Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek se částečně zabývá současnou situací náboženství v ČR, ale zejména pak jeho výukou ve školách, podklady které pro tuto výuku existují, začleněním v RVP ZV a rovněž dalším vzděláváním pedagogických pracovníků v této oblasti.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV) zmiňuje významný fenomén sociálního a kulturního života současnosti, jímž je náboženství. Jako téma je uvedeno v kapitole 5.5 Člověk a společnost1 a na školách a učitelích zůstává, jak ho rozvinou. Velkou příležitost zahrnout do výuky téma náboženství poskytuje část zabývající se cíli, tj. k čemu vzdělávání v dané oblasti vede. Má mimo jiné rozvíjet orientaci v sociokulturních jevech a má vést k rozvíjení respektu ke kulturním či jiným odlišnostem.
Při výuce se bude pracovat s podklady, které vznikly v době platnosti dřívějších osnov. I když jednotlivé školské vzdělávací programy nebudou opakováním dřívějších osnov, jsou školy prakticky odkázány např. na dnes různě dostupné učební texty, které dostaly schvalovací doložku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT ČR). Student dnešní Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Ondřej Ipser analyzoval ve své bakalářské práci Srovnání a kritický rozbor informací o náboženství v textech schválených ministerstvem školství jako učební texty pro občanskou výchovu na ZŠ2 třináct takových učebních textů. Dospěl ke znepokojivému závěru, který potvrdily oba posudky a příznivé hodnocení práce. Zjistil, že ze 13 učebnic se tématu věnuje 11 a i tyto mají různé (v práci blíže vysvětlené) nedostatky: faktické chyby, nepřesné či žádné definice používaných pojmů, přílišná obecnost (tím jsou míněny povrchní informace), jednostranný pohled a nedostatek prostoru (s. 56 - 58).
Na základě zjištěné úrovně vzdělávání žáků a dále například zkušeností s frekventanty pardubického Religionistického vzdělávacího centra pro další vzdělávání učitelů lze říci, že situace je neuspokojivá. Úkolem tohoto článku není podrobné zkoumání příčin této situace. Stačí zmínka o anomální pozici náboženství v českých zemích ve srovnání s kulturně podobnými středoevropskými zeměmi a také v širším evropském či euroatlantickém kontextu. Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 se 60 % obyvatel ČR nehlásí k žádnému náboženství a dalších 9 % se nevyslovilo. Jsme uprostřed etapy mezi sčítáními a za šest let se už situace mohla změnit. Mezi sčítáními v letech 1991 a 2001 je zřetelný trend; v roce 1991 bylo osob bez vyznání 40 %.3
Dají-li se různé kvantitativně vyjádřitelné ukazatele (např. zastoupení lidí bez vyznání či procentuální zastoupení lidí, kteří se hlásí k nějakému náboženskému směru, aniž by o něm měli základní informace) shrnout pod záhlaví religiozity, lze říci, že s nízkou českou religiozitou souvisí nízká úroveň znalostí o náboženství a malý zájem o toto téma. To má vliv i na pojetí tématu při přípravě učitelů zejména na pedagogických fakultách či na dosavadní tvorbu učebnic.
Obecně je nutno rozlišit dva rozdílné způsoby přítomnosti náboženství na základních a středních školách. Prvnímu se věnuje článek O zařazení náboženství do základních škol.4 Náboženskou výuku či výchovu odpovídající dané konfesi (může to být kterákoli z 29 registrovaných církví či náboženských společností5) zabezpečují tyto církve či náboženské společnosti samy. Ty z nich, které disponují příslušným oprávněním, mohou zakládat vlastní školy a v nich vyučovat své náboženství, jak článek podrobněji rozvádí. Školy zřizované veřejným sektorem mohou poskytovat prostory a vybavení k výuce náboženství jako nepovinného předmětu. Vyučující s pověřením od příslušného orgánu registrovaného náboženského subjektu má mít zkoušku učitelské způsobilosti či jinou obdobnou kvalifikaci opravňující k práci s žáky základních a středních škol.6 Školy do této výuky po obsahové stránce nezasahují.
