Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Nikdo nemá právo ubližovat druhému
2,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek se zabývá domácím násilím, upozorňuje na některé jeho varovné signály a uvádí možné formy pomoci dětem, které se staly jeho oběťmi.
Domácí násilí je velmi nebezpečný společenský jev, který je však nesmírně obtížné řešit. Odehrává se totiž mezi partnery za zavřenými dveřmi a svědky jsou většinou jen pachatel a oběť, případně ještě tzv. trpící svědkové, kterými zpravidla bývají děti.
Charakteristické pro domácí násilí je, že se opakuje a s každou další "vlnou", s každým novým napadením, je jeho intenzita vyšší. Není vyústěním nějakých věcných sporů, děje se v podstatě bez jasných a srozumitelných pohnutek. Důvodem může být nepatrné smetí na koberci nebo třeba to, že boty na chodbě nejsou srovnané podle velikosti.
Třebaže děti nejsou hlavními aktéry domácího násilí - odborníci o nich mluví jako o zapomenutých obětech - jeho vliv je vůči nim naprosto devastující. Čím mladší jsou, tím je to horší. Jejich reakce, kterými se vyrovnávají s násilím panujícím v rodině, představují velmi širokou škálu. Nejčastěji se děti snaží napadeného chránit, zejména kluci kolem deseti dvanácti let brání většinou matku. Děvčata zase ochraňují před "tou hrůzou" mladší sourozence. Snaží se je někam odvést, strkají jim hlavu pod polštář, aby neslyšeli. Do těchto zoufalých reakcí vkládají děti veškerou energii. Tak se stane, že jedenáctiletý kluk vezme nůž a chce zabít tátu. Když si představíte, jakou devastaci dětské duše to působí, není to dobrý kapitál do budoucna. Dítě potom už nemá jinou energii, kterou by třeba mohlo investovat do studia. Nemá sílu na to, aby se z něčeho mohlo těšit. Neprožívá normální dětství.
Děti, které prožily nebo prožívají domácí násilí, si nesou do života zkušenost, kterou by často neunesl ani dospělý. Třebaže jejich situace vypadá někdy bezvýchodně, neznamená to, že mají před sebou jen smutnou budoucnost. K tomu, aby našly pozitivní vztah k životu, aby našly víru i naději, potřebují většinou ale naši pomoc.
Zatímco u nás se o domácím násilí začíná více a více mluvit a veřejnost si teprve zvyká na naléhavé hlasy odborníků, v zahraničí už mají několikaleté zkušenosti s preventivními programy i s programy pro děti, které s domácím násilím přicházejí do styku. V nich se dokonce již malé děti dozvídají, co by měly dělat, aby se jim nic nestalo, když násilí v rodině propukne, jak si mohou chránit zdraví nebo život, kde hledat pomoc. Zároveň se také učí, že domácí násilí není běžnou součástí mezilidských vztahů a že existují jiné vztahy a jiné rodiny, ve kterých se lidé vzájemně respektují a nikdo druhému neubližuje. Tohle vědomí, že situace není zcela bezvýchodná, pomáhá dětem, které mají zkušenosti s domácím násilím, najít sebevědomí, duševní stabilitu i životní perspektivu.
Děti někdy nevědí, jestli násilí do rodiny nepatří a jestli by ho člověk neměl nějak přetrpět, jak to třeba slyší od maminky. Nebo jestli mají věřit svým pocitům a ‚nebrat' ho.
Když přijdou, většinou ty starší, vyhledat pomoc, už jen věta není to normální, co se u vás děje a je dobře, že jsi tady, je pro ně velmi důležitá.
