Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Cílem příspěvku je postihnout problematiku, vyplývající z rozporů mezi multikulturní výchovou a výchovou k evropanství, výchovou k evropskému občanství a výchovou k hledání vlastní identity v rámci lokálních kulturně historických tradic.
Spolu s postupující globalizací světového hospodářství je stále s větší naléhavostí kladen důraz na multikulturní výchovu. Současně je v souvislosti s regionalizací světového hospodářství a postupující integrací Evropy vyzdvihována nutnost výchovy k evropanství, výchovy k evropskému občanství a výchovy k hledání vlastní identity v rámci lokálních kulturně historických tradic. Multikulturní výchova pak spolu s výchovou k evropanství může probíhat paralelně, neboť se vzájemně podmiňují a doplňují. Mohou však také působit protikladně a rozporuplně, a to v případě, že je výchova k evropanství chápána příliš úzce a jednostranně.
O významu výchovy k evropanství, výchovy k evropskému občanství a spolu s tím o evropské dimenzi ve vzdělání se začíná v Evropě hovořit v souvislosti se vstupem evropské integrace do vyšších, těsnějších integračních stádií. K němu dochází v osmdesátých a zejména v devadesátých letech 20. století, kdy je v rámci Evropských společenství na podkladě Jednotného evropského aktu budován a vytvářen jednotný evropský vnitřní trh bez hranic s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil a kdy je úsilí členských států Evropské unie na základě Maastrichtských smluv zaměřeno na vytvoření politické, hospodářské a měnové unie. V téže době zavádí Smlouva o Evropské unii evropské občanství jako zcela nový prvek integrace. Právě v této době je tedy vyzdvihována úloha výchovy a vzdělání při vytváření a formování povědomí evropské sounáležitosti. Ve všech klíčových právních dokumentech Evropské unie z konce 20. a počátku 21. století jsou zakotveny takové cíle, jako je výchova k evropanství a výchova k evropskému občanství a zařazení evropské dimenze do vzdělání.1 Na uvedené vzdělávací záměry jsou uvolňovány nemalé finanční prostředky ze společného evropského rozpočtu.
V téže době (80. a 90. léta 20. století) je v Evropě kladen velký důraz také na multikulturní výchovu, protože spolu s prohlubující se ekonomickou integrací Evropy a globalizací světového hospodářství dochází v rámci Evropské unie ke stále častějšímu střetávání lidí s odlišným kulturně-historickým zázemím. Evropa sama je multikulturní a její kulturní diverzifikace se díky legální, ale také nelegální mobilitě pracovních sil stále prohlubuje. Zřetelně se začíná projevovat, že naplnění Dohody o Evropské unii, podle níž má být vytvořena v rámci daného integračního bloku politická, hospodářská a měnová unie, je možné pouze na základě výchovy lidí k setkávání rozdílných kultur, výchovy k respektu a k toleranci, k výměně názorů a zkušeností a vzájemnému obohacování.
Z pohledu ekonoma je zřejmé, že zařazení výchovy k evropanství do vzdělávacích programů na jednotlivých stupních a typech škol je kromě jiného motivováno také potřebou vytvořit z evropského makroregionu ekonomicky silný a kompaktní blok, který obstojí v soutěži se zbývajícími dvěma makroregiony - severoamerickým a asijsko-tichomořským, které se rovněž velmi rychle ekonomicky integrují a snaží se posílit své pozice v rámci světové ekonomiky. Uvedené úsilí Evropské unie obstát v celosvětové konkurenci je zakotveno ve všech klíčových dokumentech tohoto seskupení. Ambicióznímu plánu, vytvořit v rámci Evropské unie do roku 2010 konkurenceschopnou ekonomiku založenou na vědění, sociální soudržnosti a ochraně životního prostředí, byl dokonce v roce 2000 věnován samostatný dokument schválený Evropskou radou pod názvem Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost.2 Výchova k evropanství, motivovaná snahou vyrovnat se v rámci světové ekonomiky se sílícími vnějšími konkurenčními tlaky, pak může být orientována nežádoucím směrem, protože tvrdá hospodářská soutěž se příliš neslučuje s tolerancí, vstřícností a pochopením.