Druhým způsobem je věcné, nepředpojaté, konfesně neutrální informování žáků o náboženství jako jevu lidského osobního a společenského života. Vzdělávací a výchovné zvládnutí tohoto fenoménu je žádoucí. V současné české situaci hraje náboženství relativně menší roli, což je ale atypické v rámci EU i širšího euroatlantického a světového kontextu. Náboženství má co dělat s oblastí mezinárodních vztahů (např. k islámskému světu), souvisí mimo jiné se vztahem k menšinám a přistěhovalcům, jak v sousedních zemích, tak u nás. Odborným podkladem tohoto školního pojetí náboženství je obor pěstovaný na univerzitách jako religionistika. Některé, zejména střední školy, shrnou výukový materiál na toto téma do samostatného školního předmětu, např. do volitelného semináře, ale mnohem běžnější je rozptýlení religionistické látky do několika předmětů. Typickými předměty jsou občanská výchova v základních školách a základy společenských věd ve školách středních. Téma náboženství se hojně vyskytuje i ve školním dějepisu, kde ho RVP ZV výslovně uvádí. Dále najdeme náboženská témata v české a světové literatuře, a protože náboženské charakteristiky patří rovněž k obyvatelstvu různých zemí, je to obvykle probíráno v zeměpisu. Pro všechny tyto předměty obsahující religionistickou látku by učitelům měly být k dispozici solidní věcné informace a s nimi spojená metodická doporučení.
Doplnění vzdělání v této oblasti nabízejí učitelům základních a středních škol religionistická pracoviště. Nezbytnou samozřejmostí je, aby kurzy podporované školami a jejich zřizovateli měly akreditaci od MŠMT ČR. Ve všech případech se při akreditaci zkoumá vedle odborné úrovně i to, nakolik je v nabízeném kurzu religionistická látka pojednána nepředpojatě, neutrálně a nakolik vede k občanské toleranci a k všestrannému dialogu.
Religionistické kurzy pro učitele nabízejí i teologické fakulty. Některé z nich mají religionistické katedry a dvě z nich poskytují oborové studium religionistiky. Neteologická religionistická pracoviště jsou na filozofických fakultách Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Univerzity Pardubice. Poslední jmenovaná poskytuje prozatím v Pardubickém kraji široce pojaté školení učitelů ve svém Religionistickém vzdělávacím centru.7 Projekt může případně posloužit jako pilotní vzor pro budoucí rozšíření do dalších krajů.
1 Náboženská témata přicházejí v RVP ke slovu přímo a nepřímo. V části 5.5.1, která pojednává vzdělávací obsah vzdělávacího oboru Dějepis, se jako součást učiva vyskytuje výslovně islám, křesťanství, husitství a reformace. Pod záhlavím 5.5.2, které popisuje obor Výchova k občanství, najdeme pouze zmínky o významných dnech, kulturních tradicích, z nichž některé, např. Vánoce a Velikonoce, státní svátky 5. a 6. července, mají mimo jiné i náboženský obsah. V kapitole Charakteristika vzdělávací oblasti se hovoří o dějinných, sociálních a kulturně historických aspektech života lidí a připomíná se sounáležitost s evropským civilizačním a kulturním okruhem, což má vést k přijetí hodnot, na nichž je současná Evropa budována. Z těchto důvodů můžeme konstatovat, že vzdělání v oblasti náboženství nedílně patří do RVP, do vzdělávací oblasti Člověk a společnost.
2 Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004, práce dostupná v Univerzitní knihovně.
3 Srovnávací tabulky k tomuto vývoji náboženské scény poskytuje Český statistický úřad on line www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/4110-03.
4 VÚP v Praze: O zařazení náboženství do základních škol. Metodický portál, on line www.rvp.cz/clanek/133/1450, zařazeno 26. 6. 2007.
5 Seznam registrovaných náboženských subjektů s dalšími podrobnostmi, např. o možném oprávnění k výkonu zvláštních práv nabízí Ministerstvo kultury ČR on line wwwcns.mkcr.cz/cns/.
6 Předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka stanovuje zákon 563 / 2004 Sb.
7 Podrobnější informace on line
www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/4110-03.
www.projekt-rvc.cz.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2005.
IPSER, O. Srovnání a kritický rozbor informací o náboženství v textech schválených ministerstvem školství jako učební texty pro občanskou výchovu v ZŠ. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004.
HRACHOVCOVÁ, M. Občanská výchova pro 9. ročník ZŠ a víceletá gymnázia. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
