Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Ukázka je směřována na přehled znalostí, které nám mohou pomoci předcházet konfliktním situacím a problémovému chování u dětí s ADHD. Kniha se dětmi s ADHD zabývá v širokém měřítku. Hovoří o etiologii poruchy, zmiňuje se o diagnostických kritériích, popisuje základní projevy poruchy, nabízí možnosti ovlivňování projevů ADHD jak z hlediska výchovného vedení, tak i pomocí relaxačních technik a farmakoterapie. Zabývá se volbou dalšího vzdělávání a volby povolání a zmiňuje se i období dospělosti.
Co je třeba znát při preventivním působení proti vzniku konfliktních situací a problémového chování u dětí s ADHD.
Především je třeba znát projevy této specifické poruchy chování a umět odhadnout, předvídat, které situace mohou vést k problémovému chování těchto dětí (podrobněji v knize výše plus kap. 4.8).
Když je dítě zvýšeně podrážděné, afektivní, v nepohodě, reaguje jako „přetopený kotel“. Nepříjemné pocity se v dítěti kumulují a postupem času hrozí afektivní výbuch. Velmi často se stává, že dítě v takovémto psychickém ladění již přijde do školy. Důvodem může být třeba jen to, že se mu nechtělo vstávat, že se mu nechce do školy, že očekává něco nepříjemného, že došlo k nedorozumění v rodině. Někdy k rozladění stačí i to, že je od rána rodiči nabádáno, aby nezlobilo a chovalo se slušně, což může paradoxně působit kontraproduktivně – dítě je již od rána v napětí a kvůli tomu nakonec opravdu něco provede.
V těchto případech se osvědčuje snažit se dítě odreagovat, pozitivně naladit nebo prostě odvést jeho pozornost od negativních myšlenek a prožívání, snažit se změnit jeho emoční ladění tak, aby přestalo být podrážděné, „naštvané“. Někdy pomůže pouze dítě povzbudit, ocenit, dát mu zažít pocit důležitosti, potřebnosti, prožít pocit úspěchu. Jindy je vhodné probrat s dítětem situaci – co se přihodilo, co mu vadí, na co nebo na koho se zlobí –, a tím mu pomoci situaci buď vysvětlit, nebo i společně vyřešit. Často se stává, že děti ani nevědí, co způsobily, že se cítí nepříjemně, že jsou podrážděné. Pokud se podaří zdroj těchto pocitů identifikovat, lze situaci řešit. Někdy postačí už jen to, že s dítětem rozmlouváme, že se mu věnujeme, že cítí náš zájem a snahu pomoci.
Velmi často se stává, že se jedná o situace, které se opakují. Snažíme se tedy analyzovat, které situace určité chování u dítěte způsobují, a pak je buď eliminovat, nebo se alespoň snažit zmírnit jejich dopad. Opět pomocí upevňování pozitivních forem chování, pravidelným oceňováním, posilováním sebejistoty a sebevědomí dítěte, povzbuzováním, ujišťováním o naší podpoře a pomoci, případně převedením pozornosti dítěte jiným směrem – zaměstnat je jinou (pro dítě přitažlivou) činností, motivovat je k činnosti pomocí pozitivní nebo výkonové motivace. (Při pozitivní motivaci používáme pochvaly, posilnění, vyjádření důvěry ve schopnosti dítěte, při výkonové motivaci používáme slovní motivace typu „Mám pro tebe jeden zajímavý úkol, málokomu se to podaří, ale ty to určitě, jak tě znám, dokážeš...“ ap. Typ motivace volíme individuálně, podle osobnosti a individuality dítěte.) K odreagování a převedení pozornosti nám mohou pomoci i některé relaxační techniky nebo už výše zmíněné možnosti odreagování pohybem.
V tom nám může pomoci školní nebo poradenský psycholog a speciální pedagog. Jde o to vědět, jaké typy dětí ve třídě máme, nejen zda a kolik dětí je hyperaktivních, ale i kdo je neformálním vůdcem třídy, které děti jsou potenciální „hvězdy“ a „outsideři“, kdo může být „agresor“ a kdo „oběť“. Zde je třeba zdůraznit, že vše nemusí být tak, jak se nám na první pohled jeví, a že vnímání učitele a třídy se může velmi podstatně lišit. Děti mohou preferovat a vnímat jako dominantní zcela jiné jedince než učitel. Je dobré rovněž vědět, které děti mezi sebou vytvářejí přátelské vazby, které děti na sebe naopak „narážejí“ a nesnášejí se a rovněž které děti se na sebe navazují a vzájemně se podporují nebo jsou spouštěči problematického chování.