Ve snaze obstát v celosvětové konkurenci jednotlivá regionální mezinárodní ekonomická integrační seskupení, včetně Evropské unie, podporují liberalizaci mezinárodních ekonomických vztahů uvnitř svých hranic, ale směrem navenek uplatňují četná protekcionistická opatření. Ta jejich vnitřní trhy chrání zbožím, službami, kapitálem, pracovními silami a vědeckými poznatky před vnější, nežádoucí konkurencí. Také výchova může být těmito přístupy ovlivněna. Bude-li postrádat multikulturní aspekty, může směřovat k vyvolávání negativistických postojů vůči konkurenčním regionům a jejich obyvatelům.
Výchova k evropanství a k evropskému občanství, která je zbavená multikulturních hledisek, může vést v krajním případě k nežádoucím výsledkům. Jednostranný a zavádějící přístup k výchově k evropanství může směřovat až k nesnášenlivosti k ostatním mimoevropským kulturám a jejich příslušníkům. K výchově k evropanství proto není možno přistupovat pouze v evropském kontextu, ale v celosvětových, multikulturních souvislostech. Zde zřetelně vystupuje do popředí nezbytnost vzájemné provázanosti výchovy k evropanství a multikulturní výchovy.
Potřeba multikulturní výchovy nevzniká pouze v souvislosti s prohlubující se regionalizací světové ekonomiky, ale zejména s její globalizací. Globalizace světového hospodářství přináší střetávání rozdílných kultur nejen v evropském regionu a v rámci jednotlivých regionálních bloků, ale v celosvětovém měřítku. Nové transportní možnosti umožnily velmi rychlou mobilitu lidí s rozdílným kulturně-historickým zázemím po celém světě. Moderní informační a komunikační technologie zprostředkovávají velmi rychlé přenášení myšlenek, rozdílných názorů a stanovisek, ale také jejich konfrontaci. Nové technické objevy a vynálezy poskytují lidstvu dosud neobvyklé nástroje jejich prosazování. Globalizace světového hospodářství na jedné straně vytváří potřebu multikulturní výchovy, ale také přináší nové prostředky pro její naplňování.
Chceme-li k ní přistupovat zodpovědně, musíme multikulturní výchovu také zasadit do širších sociálně ekonomických souvislostí. Všeobecně je přijímáno, že její naplňování naráží na různé kulturní, náboženské a národnostní překážky. Stále zřetelněji se projevuje, že na významu nabývají četné ekonomické bariéry. Ty jsou tvořeny rozdílným sociálně ekonomickým postavením jednotlivých skupin obyvatelstva a jejich členů s nestejnými zájmy. Proto také projevy nesnášenlivosti, netolerance a agresivity mohou mít nejen náboženské a národnostní důvody, ale také důvody ekonomické. Příkladem mohou být výsledky rozborů příčin národnostních nepokojů ve Francii na sklonku roku 2005.
Z metodologických důvodů považujeme za nezbytné vymezit kategorie, které nebyly dosud plně objasněny, a zhodnotit, jak jsou užívány v nejnovější pedagogické dokumentaci. V této podkapitole se budeme věnovat výchově k evropanství, výchově k evropskému občanství a evropské dimenzi ve vzdělání, v následující podkapitole pak multikulturní výchově.
Výchova k evropanství je všeobecně chápána jako výchova, která směřuje k rozvíjení vědomí evropské identity a evropské sounáležitosti a vede k orientaci na evropské kulturní hodnoty. Jako taková reflektuje a podporuje evropské integrační procesy.
