Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Nonverbální komunikace aneb Mluvíme i beze slov
V příspěvku stručně charakterizujeme neverbální komunikaci, zejména se zabýváme mimojazykovými prostředky – gestikou a mimikou. Poukazujeme na důležitost nonverbální komunikace, která je nedílnou součástí jazykových projevů, neboť spoluutváří jejich celistvost. Rovněž doporučujeme několik vhodných strategií, které by měl mluvčí při mimojazykové komunikaci vhodně užívat.
„Nemůžeme ani jednat ani mluvit moudře, jestliže dříve neporozumíme správně všemu, co máme činit neb, o čem máme mluvit. "[1]
J. A. Komenský
Termín komunikace pochází z latinského slova communicatio,což v překladu znamená sdílet, svěřovatse nebo také produkce, jedná se o výměnu sdělení prostřednictvím znakových systémů[2], přičemž rozlišujeme komunikaci verbální a nonverbální. Verbální komunikaci je možné definovat jako slovní či jazykovou komunikaci. Nonverbální komunikací pak označujeme komunikaci mimoslovní, jež se skládá z komunikace paraverbální, gestické, mimické, dále z proxemiky, haptiky, kineziky a dalšího.
Mimoslovní komunikaci nelze chápat pouze jako „ozdobu“ slovního projevu. Komunikace jako taková se uskutečňuje celou bytostí člověka. Pro celkové pochopení slyšeného je tedy nezbytné správné porozumění obsahu promluvy stejně jako její smyslové zpracování, neboť při vyhodnocení sdělení hodnotíme (mnohdy nevědomě) všechny signály (pohled, výraz obličeje, držení těla, pohyby těla aj.). „
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Veronika Stojanovová18. 4. 2012
Ač nové technologie mají jistě mnoho výhod v komunikaci, např. tím, že boří bariéru danou prostorovou distancí, a výsledně si tedy člověk může psát či volat s jedincem žijícím na druhé polokouli, zároveň nás ochuzují o vnímání řeči těla. Z vlastní zkušenosti vím, jak může pak snadno dojít k nepochopení a vyvozování mylných závěrů. Tělo na nás prozradí kolikrát více než slova. Dokážu si představit několik zajímavých aktivit pro žáky na toto téma..
Člověk, přestože může využívat různé způsoby komunikace, preferuje informace dvojí podstaty. Dva nejdůležitější informační kanály jsou kanál optický (zrakový) a kanál akustický (sluchový).“
K čemu slouží neverbální komunikace a neverbální prostředky vyjadřování
Nonverbální komunikace doplňuje verbální složku projevu a slouží:
- jako podpora slovního vyjádření (např. podupávání nohou),
- jako náhrada slovního vyjádření (např. dlouhý upřený pohled, kroucení hlavou),
- jako potvrzení ceremoniálů a rituálů (úsměv při pozdravu, zdvižení palce jako vyjádření uznání),
- k vyjádření emocí (radost, smutek, klid, spokojenost, strach ad.),
- k vyjádření interpersonálního postoje (objetí, podání rukou aj.),
- k uměleckému vyjádření (např. pantomima, balet).[4]
Úspěch, popř. neúspěch slovního vystoupení je ve velké míře ovlivněn mimojazykovými činiteli – faktory, jež doplňují základní jazykové prostředky, čímž přispívají k porozumění lidské řeči. Je třeba si uvědomit, že nestačí pouze dbát na to, co říkáme, ale také na to, jak to říkáme a jak působíme na své okolí.
Zaměřme se nyní na konkrétní prostředky nonverbální komunikace. Mezi nejdůležitější prostředky nonverbální komunikace patří mimika a gestika.
Při veřejném vystoupení se na vytvoření prvotního úsudku podílí hned několik mimojazykových vyjadřovacích prostředků. To, jak a kam si sedneme, popř. stoupneme, kolik prostoru zaujímáme, oděv, postoj, výraz našeho obličeje, s jakým doprovázíme to, co říkáme a slyšíme, intenzita hlasu − to vše hovoří o společenském postavení, inteligenci, profesionalitě i osobnosti řečníka. „Osobní image vždy oznamuje, kdo jsme a co lze od nás očekávat.“[5]Vždy se snažíme navodit dojem, aby nás posluchač akceptoval a měl potěšení z komunikace.
Mimika se projevuje různými výrazy obličeje, jimiž jsou k protějšku vysílány informace o tom, jaký postoj má řečník k dané věci i o celkovém vztahu k posluchači. Na mimice se podílí celá řada mimických (obličejových) svalů, jež dodávají tváři určitý výraz, odrážející psychický stav a emocionální rozpoložení mluvčího. „Zajímavé je, že pokud mimika neladí s obsahem slov, má posluchač tendenci připisovat větší váhu výrazům než slovům.“[6] Z mimickým signálů je velmi důležitý oční kontakt, jenž je v našem kulturním prostředí nezbytným prostředkem pro vyjádření pozornosti. Měli bychom si zapamatovat, že není vhodné upírat pohled nepřetržitě na publikum a pouze na jednoho posluchače.