Některé děti si myslí, že za násilí v rodině mohou samy. Vyčítají si, že nejsou třeba dostatečně silné, aby útoku zabránily. Úkolem nás dospělých, kteří s dětmi pracujeme, je probudit v nich znovu sebevědomí. Ujistit je, že nikdo nemá právo ubližovat druhému, ani mezi rodiči a dětmi. A že je docela normální mít vztek na agresora a říct, že se mi jeho chování nelíbí. Již malé děti by měly vědět, co je domácí násilí. Mělo by se o něm mluvit ve škole. Učitelé by si také měli všímat drobných signálů, které mohou nasvědčovat tomu, že dítě zažívá domácí násilí. Projevit se to může v náhlých změnách jeho chování, kdy se třeba z upovídaného a hravého kluka či holčičky stává zamlklý, duchem nepřítomný a plachý žák, anebo naopak úporně snaživý. Známkou, že se něco v rodině děje, může být i naráz zhoršený prospěch, proměna klidného dítěte v agresivní apod.
Takové změny nejsou specifické pouze pro domácí násilí, ale signalizují, že kolem dítěte není něco v pořádku. Dojde-li učitel k závěru, že se jedná o domácí násilí, pak by měl dítěti v bezpečném a důvěrném prostředí dát najevo, že ten problém zná a že je kdykoliv připravený mu naslouchat. Nenutit, nenaléhat, ale nabídnout pomoc. Jestliže má pocit, že dítě nebo jeho matka jsou ohrožení na životě, neměl by váhat a měl by na to upozornit místa, která mají možnost ‚vstoupit' do rodiny: sociální referáty, kriminální policii.
Někdy může být učitelův rozhovor s rodičem (ve kterém projeví o dítě starost) prvním impulzem k tomu, že třeba týraná maminka začne hledat pomoc.
Domácí násilí nemá šanci skončit bez pomoci zvenku, proto musíme na tento problém upozorňovat.
Podle statistických výzkumů:
Doporučení pro pracovníky, kteří jsou díky své profesi v kontaktu s dětmi a dospívajícími:
Ve většině domácností, kde se vyskytuje domácí násilí vyrůstají děti. Proto je potřeba tento problém co nejdříve a co nejkomplexněji řešit a hlavně před ním nezavírat oči.
Místa, na která je možné se obrátit:
Bílý kruh bezpečí - Duškova 20, Praha 5, 15000, tel.: 257 317 100, fax.: 251 512 299
Mimopražské poradny: Olomouc - Na vozovce 26, PSČ 779 00, tel.: 585 423 857, Ostrava - Ul. 28. října 124, 709 24, tel./fax: 597 489 204, Brno - Slovinská 41, PSČ 612 00, tel.: 541 218 122, Plzeň - Americká 42, PSČ 301 35, tel.: 377 637 695, Pardubice - Pospíšilovo nám. 1693, PSČ 530 03 Pardubice 3, tel.: 466 265 264, www.bkb.cz
Linka bezpečí - anonymní poradenství 24 hodin - adresa: Ústavní 91/95, Praha 8, 181 00, tel.: 800/155 555, www.linkabezpeci.cz, rodičovská linka: 283 852 222, lb@linkabezpeci.cz
Linka důvěry Dětského krizového centra tel./fax: 241 480 511, NON-STOP telefon Linky důvěry: 241 484 149 provozuje i internetovou linku důvěry na e-mail adrese: dkc@ditekrize.cz, další informace: www.ditekrize.cz
Růžová linka - poradenství pro děti v krizi - provozuje Čs. společnost na ochranu dětí při 3. lékařské fakultě UK - tel. 272 736 263, adresa: Ruská 87, Praha 10, PSČ 100 00
La Strada ČR - Info a SOS linka tel.: 222 717 171. Pro písemný kontakt: P.O.BOX 305, 111 21 Praha 1, tel./fax.: 222 721 810, lastrada@ecn.cz, www.ecn.cz/lastrada
ROSA - Podolská 25, Praha 4, 147 00, mob.: 602 246 102, tel./fax: 241 432 466, e-mail: rosa@telecom.cz, www.feminismus.cz/org/rosa, www.rosa-os.cz
Další informace najdete také na: www.mvcr.cz
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.