Výchova k evropskému občanství je orientována na výchovu evropského občana s jeho právy a povinnostmi, s právem žít, pracovat, podnikat a nabývat majetek v kterékoli členské zemi EU, ale také volit a být volen v místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu tam, kde v rámci EU v době voleb pracuje, nebo žije.
Evropské občanství bylo zavedeno spolu se vznikem Evropské unie na základě Maastrichtských dohod, platných od roku 1993. Podle nich každá osoba, která je občanem jednoho z členských států EU, je také občanem Evropské unie. Evropské občanství nenahrazuje občanství k jednotlivým členským státům EU, ale pouze je doplňuje. Pro zavedení evropského občanství dal impuls podpis Jednotného evropského aktu (tento dokument byl podepsán v roce 1986 a vstoupil v platnost v roce 1987). Na jeho základě byl v roce 1993 vytvořen v rámci Evropských společenství jednotný vnitřní trh bez hranic s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil. Občané jednotlivých členských států se mohou v rámci EU volně pohybovat, žít, pracovat, podnikat a nabývat majetek. Pohyb osob mezi členskými zeměmi EU usnadnila Schengenská dohoda z roku 1985 a Schengenská prováděcí dohoda z roku 1990. Tyto dohody odstranily pasové kontroly při přechodu společných hranic mezi signatářskými zeměmi, a to jak pro osoby z členských zemí, tak pro osoby z třetích zemí. Od roku 1999 je Schengenská dohoda součástí Smlouvy o Evropské unii. Velká Británie a Irsko na Schengenskou dohodu nepřistoupily a dál provádí na svých hranicích pasové kontroly. K Schengenské dohodě bez pasových kontrol se naopak připojily dvě země stojící mimo EU: Norsko a Island. Nové členské státy EU začnou naplňovat podepsané dohody pravděpodobně v roce 2007. Rušení hraničních kontrol uvnitř schengenské zóny je provázeno mnohem přísnějšími kontrolami na vnějších hranicích této zóny. Prohloubení evropské integrace a zavedení evropského občanství vedlo k tomu, že byla věnována zvláštní pozornost také výchově k evropskému občanství.
Spolu s výchovou k evropanství a výchovou k evropskému občanství se začalo hovořit o evropské dimenzi ve vzdělání. Jde o princip vzdělání rozvíjející vědomí evropské identity a pospolitosti, podporující chápání širších evropských souvislostí, směřující ke kultivaci vztahu k Evropě a jejím hodnotám a připravující na společný život ve sjednocené Evropě.3 Její součástí je jak výchova k evropanství, tak výchova k evropskému občanství, jež se vzájemně prostupují. Evropská dimenze ve vzdělání nesleduje pouze naplňování práv a povinností evropských občanů a jejich lepší uplatnění na evropském trhu práce, ale především podporuje sdílení společných hodnot, kultivaci vztahu k evropskému kulturnímu a historickému dědictví a rozvíjení vědomí příslušnosti k Evropě, včetně odpovědnosti za její budoucnost.4
Evropská dimenze ve vzdělání je "princip vzdělání, který by měl prostupovat celým vzdělávacím systémem, dát vzdělání širší evropskou perspektivu, otevírat horizonty globálního myšlení a interkulturního porozumění".5 Evropská dimenze je vymezována jako "proces kultivace vztahu k Evropě a odhalování jejích hodnot. Realizuje se osvojováním vědomostí a dovedností důležitých pro pochopení evropských procesů, rozdílností a shodností, pro vzájemné porozumění, toleranci a vstřícnost, pro přípravu mladých lidí na role zodpovědných občanů, kvalitních lidí a flexibilních pracovníků".6 V definici evropské dimenze vzdělání je postižen také multikulturní aspekt výchovy k evropanství a evropskému občanství. Vyplývá z toho, že k podstatným rysům Evropy patří její multikulturní charakter přinášející interkulturní setkávání. V této souvislosti je zdůrazňováno, že "plnohodnotnou a silnou Evropu představuje soužití různých kultur schopných svého rozvoje a vzájemného obohacování".7