Gestika – sdělování pomocí gest, jimiž rozumíme záměrné projevy doprovázející vědomé vyjádření určitého postoje. Gesta jsou v komunikačním projevu významově stabilizována a platí zde zásada, čím vyšší je společenské postavení mluvčího, tím by mělo být užívání gest úspornější.[7] Přesto se v odborné literatuře uvádí, že lidé gestikulující méně nebo vůbec mají sklon k monotónnímu způsobu komunikování a volí komplikovanější věty, dopouští se častěji přeřeknutí a pro posluchače je obtížnější udržet pozornost. Gestikulací rovněž uvolňujeme vnitřní napětí.
Některá gesta mají původ již v dávné historii – např. posuněk palec vzhůru byl známý už v antických dobách. Používal se, když byl při boji v aréně zraněn římský gladiátor. Vítěz mu pozicí palce věnoval život (palec v pozici nahoru) či ho poslal na smrt (palec obrácený směrem dolů).
Doporučené strategie při nonverbální komunikaci
Pokud častěji užíváte gest, udržujte ruce na úrovni středu těla, neboť to je dobrá výchozí pozice pro snadnou a pohotovou gestikulaci. Doporučovaná je rovněž pozice rukou ve výši pasu. Nikdy naopak nedávejte ruce v bok, do kapes, ani je neschovávejte za zády. Nezapomeňte, že méně je někdy více. Gest používejte střídmě, gestikulace by neměla být příliš nápadná ani přehnaná, ale vždy přirozená.
Při projevech je velmi důležité správné držená těla – ideální je vzpřímená pozice, při níž se mluvčí cítí jistěji a mimické svaly jsou dostatečně uvolněné. Postoj mluvčího by měl vždy působit přirozeně.
Velmi důležité je udržovat paže i nohy v uvolněném stavu. Nikdy nesvírejte v rukou nějaký předmět, působí to nepřirozeně, mnohdy až křečovitě, nedoporučujeme ani dávat nohy křížem, neboť tím se zvyšuje tělesné napětí. Také se vyvarujte přešlapování či nevhodnému houpání (kolébání) z místa na místo.
Pozornost zaměřte i na svůj dech, zejména dbejte na dostatečně dlouhé vydechování. Rychlé a častější dýchání naopak zvyšuje stres a celkové napětí v těle.
Vždy zvažte i vhodnou fyzickou vzdálenost mezi komunikujícími osobami. V této souvislosti hovoříme o tzv. proxemických zónách, tj. vzdálenost při různých typech setkání. Jako přiměřenou společenskou vzdálenost se v odborné literatuře uvádí cca 120–130 cm.[8]
Pokud hovoříte s partnerem, je optimální tzv. kongruentní postoj, tedy shodný postoj partnerů, což vyjadřuje stejné naladění, souhlas, rovnost a ochotu spolupráce. Při určitých situacích jako je např. vítání či loučení vždy povstaňte.
Při přímém kontaktu je vhodné dívat se protějšku přímo do očí. Jsou to právě oči, které vysílají první kontakt – vysílají souhlasnou, popř. nesouhlasnou reakci, aniž bychom cokoliv říkali. Pohled by měl být směřován na čelo či kořen nosu.
Nedílnou součástí neverbální komunikace, konkrétně haptiky, je podání ruky. Při podávání ruky bychom měli dbát na to, aby stisk ruky nebyl příliš ležérní ani příliš silný. Stisk by vždy měl být doprovázen pohledem do očí. Pozor, podání ruky může mít v jiném kulturním prostředí zcela odlišný význam.
V neposlední řadě vždy dbejte na to, abyste Váš osobní repertoár mimojazykových výrazových prostředků užívali účelně, účinně a přirozeně. [9]
[1] KOMENSKÝ, Jan Ámos. ORBIS SENSUALIUM PICTUS. Praha: TRIZONIA, 1991, s. 5.
[2] REIFOVÁ, I. a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-926-7, s. 98.
[3] NIKLESOVÁ, E. Teorie a praxe řečového projevu. 1. vyd. České Budějovice: Tiskárna Vlastimil Johanus, 2011, s. 18.
[4] NIKLESOVÁ, E. Teorie a praxe řečového projevu. 1. vyd. České Budějovice: Tiskárna Vlastimil Johanus, 2011, s. 18-19.
[5] KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 105.
[6] KANITZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005, s. 77.
[7] KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 107.
[8] KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 107.
[9] Čerpáno z: KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 105-107.
A z: KANITZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005, s. 72-76.
Literatura a použité zdroje
NIKLESOVÁ, Eva. Teorie a praxe řečového projevu. České Budějovice: Tiskárna Vlastimil Johanus, 2011. 170 s. ISBN 978-80-87510-03-2.
KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1.. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005. 219 s. ISBN 80-244-0187-8.
KOMENSKÝ, J. A. ORBIS SENSUALIUM PICTUS. Praha: TRIZONIA, 1991. 1555 s. ISBN 80-900953-0-5.
KANITZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005. 108 s. ISBN 80-247-1222-9.
REIFOVÁ, I. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. 328 s. ISBN 80-7178-926-7.
Článek se zabývá nonverbální komunikací. Vzhledem k jeho rozsahu se nemůže problematice věnovat hlouběji, pouze nastiňuje některí její aspekty. Jako přínosné lze hodnotit zejména praktické návody v závěru textu.
