Multidisciplinární přístup Teuna A. van Dijka k ideologii

S komplexním a velmi fundovaným teoretickým pohledem pro hlubší porozumění ideologii přišel nizozemský rodák Teun A. van Dijk, který rozpracoval tzv. multidisciplinární (nebo také sociokognitivní) přístup – vědecký model stojící na třech pilířích: (1) společnosti, (2) kognici a (3) diskurzu.

Ideologiii tedy vědec chápe jako „celostní sociální jev, který je nutno zkoumat na různých úrovních“. Uznat, že ideologie jsou sociálně sdílené a používané určitými skupinami lidí, pro něho neznamená zavrhnout nutnost jejich zkoumání a popisování z kognitivního hlediska. První dvě uvedené polohy ideologie (vyjádřené například v rasové nesnášenlivosti) navíc ideologii jako takovou explicitně neartikulují. Což opravňuje vstup třetího faktoru do schématu – diskurzu, který komponenty ideologie brání, legitimuje, motivuje nebo jinak formuje.

1) Sociální funkce ideologie

Van Dijk jde za hranice tradičních (marxistických) pohledů, které omezují sociální funci ideologie na reprodukci třídní dominance. Ideologie v jeho chápání totiž může dominantní třídě sloužit i na její obranu. To znamená, že o ideologiích nelze hovořit primárně jako o dobrých a špatných, ale spíš jako o více nebo méně účinných. Hlavní sociální funkcí ideologie je proto koordinovat sociální praktiky členů skupin, což těmto skupinám slouží efektivně k prosazování cílů a ochraně zájmů.

Nutno dodat, že vzhledem k takto obecně vymezené funkci ideologie je zřejmé, že mnoho ideologií se rozvíjí proto, aby byly udržovány, legitimizovány nebo zvládány skupinové konflikty nebo moc a dominance.

2) Kognitivní struktury ideologie

Mají-li ideologie plnit své sociální funkce, musí zahrnovat i kognitivní struktury, protože to, co lidé dělají jakožto členové určité skupiny, by mělo odrážet i to, co si jako členové skupiny myslí a naopak. Je tedy zřejmé, že sociální praktiky jsou predisponovány a formovány množstvím sociokulturních a skupinových přesvědčení nebo sociálních reprezentací: např. ve formě hodnot, norem, postojů a ideologií. Ideologie jsou podle van Dijka tedy axiomatickým základem mentálních reprezentací sdílených členy sociálních skupin.

Ačkoli není možné zjistit, jak tyto ideologie konkrétně vypadají, může se o to více hovořit o jejich konkrétním obsahu, který odráží základní kritéria konstituujícící a definující skupinové zájmy. Ideologie mohou být reprezentovány jako určitá „sebeznázornění“ vyjádřená v kategoriích, jako jsou členství (Kdo k nám patří?), činnosti (Co děláme?), cíle (Proč to děláme?), hodnoty (Jak bychom to měli dělat?), postavení (Kde jsme?) a zdroje (Co máme a co nikoli?).

Lidské postoje a názory se ovšem neformují výhradně na základě příslušnosti k sociální skupině – mají osobní rovinu. V této souvislosti van Dijk zavádí pojem mentální modely, které u lidí fungují jako jakési spojovací články mezi aspektem osobním a společenským. Důležité přitom je, že přestože jsou mentální modely jako celek jedinečné a osobní, ukazuje se, že stejně většina z nich je sociální, protože vědění a názory, které ztelěsňují, jsou pouze osobní převzetí a transformace vědění a názorů společenských skupin. 

3) Diskurzivní vyjádření a reprodukce

Třetí položka, diskurzivní vyjádření a reprodukce, uzavírá pomyslný kruh tvořený ještě sociální reprodukcí a kognicí. Je zřejmé, že společenské skupiny potřebují užívat jazyk text, mluvu a komunikaci (souhrnně diskurz), aby se dozvěděly, osvojily, změnily, potvrdily, artikulovaly a též sdělovaly ideologie ostatním členům své skupiny (a vštípily je členům novým) a ochránily je před ideologiemi členů skupin cizích. Právě způsob manifestace ideologie v diskurzu je klíčem pro poznání a pochopení její tvorby, změny a reprodukce.

Van Dijk v tomto ohledu rozlišil celkem osm rovin. Lexiální položky (zkoumá se výběr slov, která slouží k popisu skutečnosti anebo názoru – např. hezký a rasista), tvrzení (předmětem zájmu je struktura souvětí, ve kterém se lexikální položky objevují), implikace (názory mohou být někdy skryté, neobjevují explicitně, ale v textu na základě kontextu), předpoklady (tvrzení mohou být ukryta, protože o nich čtenář již předem ví), popisy (události mohou být popisovány na různých úrovních obecnosti), lokální koherence (text musí na sebe smysluplně navazovat), globální koherence a témata (ta jsou podmínkou pro soudržnost diskurzu, text například musí držet pohromadě i v rovině odstavců a témat), sémantické posuny (jedná o drobné změny ve významu, například u věty: Nemám nic proti Romům, ale...).

Jak říká van Dijk, způsob manifestace ideologie v uvedených složkách se řídí principem tzv. ideologického čtverce – vybírají se takové informace a způsoby jejich kontextování, které jsou pozitivní pro skupinu kontrolující diskurz a negativní pro oponentskou skupinu. Platí to ale též naopak. Nevybírají se informace, které by byly negativní pro nás a pozitivní pro ně. S jistou dávkou zjednodušení lze proto o ideologii do značné míry mluvit jako o fenoménu bipolárním. 

Literatura a použité zdroje

VAN DIJK, T. Ideology. A Multidisciplinary Approach. London: Sage, 2000.