Za hlavní pilíře evropské dimenze ve vzdělání je považováno "učení o Evropě, učení z Evropy a učení pro Evropu"8. Učení o Evropě přestavuje osvojování vědomostí, podstatných pro pochopení evropské kultury a historických a současných procesů odehrávajících se v Evropě. Učení z Evropy znamená získávání zkušeností z Evropy, poznávání rozdílů a shodností mezi evropskými národy a chápání evropských hodnot. Učení pro Evropu prezentuje přípravu mladých Evropanů na role zodpovědných občanů a mobilních pracovníků, přináší osvojování sociálních a pracovních dovedností a směřuje k utváření osobních a občanských postojů podporujících sociální soudržnost a interkulturní porozumění, toleranci a vstřícnost.9
Evropské dimenzi ve vzdělání je věnována velká pozornost ze strany orgánů a institucí Evropských společenství od osmdesátých let 20. století. Zavádění evropské dimenze do vzdělání doporučuje v Evropských společenstvích Jednotný evropský akt z roku 1986. Také Rezoluce Rady evropských společenství z roku 1988 zavazuje členské země Společenství zařazovat do vzdělání evropskou dimenzi. Úkol zavádět evropskou dimenzi do vzdělání se zvláštním zřetelem na kurikulum a přípravu učitelů potvrzují také Maastrichtské dohody. Konkrétně ve Smlouvě o Evropské unii z roku 1993 je zdůrazněno, že vzdělávací politika členských zemí EU má podporovat sociální a kulturní kontakty a ekonomickou integraci. V článcích 126 a 127, 3. kapitoly, které se týkají vzdělávání, je kladen důraz na mobilitu žáků a učitelů, přípravu zodpovědných evropských občanů a flexibilních a mobilních pracovníků. Na Maastrichtské smlouvy navazují další dokumenty a směrnice zdůrazňující význam evropské dimenze ve vzdělání. Mimořádná pozornost zařazení evropské dimenze do vzdělání je věnována orgány EU proto, jelikož se předpokládá, že politická a ekonomická integrace Evropy je možná pouze tehdy, když si lidé plně uvědomí jednotný historický a kulturní základ Evropy, zdokonalí si své jazykové znalosti, získají společné zkušenosti a pochopí smysl společné evropské perspektivy.10 Proto se také zavádění evropské dimenze do vzdělání dostává ze strany evropských institucí nejen politické, ale i ekonomické podpory.
Termín multikulturní výchova není v odborné literatuře vymezován jednotně. Můžeme se setkat s celou řadou přístupů k tomuto pojmu, ale také s jeho různými terminologickými variantami. V různých pramenech a literatuře zaznamenáváme takové termíny, jako je interkulturní výchova, interkulturní vzdělávání, multikulturní výchova, multikulturní vzdělávání, globální výchova. My se rozborem těchto pojmů podrobně nebudeme zabývat. Naším úkolem je pouze ukázat na to, v jakém pojetí je užíván pojem multikulturní výchova v dokumentech mezinárodních institucí, nejnovější pedagogické dokumentaci a materiálech určených učitelům, protože ty jsou předmětem našeho zájmu. O toto pojetí se také opíráme v celé studii. Zachováváme tak jednotný přístup k výkladu užívaných termínů.
Multikulturní výchova je v námi sledovaných podkladech chápána jako výchova přispívající k soužití různých kultur v multikulturní společnosti. Výchova ke vzájemnému setkávání, obohacování, solidaritě a vstřícnosti, výchova k respektování kulturních specifik a k toleranci k odlišnostem.
