Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Příspěvek se mi trefil do nálady. Škoda že nám to, pane kolego, kazí fanatici a polovzdělaní žurnalisté bažící po senzaci!
<p>Multikulturalita. Slovo, které v posledních desetiletích stoupá na významu. Slovo, které se může zdát nové, moderní, ale zamyslíme-li se nad jeho obsahem, tak je staré jako lidstvo samo.</p>
Snad nikdy se na území dnešních Čech nepohybovala tak homogenní skupina jako dnes. Paradoxně, vzhledem k dnešnímu světu pohyblivých mas.
Po staletí jsme tu žili společně s Němci, Poláky, Židy a dalšími národnostmi v soužití a vzájemné interakci. Dnes, šedesát let po skončení druhé světové války, která proměnila etnickou mapu Evropy, po dvaceti letech otevření hranic, vystoupení z „ghetta“ totality, jakoby se české společnosti stále nechtělo přijmout mezi sebe někoho, kdo je odlišný, ať už svým vyznáním, původem, či jiným pohledem na svět. Pokud by k přijetí mělo dojít, často společnost vyžaduje úplnou integraci lidí či skupin z minorit, tedy opuštění tradičního způsobu života a některých svých norem.
Projekt Klíče pro život, který se zaobírá velice významným faktorem v životě dětí, tedy jejich volným časem, ve kterém mohou rozvíjet svou osobnost a své schopnosti, vědomosti, a to aktivnějším a dobrovolným způsobem, si dal za cíl změnit situaci od základu. Tedy od nejmladší generace, dětí a mládeže. Úkolem projektu je mimo jiné dále vzdělávat pracovníky pracující s dětmi a mládeží v zájmovém či neformálním vzdělávání v oblasti multikulturality. Snaží se naučit tyto lidi, aby dokázali předat všem dětem (z majority i minority) možnost obohatit se jinou kulturou, hledat v ní inspiraci a pochopit, že život se dá žít mnoha způsoby a že neexistuje pouze ten správný, dokonalý pohled na svět, ten „náš“. Aby vzdělávací programy byly efektivní a odpovídaly současné situaci, proběhlo před jejich vytvořením výzkumné šetření zjišťující stav této problematiky ve vybraných institucích zájmového (střediska volného času, školní kluby, dále SVČ) a neformálního vzdělávání (nízkoprahové kluby, NNO), ale i mezi dětmi z minoritního prostředí. Výzkum se snažil identifikovat faktory ovlivňující zapojování dětí a mládeže z minoritního a sociálně vyloučeného prostředí ve věku 12 – 18 let do oblasti zájmového a neformálního vzdělávání.
Vybranými cílovými skupinami byla romská mládež, žijící v sociálně vyloučeném prostředí, které představuje jeden ze sociálních problémů České republiky. Charakteristickým rysem sociálního vyloučení je ztížený přístup k většinové společnosti a tím pádem i k veřejným službám, na který děti nejvíce doplácejí.
Druhou skupinou byla mládež vietnamská, u které byla snaha prozkoumat, zda a jak se pověst, které se těší ve formálním vzdělávacím systému, projevuje v oblasti zájmového a neformálního vzdělávání a jak je to s mládeží druhé generace, tedy těch, kteří se narodili a vyrůstali v ČR.
Třetí skupinu tvořila čínská mládež, která musí v České republice překonávat významnou jazykovou bariéru a straní se zapojování do veřejných aktivit.
Jak se předpokládalo, výzkum ukázal, že zapojení těchto cílových skupin do výše uvedených oblastí vzdělávání je nízký. Důvody jsou přitom zcela odlišné, než je tomu v případě zbytku české populace.
