Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Pod aktivitou projektu <b><i>Klíče pro život</i></b> nazvanou <b><i>Uznávání neformálního vzdělávání</i></b> se skrývá velmi užitečná a současně atraktivní nabídka pro NNO pracující s dětmi a mládeží.</p>
Motto:
Člověku, v jehož životopisu vidím dobrovolnou činnost,
věřím, když mluví o své motivaci pracovat pro mou organizaci,
a vím, že nebude pracovat pouze do výše svého platu.
Tomáš Řehák, ředitel Městské knihovny v Praze
Jedním ze strategických cílů projektu Klíče pro život je upozornit na význam mnohaleté praxe a zkušeností, schopností a dovedností, jež mohou lidé, kteří denně pracují s dětmi, či mladými lidmi dobře upotřebit v profesním životě. Člověk, který musí při práci s dětmi znát, identifikovat, řešit velmi specifické potřeby dětí, získá nakonec takové kompetence, které jsou vynikající například pro zvládání prestižní manažerské pozice téměř kdekoliv na trhu práce. Jde tedy o téma zajímavé pro zaměstnavatele i zaměstnance.
A právě toto se snaží zpracovat aktivita projektu Klíče pro život Uznávání neformálního vzdělávání. V oblasti práce s dětmi a mládeží se v podstatě jedná o trojí uznávání:
V uplynulém roce pak přinesla aktivita Uznávání neformálního vzdělávání pro neziskové organizace pracující s dětmi a mládeží mimořádnou příležitost vytvořit pro sebe i druhé celou řadu vzdělávacích programů, které mají jejich absolventy vybavit kompetencemi důležitými pro zvládání typických rolí, které v těchto organizací je třeba zvládnout: různé druhy vedoucích (pro tábory, pro samostatné vedení různě zaměřených oddílů, pomocné vedoucí atd.), zdravotníků, ekonomů, manažerů.
Výsledkem je celá paleta konkrétních vzdělávacích programů, podrobně popsaných, včetně zajímavých programových prvků (her, testů, soutěží, simulací apod.), které byly vytvořeny různými typy NNO – počínaje těmi největšími (Junák, Pionýr, A-TOM, YMCA) až k těm úplně malým, ale plným tvůrčích lidí. Pokud hledáte inspiraci, pak je k dispozici zde, kde najdete 13 zpracovaných kompetenčních profilů standardních rolí v NNO včetně vzdělávacích programů, které mají vést k osvojení potřebných kompetencí.
Práce na vytváření a ověřování těchto programů však nebyla žádnou "suchařinou" od zeleného stolu. To by ostatně ani u NNO tohoto typu nebylo možné. To, že vytváření a ověřování vzdělávacích programů zaměřených na kompetence vedoucích, zdravotníků, hospodářů či vedoucích činovníků bylo spojeno se spoustou zážitků, tvorby a legrace, dokazují tři následující svědectví.
Dnešním dnem nám začal vzdělávací program Samostatný vedoucí dětí a mládeže – všeobecné zaměření, který potrvá až do nedělního odpoledne. Školicí středisko České tábornické unie nacházející se v Obůrce nedaleko Blanska nám poskytuje příjemné zázemí jen krůček od přírodních krás jižní Moravy.
Někteří naši účastníci byli těmito krásami natolik unešení již při cestě z autobusové zastávky, že místo k registraci a ubytování vyrazili lesem „na výlet“. Na jejich obranu je třeba říci, že cestu lesem jim poradila místní obyvatelka v domnění, že vede ke školicímu středisku.
Druhá polovina účastníků, která se při cestě ze zastávky nenechala radou zmást, naštěstí informovala organizátory, kteří nelenili a okamžitě se pokoušeli „výletníkům“ dovolat. Po úspěšném navázání kontaktu jsme se dozvěděli, že se skupinka nachází na Vyhlídce ve vedlejší vesnici vzdálené asi tři kilometry od nás. Aby tito zbloudilci nepřišli o velkou část programu, nebyli úplně zničení ještě před začátkem kurzu a nezatoulali se nám při zpáteční cestě, jedna z našich lektorek pro ně raději dojela autem. Nakonec vše dobře dopadlo, účastníci se dostali na místo a i přes veškeré komplikace si troufám tvrdit, že program začal ve velmi příjemné atmosféře, která nám snad vydrží až do konce.