Multikulturní výchova umožňuje jedinci rozvíjet chápání a přijímání různorodosti jako pozitivního jevu a hodnotit rozdíly mezi lidmi z různých kultur jako přínosné. Vede k respektování neustále rostoucí kulturní rozmanitosti, otevírá cestu k různým způsobům života, myšlení a chápání světa. Učí komunikovat a spolupracovat s příslušníky odlišných sociokulturních skupin a utvářet motivaci ke vzdělání a k interkulturním výměnám.11
Cílem multikulturní výchovy je podpora a upevňování vzájemných vztahů mezi různými sociokulturními skupinami. Proto směřuje k tomu, aby si tyto skupiny uvědomily, že rozmanitost je založena na rovnosti, aby se snažily poznat odlišné kulturní identity a respektovaly je jako rovnocenné a aby se naučily řešit konflikty pokojnou cestou.
Multikulturní výchova by měla žáky vybavit kompetencemi, které jsou vymezeny jako:
V tomto smyslu je multikulturní výchova vymezena také v nejnovějších pedagogických dokumentech. Například v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnaziální vzdělávání je uvedeno, že "multikulturní výchova má významné místo pro přípravu na život v prostředí, v němž se mladí lidé setkávají a budou se ve stále větší míře setkávat s příslušníky jiných národností, etnik, ras, náboženství, s lidmi jiného životního stylu a jiných uznávaných hodnot. Má rozvíjet porozumění žáků sobě samým a hodnotám své kultury, spolu s respektováním základních lidských a občanských práv a mravních hodnot. Škola má při působení na žáky v tomto směru funkci vzdělávací a výchovnou."13
Multikulturní výchově věnuje v posledních dvou desetiletích velkou pozornost celá řada mezinárodních organizací. Zabývá se jí Rada Evropy, jejímž členem je mezi čtyřiceti státy také ČR. Rada Evropy ve svých dokumentech většinou používá termín interkulturní výchova. Aktivity této organizace se v oblasti multikulturní výchovy projevují zejména v produkci řady doporučení a koncepčních materiálů sloužících k zavádění a realizaci multikulturní výchovy ve školách evropských zemí. Značnou pozornost věnuje problematice multikulturní výchovy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která sdružuje třicet zemí včetně ČR. Zaměřuje se na záležitosti ekonomické, ale také s nimi související záležitosti vzdělávací. Proto se orientuje rovněž na multikulturní výchovu. Celkově hodnotí ve svých dokumentech působení multikulturní výchovy v zemích OECD střízlivě. Uvádí v nich například, že "ve většině vzdělávacích systémů jsou - pod silným politickým tlakem - prováděny určité kroky k uplatnění multikulturní výchovy. Postavení etnických menšin se v některých zemích zlepšuje. Avšak převládá mínění, že postavení etnik není jen záležitostí multikulturní výchovy ve školách, nýbrž vyžaduje změny v postojích celé společnosti. Proto běžně proklamované a aplikované programy multikulturní výchovy pro edukační praxi nejsou zcela adekvátní a mnohdy selhávají."14
Nemalou pozornost věnuje ve svých dokumentech multikulturní výchově také Evropská unie a její orgány. Multikulturní výchova je většinou zdůrazňována v souvislosti se zaváděním evropské dimenze do vzdělání a s takovým pojetím výchovy k evropanství a výchovy k evropskému občanství, které má multikulturní rozměr. Většinou se jedná o různá doporučení a proklamované cíle. Odborníky je tento přístup kritizován. Ve významné studii věnované multikulturní výchově se konstatuje, že "dokumenty Evropské unie, stejně jako dokumenty Rad Evropy mají dosti proklamativní charakter a jsou naplněny ideologickými postuláty."15
Všechny výše uvedené kategorie - výchova k evropanství, výchova k evropskému občanství, evropská dimenze ve vzdělání a multikulturní výchova - jsou většinou v dostupné literatuře určené učitelům, ale hlavně v politických i pedagogických dokumentech vymezovány v ideální rovině, jako určité výchovné a vzdělávací úsilí směřující k ideálu dosud nenaplněné tolerance a respektu k jinému a odlišnému. Zpravidla je zdůrazňováno, jakým směrem by měla být výchova k evropanství, výchova k evropskému občanství a multikulturní výchova orientována a na jaké cíle by se tato výchova měla zaměřit. Nikde však nejsou zdůrazňovány problémy, které se staví do cesty k vymezeným cílům a brání jejich dosažení. Rozporuplnost, komplikovanost a složitost výchovně vzdělávacích postupů je vesměs přehlížena. Za hlavní nástroj, jehož pomocí může být vytvořena jednotná, vnitřně stmelená, bezkonfliktní multikulturní Evropa plná porozumění, vzájemné tolerance a pochopení, je považováno vzdělání a zejména školní vzdělání. Na to je kladen velký důraz a je vyzdvihováno jako jedna z důležitých priorit při naplňování výchovy k evropanství, výchovy k evropskému občanství a multikulturní výchovy.
