Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Tři cesty uznávání neformálního vzdělávání a jejich propojování, tak by mohl znít podtitul Třetího odborného setkání se zaměstnavateli, vzdělavateli a odbornou veřejností k tématu uznávání neformálního vzdělávání. A jaké že jsou ty cesty, po nichž se realizátoři projektu Klíče pro život vydali?
Tři cesty uznávání neformálního vzdělávání a jejich propojování, tak by mohl znít podtitul Třetího odborného setkání se zaměstnavateli, vzdělavateli a odbornou veřejností k tématu uznávání neformálního vzdělávání. A jaké že jsou ty cesty, po nichž se realizátoři projektu Klíče pro život vydali? Tou první je uznání společenské prospěšnosti práce s dětmi a mládeží ve volném čase, většinou práce dobrovolné. Druhou je pak uznání ze strany zaměstnavatelů, na které klíčové aktivita Uznávání neformální vzdělávání míří k tomu, aby zaměstnavatelé a personalisté dokázali rozpoznat „přidanou hodnotu“ člověka, který získává a rozvíjí své kompetence prostřednictvím neformálního vzdělávání. Konečně třetí a nejobsáhlejší částí projektu i samotného Třetího odborného setkání je „formální“ uznání kompetencí nabytých neformálním vzděláváním ze strany státní správy a vzdělávacích institucí.
Cestou společenského uznání provedl účastníky setkání Vojtěch Eliáš z Arcidiecézní charity Praha. Připomněl špatnou historickou zkušenost české společnosti s „dobrovolnictvím“, které ve své podstatě bylo dle jeho slov organizovaným nátlakem s ideologickým cílem. Dále poukázal na fakt, že byť samozřejmě existuje mnoho dobrovolníků, jejichž motivací je altruismus, snaha pomoci jiným, konat dobro, nemálo dalších vedou k dobrovolnictví čistě egoistické cíle, po jejichž dosažení s dobrovolnou prací končí. Další zajímavost naší psychiky - pocit nadřazenosti z ušlechtilého konání – vtipně demonstroval na příkladu výsledků výzkumu, že konzumenti biopotravin více podvádějí a kradou. Svou prezentaci však zakončil optimisticky: „Společnost, byť často ta „neoficiální“, vždy uznávala projevy altruismu. Nezištnost a tím i dobrovolnictví, budou mít nadále svůj význam a prostor.“
Po víceméně filosofickém úvodu překvapil účastníky svým pragmatickým přístupem Martin Sycha z odboru dalšího vzdělávání MŠMT. Odkryl širší kontext uznávání neformálního vzdělávání z pohledu Strategie celoživotního učení ČR. V jeho prezentaci nastoupily na místa altruismu a hodnot termíny jako Národní soustava kvalifikací, autorizovaná osoba či hodnotící standard. Přínosy Národní soustavy kvalifikací a možnost získávání dílčích kvalifikací ilustroval na tomto příběhu: „Petra je vyučená švadlena, která po dvou letech práce v oděvní výrobě nastoupila do cukrárny své kamarádky. Tady se naučila nejprve vyrábět zmrzliny a posléze i zhotovovat širokou plejádu úžasných zákusků. Po deseti letech se přestěhovala do jiného města, kde se snažila najít nové zaměstnání. Ve městě nebyl žádný oděvní provoz, ale hned několik cukráren. I když uměla řadu činností, které by v nich uplatnila, ani v jedné ji nepřijali. Na své cukrářské dovednosti totiž neměla žádný kvalifikační doklad. Jediné, co měla, byl výuční list švadleny.“
Atmosféru takřka akademického prostředí vytvořil Lubomír Valenta z Národního ústavu odborného vzdělávání. Nejenže prezentoval nástroj Europass a jeho pravděpodobný budoucí vývoj, představil též strukturální kompetenční model eCOTOOL, avšak zároveň se zaměřil na kritiku konceptu neformálního vzdělávání a informálního učení. Poukázal na východiska této kritiky a vysvětlil argumenty jejích jak zastánců, tak především odpůrců: „Je důležité uvědomovat si omezení a účinky nástrojů jako jsou měření výsledků učení, hodnotící škály či univerzální prověřovací kritéria. Tyto nástroje mění povahu učení, na něž jsou aplikovány.“
První blok zakončila prezentací dalšího příkladu nástroje uznávání neformálního vzdělávání Petra Nákladalová z České národní agentury programu Mládež v akci představením Youthpassu. „Jeho nevýhodou je příliš úzké zaměření, a to pouze na neformální vzdělávání právě v rámci programu Mládež v akci,“ zaznělo v diskusi po prezentaci. Oproti Europassu je také volnější, záleží na individuálním přístupu, nelpí tolik na předem dané struktuře, což se na jednu stranu může zdát nevýhodou. Avšak s ohledem na cílovou skupinu, tedy děti a mládež, je to vhodné. Prezentace Youthpassu uzavřela část setkání zaměřenou na uznávání neformálního ze strany zaměstnavatelů, která v sobě ovšem zahrnuje i druhou stranu mince – aby dobrovolníci a lidé procházející neformálním vzděláváním dokázali rozpoznat a budoucímu zaměstnavateli prezentovat, co dokážou v porovnání s ostatními. A právě pro to mají Europass, Youthpass a další podobné nástroje, své významné místo na slunci.
