Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Myslím, že omílání těch šesti staletí soužití je právě jedním z těch klišé.
Krize, která je v současné Evropské unii nejviditelnější ve své ekonomické podobě, se v posledních letech týkala a týká i dalších rozměrů tohoto abmiciózního projektu solidární a prosperující Evropy. Čím dál tím častěji se ostrá kritika týká i jednoho z nosných ideově politických principů - multikulturalismu. Zatímco přešel do výchovně vzdělávacích programů (a výchově k multikulturalismu se věnuje i projekt <b><i>Klíče pro života</i></b>), ukazuje se, že zatím velmi málo zdomácněl v myslích a prožívání těch, kteří jej mají naplňovat.
Když se dnes díváme na tvrdost a důslednost, s jakou byla ve středověku potírána pod nálepkou „kacířství“ jakákoliv názorová a tím spíše žitá odlišnost, často nám „mravní rozhořčení“ nad takovým jednáním zastře kořeny, ze kterých to vlastně vycházelo. V řadě konkrétních případů jsou jistě dobře patrné všelijaké zištné či osobní důvody. Ale to, že takové jednání mělo v podstatě společenskou podporu, vyplývalo z určitých všeobecně rozšířených principů. Předně se takový „narušitel“ vydával nebezpečí, že ohrožuje nejen svůj vlastní věčný život, ale i svých bližních, které svým kacířstvím může nakazit. Čili jeho vyloučení ze společnosti mělo zásadní „profylaktický význam“. Byl tu ale i důvod daleko přízemnější a z hlediska vykonavatele příslušných exekucí – tedy moci světské – přesvědčivější: takový člověk nebo dokonce skupina lidí ohrožovala pořádek ve společnosti. Odlišnost se trestala proto, poněvadž byla ve své podstatě pokládána za škodlivou. Odtud nutně plynula intolerance tradičních společností.
Dobré úmysly ...
Přesvědčení, že by odlišnost mohla být nikoliv ohrožující, ale obohacující, je poměrně moderní „vynález“, který se Evropě rodí značně bolestně od 17. století v důsledku zničujících náboženských válek. Bylo třeba najít udržitelné mírové uspořádání. Odtud vzniká i schopnost tolerance. Nejprve spíš se zaťatými zuby, posléze i jako uvědoměle přijatý postoj. Tedy – aspoň u některých. Protože tolerance neznamená lhostejnost k odlišným, nýbrž postoj mnohem aktivnější: mám své přesvědčení a vím proč, mám svou kulturu a pokládám ji za správnou, ale vím, že skutečnost je mnohem bohatší, než aby byla vyčerpána tím, co sdílím já; proto respektuji právo druhých na jinakost, pokud i oni respektují mě. Taková tolerance je základem pluralismu, který může zakládat „barevnost“ demokracie – na rozdíl od jednobarevnosti totalit všeho druhu. Podstatné ale je, že v praxi to může fungovat jen tehdy, když všechny skupiny společnosti uznávají určitý společně sdílený hodnotový základ a shodují se na metodě, jak mají být pokojně řešeny vzájemné konflikty.
Určitým soudobým „dítětem“ pluralismu je projekt multikulturalismu. Ten vycházel ze dvou tendencí. Jednak z rostoucího přistěhovalectví příslušníků neevropských národů do zemí Západu – včetně Kanady a USA. Zpočátku to byli hlavně lidé z bývalých kolonií. Posléze ale přicházely i do dalších zemí vlny ekonomických imigrantů – příkladně Turci do Německa. Druhým kořenem pak bylo určité „pokání“ za to, jak v minulých staletích evropská civilizace ničila ostatní kultury. Šlo tedy o to uznat hodnotu různých kultur, podporovat jejich svébytnost a pro jejich příslušníky vytvářet v nové vlasti co nejpříznivější podmínky, aby si ji mohli uchovat. Modelově byl projekt multikulturalismu od začátku 70. let minulého století realizován v Kanadě, kde působí i jeho hlavní teoretik Charles Taylor. Posléze se multikulturalismus stal určitým standardem korektnosti západní politiky i konstantou všeobecného vzdělávaní.
... nedobré konce
V posledních dvou letech se ozývá kritika multikulturalismu ze všech stran – nejen už tradičně nacionalistických a nesnášenlivých. I v našich médiích byla například citována kancléřka Angela Merkelová, že „tento projekt selhal“. Je zjevné, že realita značně zaostala za vizí. A podstatnou roli v tom hraje ta skutečnost, že vůči skupinám, které nejsou ochotné přijmout aspoň základní principy (většinové) společnosti, v níž žijí a jejíž výhody užívají, se takový přístup jeví jako naivní a ve svém důsledku destruující společnost, která je přátelsky přijala. Muslimská novinářka Raheel Raza žijící v kanadském Torontu to vyjádřila lapidárně: Když jsem přistála v Kanadě a slyšela výraz multikulturalismus, měla jsem za to, že mi tato země říká, že se mohu těšit ze své vlastní kultury a že budu mít současně příležitost přizpůsobit se nové kultuře a splynout s ní. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, že oficiální multikulturalismus, ten, který propaguje kanadská vláda, dovoluje lidem, aby si vytvářeli vlastni ghetta. Byla jsem tedy "multikulti" jen do té doby, než jsem pochopila, že je celá záležitost spíš škodlivá než užitečná. Podle názoru paní Razy to nejsou pouze muslimové, kdo by se měl postavit temným prvkům jejich víry. Nemuslimští Kanaďani si podle ní musí uvědomit, že jsou jejich liberální demokratické tradice ohroženy a vládou podporovaná politika multikulturalismu situaci navíc zhoršuje.