Nelze zpochybňovat, že kultivace člověka prostřednictvím soustavného vzdělávání může přispět ke zmírnění řady problémů, ale je zřejmé, že samotné vzdělání vše nevyřeší. Konflikty, které nás obklopují, mají složité, vnitřně strukturované a namnoze zastřené příčiny povahy ekonomické, politické, kulturní, sociální a náboženské. Postoje, stanoviska, návyky a hodnotová orientace lidí nevznikají pouze v rámci formálního vzdělávání, a proto není možné úlohu školního vzdělání v tomto směru přeceňovat.
Výchova k evropanství je kromě jiného motivována také potřebou vytvořit z evropského makroregionu ekonomicky silný a kompaktní blok, který obstojí na světových trzích v ostré konkurenci s ostatními ekonomickými celky. Tvrdá hospodářská soutěž se příliš neslučuje s tolerancí, pochopením a vstřícností, a proto může v deformované podobě vyvolávat až negativistické postoje vůči konkurenčním regionům a jejich obyvatelům, postrádá-li výchova k evropanství multikulturní aspekty. V této souvislosti vystupuje zřetelně do popředí nezbytnost vzájemné provázanosti výchovy k evropanství a multikulturní výchovy.
Česká republika se aktivně zapojuje do evropských regionálních mezinárodních ekonomických integračních struktur i do celosvětového ekonomického dění. Proto je na našich školách věnována stále větší pozornost globalizaci a regionalizaci světového hospodářství a je kladen stále větší důraz na výchovu k evropanství, výchovu k evropskému občanství a multikulturní výchovu. Uvedená problematika je zařazována do základních pedagogických dokumentů, stává se součástí školních vzdělávacích programů a promítá se do výuky na všech stupních a druzích škol.
1 Jedná se o následující dokumenty:
Jednotný evropský akt (vstoupil v platnost r. 1987)
Rezoluce Rady Evropských společenství (platnost od r.1988)
Maastrichtské smlouvy - Smlouva o Evropské unii a Smlouva o založení Evropského společenství (vstoupily v platnost r. 1993)
Amsterodamská smlouva (platnost od r. 1999)
Smlouva z Nice (platnost od r. 2003)
Uvedené dokumenty jsou dostupné na www.euroskop.cz.
2 Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost. Strategie na léta 2000 až 2010. Dokument schválený Evropskou radou v březnu 2000 na zasedání v Lisabonu. Dostupné na: www.euroskop.cz.
3 Valterová, E. - Ježková, V.: Žijeme v Evropě. Praha: UK, Pedagogická fakulta, 1999, s. 26.
Valterová, E. - Ježková, V.: Vzdělávání v zemích Evropské unie. Praha: UK, Pedagogická fakulta, 1997, s. 8.
4 Valterová, E. a kol.: Objevujeme Evropu. Praha: UK, Pedagogická fakulta, 1997, s. 126.
5 Valterová, E. a kol.: Objevujeme Evropu. Praha: UK, Pedagogická fakulta, 1997, s. 132.
6 Valterová, E. a kol.: Objevujeme Evropu. Praha: UK, Pedagogická fakulta, 1997, s. 132.
7 Valterová, E. a kol.:
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.