Pokud se nám podaří takové jedince identifikovat (výše uvedení odborníci mohou použít kromě technik pozorování a videotréninku i techniky sociometrické), můžeme pracovat se třídou tak, abychom co nejvíce eliminovali nebo zmírnili dopad vznikajících konfliktních situací mezi žáky. Například při skupinové nebo společné práci můžeme tvořit skupiny tak, aby tito žáci nebyli kumulováni v jedné skupině, nebo je umístit do takové skupiny, která je v negativním chování nejenže nebude podporovat, ale bude je minimálně ignorovat. Omezit co nejvíce styk těchto žáků je možné i manipulací se zasedacím pořádkem (školní nebo poradenský psycholog či speciální pedagog dokáže v tomto poradit i na základě běžného pozorování, dlouhodobějšího sledování interakcí mezi žáky při vyučování). Není např. vhodné, aby hyperaktivní děti seděly nakumulovány blízko sebe. Nemusí sedět všechny v první lavici, blízko učitele, ale je třeba sestavit zasedací pořádek tak, aby je učitel měl vždy po ruce (lze využít různých typů sestavení lavic do tvaru U, blíže učiteli by měli být žáci, kteří mají velké problémy také ve výuce ap.).
I o přestávce je vhodné, pokud hrozí vznik konfliktu, zaměstnat děti nějakým nenáročným způsobem. Pověřit je drobnou pochůzkou (něco někam přinést nebo donést), zaměstnat je nějakou nenáročnou činností, jednoduchou (nejlépe pohybovou) hrou. Nemusíme samozřejmě vždy, pouze když hrozí krize. V takovém případě se rovněž vyplatí zvýšit dozor o přestávce.
Vhodné je také využít touhy těchto dětí po získání pozornosti, po prožívání pocitu úspěšnosti a důležitosti, a proto je dobré vytvářet takové situace, které to umožní – aby byly pochváleny, třeba za pomoc menším dětem, slabším (hyperaktivní děti často vyhledávají přátelství s mladšími nebo méně úspěšnými dětmi, protože vedle nich netrpí pocity nedostačivosti nebo méněcennosti, ale mohou vyniknout, jsou důležité a mají vytouženou pozornost, někdo je obdivuje). Je třeba také mít na mysli, že nejvíce na sebe narážejí a nejčastější konfliktní situace vytvářejí hyperaktivní děti mezi sebou navzájem – jsou si prostě příliš podobné. Na druhou stranu se ale právě proto tyto děti velmi přitahují, vzájemný styk je jim zdrojem zábavy, vzrušení. Pro hyperaktivní děti totiž většinou není nic „horšího“, než když je klid a nic se neděje – „nuda“ se musí nějak rozčeřit, nutná je „akce“. Běžně zaznamenáváme stesky rodičů, proč si jejich dítě nevybere nějakého klidnějšího kamaráda, proč to zrovna musí být stejné „číslo“, jako to jejich…
Jak již bylo zmíněno, můžeme manipulovat se zasedacím pořádkem, se složením pracovních skupin, svým způsobem i s vytvářením pozitivních kamarádských vazeb. Na druhé straně ale nelze styku a konfliktům těchto dětí mezi sebou zcela zamezit – proto je třeba je naučit spolu vycházet, žít. Vedeme děti k tomu, že se v životě nebudou setkávat pouze s lidmi, kteří jim budou sympatičtí a kteří budou jejich přáteli, ale že budou muset být i s těmi, kteří jim nejsou příjemní. Zde nám může pomoci nácvik sociálně přijatelného chování a osobnostní výchova těchto dětí zaměřená na schopnost empatie, komunikace a kooperace. Lze je realizovat v rámci třídnických hodin i v rámci rodinné či občanské výchovy. Je zde možnost přizvat i odborníka (školního či poradenského psychologa, speciálního pedagoga) pro práci se třídou, pro skupinovou nebo individuální terapii. Těmito aktivitami se zabývají i pedagogicko-psychologické poradny, speciálně pedagogická centra, střediska výchovné péče a střediska pro děti a mládež. Oporu a podporu je třeba získat i v rodině, protože rodina je hlavním zdrojem výchovy k sociálně přijatelnému chování dětí. Pomoci může i rodinná terapie prováděná na odborných pracovištích (pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum, středisko výchovné péče, pracoviště klinické psychologie ap.). Ze zkušeností z praxe můžeme konstatovat, že pokud dojde k propojení výchovných snah ze strany rodiny a školy, pokud obě strany spolupracují a vzájemně se podporují, práce se daří a je možné dosáhnout výrazných změn v chování dítěte pozitivním směrem i u silných typů poruch.