Klíčové kompetence – ústřední bod, kolem kterého se točí celý vesmír projektu Klíče pro život. Pojem „klíčové kompetence“ není možné jednoznačně definovat. Je totiž potřeba je vždy posuzovat ve vztahu k něčemu. Klíčové kompetence pro pracovníky s dětmi a mládeží budou jiné než klíčové kompetence pro pracovníky firmy Škoda a i tam se dále budou odlišovat podle toho, zda jde o pracovníka montážní linky či manažera. Tyto klíčové kompetence si pro svůj projekt Kompetence pro život vybrala firma RPIC – Vip, s.r.o.: kompetence k efektivní komunikaci; ke kooperaci (týmové spolupráci); k podnikavosti; k řešení problému; k celoživotnímu učení; k objevování a orientaci v informacích. Zdeněk Karásek představil nejen zmíněný projekt, který je zaměřen na posílení rozvoje měkkých kompetencí učitelů a žáků, ale hlavně poukázal na význam měkkých kompetencí obecně. V návaznosti na jeho prezentaci se rozhořela diskuse o terminologii. Tak vyplaval na povrch zásadní problém v této oblasti – zaměňování pojmů kompetence, dovednosti, schopnosti, znalosti a jiných je totiž velmi běžné. Díky p. Karáskovi i dalším zúčastněným odborníkům se však snad podařilo objasnit tyto pojmy účastníkům setkání a pochopit případné rozdíly v používané terminologii.
Zmíněnou třetí cestou uznávání neformálního vzdělávání, tzn. „formální“ uznání kompetencí nabytých neformálním vzděláváním ze strany státní správy a vzdělávacích institucí je nutné jít přes Národní soustavu kvalifikací. Toto téma, představené již v prezentaci p. Sychy, dále rozvedla Daniela Havlíčková, garantka uznávání neformálního vzdělávání v projektu Klíče pro život. Vysvětlila vybrané pojmy a pasáže z Metodiky naplňování Národní soustavy kvalifikací a zákona 179/2006 Sb. Navázala na debatu o kompetencích a dále rozvedla především jejich rozdělení. Bez ohledu na to, zda je nazýváme klíčovými či nikoli, se dle Metodiky naplňování NSK kompetence rozdělují na odborné specifické a obecné. Obecné se dále dělí na odborné kompetence obecné (jsou založené na určitém znalostním základu, na rozdíl od specifických kompetencí však široce přenositelné: používání počítače, řízení motorových vozidel a měkké kompetence. Ty, jak již bylo zmíněno, v současnosti získávají stále více na významu. Jan Burda, předseda Rady dětí a mládeže kraje Vysočina, pak přidal konkrétní poznatky z procesu tvorby karet typových pozic, která v rámci projektu probíhala a nadále probíhá. Pan Burda proto uvítal připomínky ze strany účastníků k představené kartě typové pozice Hlavní vedoucí dětského tábora a potvrdil, že tyto i jakékoliv další připomínky budou při práci expertních skupin na kartách typových pozic zohledněny.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.