Nejdůležitějším faktorem, který mají společný všechny tři minoritní skupiny, je rodinné prostředí. Ačkoliv je společný, každá ze skupin k tomu má jiný důvod. Mnoho rodin z Vietnamu a Číny staví vzdělání svých dětí na první příčku priorit a kladou velký důraz na přípravu do školy. Tím pádem, pro nedostatek času, se ve velkém počtu případů nemohou účastnit tyto děti neformálního vzdělávání. V případě romské mládeže ze sociálně vyloučeného prostředí rodiny často nekladou důraz na vzdělanostní rozvoj svých dětí, jelikož rodičům těchto dětí se také většinou nedostalo adekvátního vzdělání a ke škole jako instituci mají spíše nedůvěru. Rodinné prostředí ovlivňuje míru zapojení dětí do sociálního prostředí a motivaci rozšiřovat si znalost českého jazyka. S čímž souvisí i intenzita osvojování si jazyka, která je závislá na uzavřeném či otevřeném sociálním prostředí a ochotě vystupovat v „nové“ zemi ve veřejném prostoru.
Toto zjištění se především týká čínské mládeže zkoumané v Praze. Jestliže mnozí rodiče původem z Vietnamu dbají, aby jejich děti vynikly v prostředí místního (českého) školství, pro velkou část rodičů z Číny je silnější prioritou, aby jejich děti znaly jazyk a kulturu země původu. V Praze tak výrazná většina dětí rodičů původem z Číny po vyučování dochází ve volném čase do soukromé čínské školy.
Mládež rodičů z Vietnamu v ČR přes výše uvedené bariéry navštěvuje nízkoprahové, otevřené kluby i SVČ. Paleta aktivit je celkem pestrá. Přesto zájmové a neformální vzdělávání stojí u nezanedbatelné části – až dvou pětin – této mládeže na residuálním místě. Touha dosažení dobrých či vynikajících výsledků ve škole je tak silnou prioritou, že obsáhne čas této mládeže v řádu hodin. Přesto velká část této cílové skupiny prostřednictvím zájmových/neformálních aktivit nekamarádí pouze mezi sebou, ale i s ostatními, její vztahy jsou výrazně heterogenní.
U mnohých romských dětí a mládeže ze sociálně vyloučeného prostředí jako bariéra významně působí také ekonomický faktor. Celková chudoba rodiny zapříčiňuje, že ze zájmového/neformálního vzdělávání se stává nadstandardní služba. Děti tak dochází pouze do nízkoprahových center, otevřených klubů, které bývají zdarma a v těchto prostorech tvoří většinu. Své sociální prostředí si tak neobohacují o nové podněty, nedochází ke kontaktu s dětmi z jiných prostředí. Z výzkumů také vyplynulo, že pokud tento druh neformálního vzdělávání navštěvují, je vždy v blízkosti školy, kterou navštěvují. Tyto školy bývají většinou obsazené dětmi ze sociálně vyloučené lokality, tudíž se opět setkávají se stejnými dětmi jak ve škole, tak ve volném čase v místě bydliště. Otevřené kluby logicky své aktivity těmto faktům přizpůsobují, tudíž vzniká prostředí, které navazuje pocit „bytí mezi svými“ a “aktivit pro nás“ (tradiční tance, apod.), což není pro vytváření funkční interkulturní společnosti úplně vhodné. Děti pak ztrácejí schopnost přizpůsobovat se jinému prostředí, jelikož většinu svých zkušeností získávají ve výše popsaném kruhu. Střediska volného času, ve kterých jsou „pravidla docházky“ nastavena jinak, pak mohou působit jako nepřátelská území. Samotná střediska volného času pak tyto děti ani nevyhledávají jako svoji cílovou skupinu.
Určitý program by tak SVČ mohla upravit na činnosti, které nevyznačují vysokou mírou organizovanosti, pevně stanoveným harmonogramem. Pokud zájmové vzdělávání poskytované prostřednictvím těchto středisek má ambice být otevřené všem, reprezentovat inkluzivní prostor, mělo by také podle toho změnit své podmínky.
Článek byl napsán na základě zjištění výzkumu: „Multikulturalita v zájmovém a neformálním vzdělávání“.
Závěrečná zpráva je dostupná na: www.vyzkum-mladez.cz a www.kliceprozivot.cz
Mgr. Adam Spálenský, odborný pracovník výzkumu
adam.spalensky@nidm.cz
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
