Oživování tradiční lidové zpěvnosti jako předmět muzejně pedagogické animace

Zpěvnost je jedním z nejvýraznějších projevů tradiční lidové kultury, a to nejen v otázce estetického vyjádření, ale vyjádření přímo bytostného či duševního, na což poukazoval také jeden z jejích známějších sběratelů Phillips Barry.[1] Jako taková by měla figurovat v centru pozornosti všech iniciativ, které se obecně soustřeďují na dokumentaci, uchovávání a opětovné zpřítomňování prvků zanikajících hodnot minulosti, jak se o tom zmiňuje například již hudební vědec Otakar Hostinský[2]. Na její akcenty však narážíme většinou jen v čistě receptivně pojatých, umělecky stylizovaných a jednostranně zaměřených produkcích sféry hudebního folklorismu nebo ve velmi povrchním a regionálně nevyhraněném zájmu školní výchovy. Tyto ojedinělé tendence se však vzhledem k závažnosti a ceně tohoto tvůrčího dědictví jeví jako nedostatečné a nutí nás k hledání jeho pronikavějšího a plnohodnotnějšího zaopatření. Pokud bychom se chtěli vydat cestou naplnění tohoto závazku, subjektem, který by organizovaně zastával tuto funkci, by mohlo být patrně regionální muzeum, které svou pozornost orientuje na úzký krajový výsek kulturních projevů.

Na základě této možnosti je tedy potřeba hledat praktická východiska pro oživování tradiční lidové zpěvnosti pěstované pod křídly institucionální péče, jak například navrhuje i její veliký znalec Vladimír Úlehla[3] či estetik Bedřich Václavek[4]. Zkušenosti ukazují, že doposud dominantní přístup v muzejní práci s běžnou či přímo školní veřejností spočívající v pasivní prezentaci převážně hmotné části kulturního dědictví zaostává za aktuálními potřebami a požadavky její cílové skupiny. Je tedy namístě se ptát a zjišťovat, zda tento nedostatek nemůže účinněji kompenzovat naopak (inter)aktivní animace, a to spíše těch nehmotných stop, třeba právě onoho tradičního lidového umění. Muzeum, které je svým založením otevřeno nejširším vrstvám publika, má pak možnost snáze dosahovat výše nastíněných cílů bez jednoznačného handicapu pokrytí pouze určitého jeho vyhraněného segmentu. Takto laděné projekty by měl mít záměr oslovit rozmanité a širší spektrum mladých zájemců o osvojování prvků tradiční lidové zpěvnosti bez jejich patrnějších uměleckých, dovednostních či profesionálních ambicí. Klíčová by zde však měla být výhradní orientace na geograficky úzký okruh místního zpěvního repertoáru, který by se tak symbolicky vracel zpět k dědicům jeho původních nositelů. Příznačný by měl být také kolektivní charakter daného konání, který je nejen bližší autentickým praktikám tohoto druhu, ale zdůrazňuje také důležitou sociální rovinu jejich někdejšího i současného působení, na což přesvědčivě poukazuje například antropolog Steven Mithen.[5] Současné poznatky nových souvisejících vědních oblastí, jakou je například i mediální etnomuzikologie zastupovaná především badatelem Benjaminem Koenem[6], dodává těmto snahám aktuální významy a funkce, kterých se dotýká například již hudební vědec Carl Engel před téměř půldruhým stoletím[7].

Obr. 1. Autor díla: Petr Drkula

Stěžejním přístupem těchto aktivit by však měla být snaha hledat autenticky pojaté formy interpretace blízké původním způsobům tradiční zpěvnosti. V postupném plnění tohoto nesnadno dosažitelného požadavku by mělo sehrávat významnou roli studium dostupných teoretických pramenů a poznatků tohoto zaměření, které může lektor takovéhoto programu zprostředkovávat jeho účastníkům, ale především je také koordinovat v praxi. Z tohoto okruhu se nabízí například terénní výzkumy a analytické sondy etnografů, ale především to jsou postřehy samotných prvních sběratelů lidové zpěvnosti, kteří měli možnost poznávat a tedy i popisovat ještě živý svět písňových památek přímo v jejich přirozeném prostředí. Právě tento zdroj představuje nedocenitelné vodítko v našem porozumění jejich povaze a v jejich navracení zpět do života, do jejich nynější existence. Velice dobře však mohou prokázat svou službu také první ojedinělé zvukové záznamy lidového zpěvu, a to rovněž z úžeji vymezených oblastí, které jsou předmětem našeho zájmu. Na základě daného poznání bude možné se hned v úvodních fázích tohoto působení dobírat k základnímu povědomí o charakteristických prvcích tradiční lidové zpěvnosti daného místního zasazení. Samotné jejich osvojování pak bude probíhat s vědomím těchto specifik a s jejich záměrným začleněním.

