Moravská lidová zpěvnost v nových souvislostech – 1. část

Příbuzné Janáčkovy závěry v oblasti stavebního hlediska moravské lidové písně jsou formulovány na pozadí obecnějšího nástinu jeho nápěvkové teorie[3]. Jako zorný úhel on sám spatřuje, že „Jelikož meze zpěvu lidového a hlasité mluvy lidové jest pohyblivá – kráčíme mluvou ve stopách zpěvu a zpěvem ve stopách mluvy…“[4] Podobně jako Smetana a Václavek, tak i Janáček poukazuje v ohraničeném geografickém rozmezí na úzký vzájemný vztah řeči a zpěvu: „Přiléhavost logické vazby slov k nápěvu lidových písní jest vysvětlena tím, že ji i na nápěvcích mluvy již vidíme. Ona potvrzuje, že vyrůstá lidová píseň na slově. Možno tu říci, že u kolébky myšlenky stojí již její nápěv.“[5] Upozorňuje tedy i na jeho domnělé fungování v opačně soustředěném způsobu nahlížení; dovoluje tím zahrnout do daného souhrnu úvah, kromě otázek čistě hudebně reprodukčního zaměření i témata spojená s hudebně tvůrčím vyjádřením.

Tyto poznatky a mínění pak tvořily osu veškerých projektových aktivit a orientovaly jejich vzestupné členění jako souvislý a uvědomělý přechod od mluvního projevu k projevu zpěvnímu. S tím byla spojena také snaha o postupné uvolňování zažité kostry melodicko-rytmického cítění, které se pevně pojí k ustáleným estetickým konvencím západního artificiálního tvarosloví. Tato příležitost zároveň otevřela plodný prostor pro improvizační prvky vycházející z individuální hudební kreace zúčastněných.[6] Ti byli pod lektorským vedením autora tohoto textu podněcováni k vlastnímu hlasovému vyjádření pramenícímu v elementárních uměleckých strukturách oblastního lidového zaměření. Jejich podoba tu byla od začátku vyvozována ze soustředěného vnímání imanentní melodiky a časové organizace mluvené řeči. Aktéři semináře si na tomto základě mohli ověřit individuální odchylky, ale i příbuzné kolektivní znaky svých bezprostředních slovních deklamací a jejich znějící zvukový potenciál. Ještě zřetelněji byly tyto rysy charakterizovány prostřednictvím předstíraného způsobu komunikace na značnou prostorovou vzdálenost – voláním.

Právě skrze tento dorozumívací postup mohl být ilustrován mezistupeň neurčité melodiky hovoru a patrnějších zpěvních obrysů, který je typickým – přestože poněkud zapomenutým – rysem dané oblasti tvůrčího výrazu. Jasněji vystupuje v popěvcích často označovaných například jako kravarky, jejichž základ, spočívající ve vzájemné výměně informací, přerůstá v charakteristickou hudební stavbu, jak můžeme také pozorovat například u záznamů hlasu ponocného[7]. Jejich zpěvní podstata je pak utvrzována zejména opakujícími se útvary imperativních citoslovcí („ej“, „hoja“, „heló“ apod.)[8]. Úzce se zde však přibližujeme i k fenoménu tzv. trávnic a obecně žňových písní, na jejichž jedinečný význam poukazují také Smetana a Václavek. Podle jejich míněním se nám i dnes vyjevuje díky zdokumentování „částí zápisů žňových písní vzácný kulturní výtvor předcivilisační anebo předvzdělanostní, který uchovává ve své skladbě i ve své živé formě zcela jiný řád, než jaký vytvořila ve svém staletém vývoji hudba umělá.“[9] Reálný osobní prožitek těchto stop archaické kultury[10] měl účastníky semináře přiblížit nejen k jejich původním formám a posláním, ale i k poznání jejich účinků na obecnější vlastnosti moravské zpěvnosti.

[1] Srov. např. DRKULA, P. Hlas vždy sloužil jako lék duše. Rodina a škola, 2010, č. 3, s. 24–25.

[2] SMETANA, R., VÁCLAVEK, B. Doslov. In: SUŠILl, F. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha : Argo, Mladá fronta, 1998, s. 756.

[3] O ní více např. ŠTĚDROŇ, M. Janáčkovy nápěvky mluvy. Imprese – stereotypy – výsledky analýz? Prolegomena před vydáváním úplného souboru Janáčkových nápěvků z let 1897–1928. Hudební věda, 2001, č. 1–2, s. 140–156.

[4] JANÁČEK, L. O hudební stránce národních písní. In: BARTOŠ, F., JANÁČEK, L. Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 3.