Český případ
Naším největším „multikulturním problémem“ nejsou přistěhovalci z Vietnamu nebo zemí bývalého SSSR, nýbrž Romové. Tito příslušníci kasty nedotknutelných, kteří připutovali do Evropy z Indie, byli ve své vlasti pro nás nepředstavitelným způsobem diskriminováni (a navzdory zákonům stále jsou). U nás je sice císař Zikmund chránil glejtem z roku 1417, ale už od počátku 16. století začali být pronásledováni, protože se nechovali jako praví křesťané a v 18. století byli během tureckých výbojů označováni za špehy Turků. Navíc ve společnosti, kde už bylo řemeslo kontrolováno cechy, neměli možnost uplatnění jako řemeslníci, což zřejmě vedlo ke krádežím jako způsobu obživy. Jednotlivé evropské země se tedy pokoušely Romů zbavit – u nás pomocí surových trestů pro Romy za pouhý pobyt v naší zemi. V 17. a 18. století to bylo řezání uší ženám a věšení mužů bez ohledu na to, zda provedli nějaký kriminální čin či nikoliv. V době osvícenství došlo k pokusu Romy násilně asimilovat a zbavit jejich mateřského jazyka a projevů svébytné kultury. Když se ale Romové chtěli někde usadit, byly na ně pořádány místními obyvateli pogromy. Pronásledování spolu s pokusy řešit tzv. „cikánskou otázku“ pokračovalo neúspěšně i v dalších obdobích. Přes veškerou nepřízeň majoritní společnosti pokračovala pomalu integrace Romů do většinové společnosti a roku 1936 dokončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity první Rom Tomáš Holomek z Kyjovska.
Smutnou kapitolou v historii Romů je holocaust v době protektorátu, kdy z původních zhruba 7000 českých Romů přežilo pár stovek. Jejich úbytek byl po válce nahrazen příchodem Romů ze Slovenska. Brzy pak došlo k likvidaci kočovného způsobu života (1958) a v roce 1965 k tzv. „rozptylu“ Romů a k jejich násilnému přestěhování do sídlištních bytů. V období budování socialismu došlo na jedné straně k zrovnoprávnění Romů danému zákonem, na druhé straně k téměř totálnímu rozbití rodových vazeb a zničení tradičních hodnot, které nebyly nijak nahrazeny. Násilná řešení k žádoucí integraci nevedla.
Ani po dvaceti letech demokracie nebyla situace Romů vyřešena, naopak. Jak jsme mohli vidět nedávno ve Šluknovském výběžku, objevují se další problémy a situace „houstne“. Přestože tedy Romové obývají Čechy a Moravu již více než 600 let a považují tuto zemi právem za svou vlast, nacházejí se dnes ve velmi obtížné situaci, mimo jiné proto, že jejich kultury či toho, co z ní dnes zbylo, si většinová společnost vůbec neváží. Romové k tomu sami často přispívají svou neschopností akceptovat požadavky současné doby. V porovnání s jinými minoritami (Vietnamci, Ukrajinci) a s jejich přijetím většinovou společností jsou Romové největšími cizinci ve vlastní zemi.
Jak dál?
V rámci projektu NIDM Klíče pro život proběhly též kurzy multikulturní výchovy, které realizovalo občanské sdružení Agnes. Podle jejího ředitele a hlavního lektora kurzů Jiřího Ježka je v této oblasti hlavním problémem nepřipravenost naší veřejnosti (nejen laické, ale i části té kvalifikované) promýšlet problém multikulturality do hloubky – neuchylovat se k černobílým schématům a klišé. Zároveň zřetelně chybí odpovídající kvalifikace na provázení dětí a mladých lidí tímto – zčásti i psychologickým a etickým – procesem. Proto je také multikulturní výchova u nás v plenkách. Nelze snadno překročit předsudky a tabu, které jsou běžné v naší společnosti. Jiří Ježek říká: Multikulturní výchova je primárně cestou k sobě – k vlastní sebeidentifikaci a uvědomění si toho, co znamená patřit do své kultury. Teprve pak je možno otevírat cesty k porozumění druhým, jiným. Je to cesta hledání forem, hledání vhodných témat a zprostředkujících procesů, kdy cílem není nalezení ideálního stavu, ale schopnosti vzájemně se respektujícího soužití v odlišnosti. Při jejím rozvoji je třeba osobního kontaktu, dialogu i konfrontace (včetně sebezkušenostních zážitků), aby vůbec mohlo být zahájeno její úspěšné a zjevně pomalé uvádění do praxe Je to tedy paralelní proces ven i dovnitř – a vyžaduje kvalifikovaný a do jisté míry i odvážný přístup.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