Zkušenosti ukazují, že vyšší míra předchozího uměleckého vzdělání u účastníků zpravidla nepředstavuje přednost v tomto poněkud odlišném způsobu práce. Ba naopak, záměrem takovéto koncepce by měla být spíše snaha oprostit se od zažitých stereotypů a navyklých schémat uměl(eck)é hudební kultury a vydávat se směrem k nehledanému zpěvnímu vyjádření určovanému jakýmisi archetypálními zákonitostmi a přirozenými intuitivními sklony. Ne tedy budovat nové dovednosti na pilířích těch stávajících, ale spíše postupně rozkrývat jejich četné vrstvy a dopracovávat se k určitému niternému podloží, které obalují. S těmito opačně polarizovanými estetickými kritérii pak narážíme na velice přesvědčivé a zdařilým tradičním lidovým formám se blížící projevy účastníků, kteří sami sebe označují za jedince vokálně neobratné či vůbec hudebně negramotné. Tato jejich sebereflexe však byla patrně dlouhodobě formována právě konvenčním uměleckým vzděláváním a nekompromisními měřítky převládajícího uměleckého paradigmatu. V naznačeném přístupu, a s tím související plynulé transformaci vnímání a chápání hudební krásy, proto nacházíme také integrující podněty, které „nekastují“ své následovníky na základě vrozených či získaných oborových dispozic.

Obr. 2. Autor díla: Petr Drkula

Je však potřeba se také okrajově zmínit o tom jakým způsobem je možné v praxi postupovat, aby bylo dosahováno výše stanovených cílů. Prvotní počínání a nároky na veškeré začleněné aktivity je nutno korigovat tak, aby nebyly pro žádného ze zúčastněných jakýmkoli způsobem diskriminující a aby jejich výstupy byly pro každého bez výjimky dosažitelné. Hlavní důraz a význam zde bude kladen především na samotný proces než na jeho konečný produkt. V prvotním kontaktu s tradiční lidovou zpěvností se osvědčuje následovat a kopírovat klíčové mezníky základní hudební evoluce člověka a tímto způsobem společně dospívat k obecným principům vokálního vyjadřování. Plynulý postup od jakéhosi počátečního „primitivismu“ k členitějším hudebním konstrukcím a frázím je zakódován již v hudebně experimentální práci, kterou provozovala pedagožka a průkopnice tvořivé výchovy Satis Colemanová již na počátku minulého století.[8] O příbuzných principech, přestože zasazených v jiném kontextu, se v tuzemském prostředí dozvídáme od skladatele a pedagoga Víta Zouhara.[9]

Obr. 3: „Hudební evoluce člověka“. Autor díla: Petr Drkula

Na těchto základech bude účastníkům tradiční lidová zpěvnost představována a vštěpována ne jako cosi strnulého a provždy zakonzervovaného, ale jako cosi vitálního, pohyblivého a subjektivně pojednaného; tato východiska budou tvořit také ideové jádro veškeré další náplně takto zaměřené edukační iniciativy.

Literatura a použité zdroje

BARRY, Phillips. Some Aspects of Folk-Song. Journal of American Folk-Lore. Sv. 45. New York: American Folklore Society, 1912.

COLEMAN, Satis Narrona. Creative Music for Children: A Plan of Training Based on the Natural Evolution of Music, Including the Making and Playing of Instruments, Dancing, Singing, Poetry. New York: G. P. Putnam’s sons, 1922.

ENGEL, Carl. An Introduction to the Study of National Music: Comprising Research into Popular Songs, Traditions, and Customs. London: Longmans, Green, Reader and Dyer, 1866.

HOSTINSKÝ, Otakar. O naší světské písni lidové. Český lid. Sv. 1. Praha: F. Šimáček, 1892.

KOEN, Benjamin D. Beyond the Roof of the World: Music, Prayer, and Healing in the Pamir Mountains. New York: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-536774-4.

MITHEN, Steven. The Singing Neanderthals: The Origins of Music, Language, Mind and Body. London: Weidenfeld & Nicolson, 2005. ISBN 13-9-780297-643173.

ÚLEHLA, Vladimír. Živá píseň. Praha: Fr. Borový, 1949.

VÁCLAVEK, Bedřich. Co jsme dlužni lidové písni. In: O lidové písni a slovesnosti. Praha: Československý spisovatel, 1963.

ZOUHAR, Vít. Slyšet jinak. Komponování jako výuková metoda i nástroj k poznávání hudebních skladeb. In: Aeduca 2006. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1729-5.