V prevenci nám pomůže i znalost jednotlivých typů dětí. Jak již bylo uvedeno, je dobré vědět, kdo může být potenciálním nositelem agresivního chování a kdo obětí tohoto chování. Je ale nutné mít na mysli, že nemusí být vše tak, jak se na první pohled zdá. Někdy děti, které jsou na první pohled bojácné a úzkostné, tedy v podstatě typické oběti, neschopné agresivního chování, zdánlivě neschopné vyvolat konflikt, mohou svým jednáním, vystupováním ostatní děti k agresivnímu chování vyprovokovat – byť jen tímto chováním samým (chování typické pro „oběť“ ostatní děti buď dráždí, nebo je podněcuje k dalším provokacím, protože projevy vyprovokovaného dítěte se pro ně stávají zdrojem zábavy). Navíc tyto děti samy někdy neznají hranice, nemají náhled na své chování. Proto u těchto dětí je třeba pracovat na zvýšení jejich asertivity a schopnosti empatie, komunikace a kooperace, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům a aby nebyly ohroženy vznikem šikany a netrpěly.
Často se také setkáváme s tím, že se na vzniku konfliktních situací podílí zdánlivě bezproblémový žák. Bývá to jedinec, který je vlastně „šedou eminencí“ – negativního chování se buď neúčastní, ale podněcuje je, problémová situace vzniká na jeho popud, nebo se na „akci“ podílí pouze do té doby, dokud je to pro něj bezpečné. Pak se stáhne do pozadí a vina padne na někoho jiného. V obou případech se jedná většinou o děti s vyšší inteligencí, které si tímto chováním opatřují zdroj zábavy („adrenalin“) nebo kompenzují svoje pocity nedostačivosti, sníženého sebehodnocení. Při řešení konfliktních situací je třeba mít na mysli, že nic není „černobílé“. Opět nám zde mohou pomoci výše zmíněné techniky pozorování a sociometrie prováděné odborníkem.
Kromě aktuální znalosti třídy, jejího klimatu, je třeba sledovat i změny v tomto klimatu. Mohou nastat v podstatě kdykoli, kdy dojde k nějaké, byť malé změně ve třídě. Běžně k tomu dochází např. při příchodu nového dítěte do třídy, při odchodu dítěte ze třídy, při změně učitele, při přechodu z prvního na druhý stupeň základní školy, při slučování tříd, ale i při větších osobních problémech některého z dětí nebo učitelů. Nelze se spokojit s konstatováním, že klima třídy je takové a takové a přátelské vazby jsou ty a ty. Dochází k velmi častým změnám, které je třeba sledovat a pružně na ně reagovat.
Velký vliv má neformální poznání třídy, ke kterému dochází na společných akcích třídy. Čím méně formální tyto akce jsou, tím lépe. Každý učitel má zkušenost s tím, že např. na školách v přírodě se děti mnohdy chovají úplně jinak, než jsme ze školy zvyklí, a že se nám leckdy s nimi podaří navázat užší a kvalitnější vztahy než za celý běžný školní rok. Pokud se nám podaří zorganizovat méně formální akce (víkendový výlet, návštěva nějaké kulturní nebo společenské akce i mimo akce školy, zúčastnění se akce kroužku nebo oddílu, který děti navštěvují, ap.), tím větší máme šanci poznat děti lépe a navázat s nimi lepší vztah. A čím kvalitnější vztahy s dětmi máme, tím snáze se nám daří řešit výchovné problémy a tím úspěšněji jim i předcházet.
Ať už se nám to líbí nebo ne, i dospělý může být jedním ze zdrojů negativního chování a konfliktních situací. V rámci prevence je proto třeba se vždy bez emocí zamyslet nad tím, v jakých situacích takové chování vzniklo, zda se dá vysledovat nějaká zákonitost, zdroj opakování. Zda i já se mohu podílet na vzniku těchto situací – nezavdávám příčinu k jejich opakování svým chováním v těchto situacích nebo svým řešením? Například pokud dojde ke konfliktu mezi dětmi a učitel jej řeší místo v klidu také afektivně – nic není pro děti (zejména starší) zábavnější než rozčilený a křičící učitel. Mohou pak své chování záměrně opakovat, aby pro ně byl tento učitel opět zdrojem zábavy (a zároveň dosáhnou oddálení výuky, zkoušení nebo písemné práce). Stejně působí i učitel, který konflikt zbytečně sáhodlouze řeší, vyšetřuje – opět dojde k oddálení výuky a některým dětem to přinese užitek. Řešit konflikty sice musíme, ale můžeme tomu věnovat čas i o přestávce nebo po vyučování, a to už děti nesou bolestněji. Jednoduše lze říci, že je nutné zamyslet se nad tím, co takové chování dětem přináší (jaký užitek), a nedopustit to.
Bylo by dobré, kdybychom se zamysleli i nad tím, jestli dokážeme optimálně vyvážit výchovné přístupy k dětem na „zlatou střední cestu“ – nejsme příliš tvrdí, pedantští, přísní, nebo naopak příliš „měkcí“, nedůslední či bez zájmu? Oba extrémy totiž vedou ke vzniku negativního chování u dětí a ke zvýšenému výskytu konfliktních situací.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