[5] JANÁČEK, L. O hudební stránce národních písní. In: BARTOŠ, F., JANÁČEK, L. Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 109.

[6] Funkcí tohoto tvůrčího principu se v okruhu lidové písně, avšak v jiné souvislosti, zabývá formou teoretické studie – HOLÝ, D. Improvizace, jeden z důležitých zdrojů variačního procesu v lidové písni ze stanoviska hudebního. Slovácko 1, 1959, č. 3, s. 6–17.

[7] Na hudební konotace tohoto primárně nehudebního prvku poukazuje například D. Holý ve své práci Zpěvní jednotky lidové písně, jejich vztahy a význam. Brno : Univerzita J. E. Purkyně, 1988, s. 21–23.

[8] Stručný filologický rozbor tohoto jevu přináší například stať „Haló, hola, hele!“ lingvistického časopisu Naše řeč, 1924, č. 3, s. 78–82.

[9] SMETANA, R., VÁCLAVEK, B. Doslov. In: SUŠIL, F. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha : Argo, Mladá fronta, 1998, s. 757.

[10] Situovány jsou jak v územní oblasti našeho zájmu, což dokumentuje například VYHLÍDAL, J.  Helekání pastevců ve Slezsku. Český lid, 1914, č. 23, s. 237 nebo Ze života slezských pastevců. Český lid, 1898, č. 7, s. 461–464, tak i v jiných moravských regionech, jak je patrné například ze sběru J. Válka: Valašské písně „o dožatéj“ ze Vsacka na Moravě. Český lid, 1895, č. 4, s. 15–26. Doloženy jsou i v některých oblastech Čech, o čemž vypovídají například zápisy A. Jiráska: Skotácké halekání na Náchodsku. Český lid, 1894, č. 3, s. 8–10. V souvislosti s jejich silným dozvukem právě v okruhu Lašska se dozvídáme, že „v Sedlištích a sousedních Brusovicích udrželo se také hojně slezských lidových pěsniček, které byly vyhledávány od sběratelů. V Sedlištích udrželo se setrvačností i helekání pastevců a několik jejich zpěvů…“ VOCHATA, J.  Sedlišťané. Slezské národopisné sdružení a jeho snahy o zachování slezského svérázu českého Těšínska. Český lid, 1924, č. 24, s. 292. Nadregionálně o žňových zpěvních formách uceleně pojednává i ZÍBRT, Č. Obžinky. Veselé chvíle v životě lidu Českého, sv. 5., Praha : F. Šimáček, 1910.

Literatura a použité zdroje

DRKULA, Petr. Hlas vždy sloužil jako lék duše. Rodina a škola. Sv. 3. Praha: Portál, 2010. ISBN 0035-7766.

HOLÝ, Dušan. Improvizace, jeden z důležitých zdrojů variačního procesu v lidové písni ze stanoviska hudebního. Slovácko 1. Sv. 3. 1959.

HOLÝ, Dušan. Zpěvní jednotky lidové písně, jejich vztahy a význam. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1988.

JANÁČEK, Leoš. O hudební stránce národních písní. In: Bartoš, F., Janáček, L.: Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, s, 1901.

JIRÁSEK, Alois. Skotácké halekání na Náchodsku. Český lid. Sv. 3. Praha: F. Šimáček, 1894.

Haló, hola, hele! Naše řeč. Sv. 3. Praha: III. třída České akademie věd a umění, 1924.

SUŠIL, František. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha: Argo, Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0757-X.

ŠTĚDROŇ, Miloš. Janáčkovy nápěvky mluvy. Imprese – stereotypy – výsledky analýz? Prolegomena před vydáváním úplného souboru Janáčkových nápěvků z let 1897-1928. Hudební věda. Sv. 1-2. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2001. ISBN 0018-7003.

VÁLEK, Josef. Valašské písně „o dožatéj“ ze Vsacka na Moravě. Český lid. Sv. 4. Praha: F. Šimáček, 1895.

VOCHATA, Jóža. Slezské národopisné sdružení a jeho snahy o zachování slezského svérázu českého Těšínska. Český lid. Sv. 24. Praha: Jan Svátek, 1924.

VYHLÍDAL, Jan. Helekání pastevců ve Slezsku. Český lid. Sv. 23. Praha: F. Šimáček, 1914.

VYHLÍDAL, Jan. Ze života slezských pastevců. Český lid. Sv. 7. Praha: F. Šimáček, 1898.

ZÍBRT, Čeněk. Obžinky. Veselé chvíle v životě lidu Českého. Sv. 5. Praha: F. Šimáček, 1910.