Gabriela Boková, YMCA Brno, 31. 5. 2012
O víkendu 18. - 20. 5. 2012 proběhla na RS Revika ve Vizovicích úvodní část dvoudílného vzdělávacího programu s názvem „Rozvíjej sebe i druhé“. Vzdělávací program se nesl v duchu poslání organizace, které zní takto: Připravovat zážitky pro rozvoj jednotlivců i skupin, vytvářet atmosféru k osobnostnímu růstu sebe i ostatních.
Tři lektoři (ve složení Karel Štefl, Jirka Poslt, Honza Michna) zde realizovali zážitkový program pro 15 účastníků z celé Moravy. Program byl zaměřen na hledání cest vlastního rozvoje a motivaci sebe i druhých. Organizátoři z občanského sdružení Atmosféra vytvořili pestrou programovou náplň, ve které nechyběla fyzická námaha, úkoly vyžadující spolupráci a komunikaci i některé spíše terapeutické techniky směřující do nitra osobnosti. Mezi účastníky vládla od začátku uvolněná atmosféra plná otevřenosti a vůle se něco naučit, nechat se inspirovat a inspirovat druhé.
Účastníci odjížděli plni zážitků, inspirace a především s mnoha poznámkami, postřehy a rozhodnutími zaznamenanými v „kurzovním deníku“. Tento jim bude připomínat zkušenosti, které nabyli, a předsevzetí, která udělali během 2,5 vzdělávacích dnů. Těšíce se na druhé setkání se nakonec v neděli po 16.00 hodině všichni rozjeli domů.
Karel Štefl, o.s. Atmosféra
Doma jsem zanechala manžela a tři děti a s rozechvělým srdcem odjela do neznáma. Je mi 36 let a nikdy v životě jsem nebyla na táboře. Teď se účastním kurzu s poněkud krkolomným názvem „Hlavní vedoucí zotavovací akce – specifikum stanových táborů bez pevného objektu“, který pořádá klub Pathfinder. Proč se to nemůže jmenovat nějak normálně? Třeba „Hlavní vedoucí stanového tábora“?
Před chvílí se někdo proplížil kolem mě, v té tmě jsem ho vůbec nepoznala. Je opravdu nutné se takhle krýt? Přece od toho ohně nemůže být vidět tak daleko. Nemám s tím žádné zkušenosti, v životě jsem nebyla sama v noci v lese, natož, abych se plížila k nepřátelskému táboru. Ale úkol zní jasně, musím se dostat co nejblíže k hořícímu ohni, aniž by mě jeho strážce zpozoroval a zanechat tam lístek se svým jménem, jako důkaz. Počkám, až bude strážce přikládat, támhle k tomu stromu by to ještě mohlo jít.
Cože, to už je konec? Těch 45 minut uteklo strašně rychle. Z houští postupně vylézají dospělí muži a ženy, obalení listím, kopřivami a svízelem. Přicházejí k ohni a je na nich vidět, jak jim oči září vzrušením z prožitého dobrodružství. Všichni si sdělujeme dojmy, hodnotíme, zda jsme měli šanci dostat se ještě blíž a také obtížnost úkolu. Strašně jsem si to užila, už se těším, jak to budu vyprávět doma.
A v tu chvíli mi to dochází. Pokud chci být „Hlavní vedoucí zotavovací akce – specifikum stanových táborů bez pevného objektu“, doopravdy, ne jen že na to budu mít nějaký papír, naučila jsem se právě jednu důležitou věc. Že musím hýčkat dítě, které je ve mně. Dítě, které je hravé, které touží poznávat a zkoumat svět, nové cesty a nové možnosti. Pohled na kolegy kolem mě v tom jen utvrzuje.
Chápu, že organizátoři kurzu zařadili tuhle noční hříčku do programu jen jako odreagování, abychom si odpočinuli od toku informací, od teorie i praxe, co se na nás od pátku do pondělí hrnula, abychom mohli na chvíli vypnout, nemuseli přemýšlet a mohli nechat jednat instinkty. Pro mě to byl ale jeden z nejsilnějších a nejcennějších zážitků z celého setkání. V létě pojedu na svůj první tábor v životě. Už se těším. Plížení k ohni určitě zařadíme do programu. A já budu strážce ohně.
Hanka, Pathfinder
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.