Milgramův experiment: poslušnost, či neposlušnost?

Základní studie

Původní Migramův výzkum je dáván do souvislosti s historií holocaustu. V souvislosti s vyvražďováním Židů (a Romů a jiných menšin) se někteří z těch, kdo byli obvinění z válečných zločinů, bránili tím, že pouze plnili rozkazy nadřízených. Milgram, pocházející z židovské rodiny, které se podařilo emigrovat do USA, vymyslel experiment, který se stal jedním z nejslavnějších v dějinách psychologie (Slaměník, 2008, Gough et al., 2013).

Připomeňme si v čem slavná Milgramova studie spočívala: V novinách se objevil inzerát hledající dobrovolníky pro výzkum učení. Přihlášení participanti výzkumu se stali učiteli, kteří měli „trestat“ své žáky v případě, že si nedokázali zapamatovat určitá slova. Žáci se nacházeli ve vedlejší místnosti. Učitel měl k dispozici sofistikovaný přístroj, kterým trestal pomocí elektrických šoků. Na přístroji bylo jasně poznačené, o jaký mírný či naopak nebezpečný šok se jednalo. Při každé chybě měl učitel zvýšit intenzitu šoku. Žák, který pochopitelně žádné šoky nedostával, byl naučený, aby zvukově reagoval, vyjadřoval bolest a žádal o ukončení experimentu. Pokud učitel, tedy dobrovolný participant na studii, požádal o ukončení studie, experimentátor přesně stanovenými frázemi požadoval pokračování experimentu.

1. pokračujte prosím
2. experiment vyžaduje, abyste pokračoval
3. je naprosto nezbytné, abyste pokračoval
4. nemáte jinou volbu, musíte pokračovat

Milgram svou studii předem konzultoval s desítkami osob a nikdo nečekal, že by kdokoliv poslechl a udělil šok vyšší než přibližně 135 voltů (silný šok). A zjištění této základní studie? 63 % (26 osob ze 40) uposlechlo experimentátora a pokračovalo až do maximálního možného šoku (tj. 450 voltů). 6 osob ukončilo experiment na úrovni 150 voltů. Ostatní na různých dalších stupních (Reicher, Haslam, 2017).

Další studie

Milgram ovšem realizoval studií celou řadu a zkusmo měnil různé aspekty experimentu, než se mu dostalo výsledků, které jsou notoricky známé. Míra poslušnosti variovala od 0 % do 90 %. Studie s jinými podmínkami než výše uvedená základní studie pracovaly s odlišným nastavením např. v kontextu blízkosti/vzdálenosti trestaného „studenta“ (čím byl blíže v kontaktu s participantem výzkumu, tím dříve tento experiment ukončil) či experimentátora (např. pokud své pokyny jen zavolal, tak byla „poslušnost“ výrazně nižší). Roli v míře poslušnosti hrála také prestiž instituce (nižší procento, pokud se studie konala jinde než v univerzitní laboratoři), či jasné postavení výzkumníka (nižší míra poslušnosti v situaci, kdy vypadal jako obyčejný člověk, snad jiný dobrovolník) (Slaměník, 2008, Reicher, Haslam, 2017).

Studie tedy vypovídají nejen o tom, kdy jsou lidé poslušní, ale také o tom, kdy jsou neposlušní. Proč se takto chovají?

Jiný pohled na význam studie

Profesor Haslam, který Milgramovu studii analyzoval společně s profesorem Reicherem, pak v duchu Tajfelovy teorie sociální identity (viz např. Bačová, 2018) argumentuje pro porozumění studie ve smyslu „angažovaného následovnictví“ – spojenectví mezi vedoucím výzkumu, dávajícím pokyny (ne příkazy!), a učitelem (tedy dobrovolníkem zapojeným do výzkumu). Například z výše uvedených pokynů (1–4) je pouze čtvrtý formulován jako jasný příkaz – po jeho vyslovení nikdo nepokračoval dále. Naopak mírněji znějící pokyny, jednoznačně upozorňující na význam situace pro vlastní experiment, měly lepší odezvu a participanti i přes neochotu pokračovali.

Upozorněním na vliv vztahu mezi participantem a vedoucím experimentu autoři Haslam a Reicher navazují i na archivní poznámky samotného Milgrama (cit. dle Reicher, Haslam, 2017, str. 117), který si poznamenal: Subjekty (tzn. dobrovolníci, kteří se zúčastnili výzkumu) přišly do laboratoře pro to, aby navázaly vztah s experimentátorem, specificky submisivní vztah za účelem vědeckého pokroku. Tito lidé nepřišli pro to, aby navázali vztah s výzkumným subjektem (žákem), a je to právě nedostatek vztahu v jednom směru a reálný vztah na druhou stranu, co ovlivnilo výsledky… Jen opravdový vztah mezi subjektem (učitelem) a obětí (trestaným žákem), založený na identifikaci nebo manželství etc., by mohl výsledky obrátit.

Podle Haslama a Reichera (podrobněji například zde ve videu: https://www.youtube.com/watch?v=HxXMKg8-7o0&t=415s) tak roli hrálo opravdu ve velké míře to, že sám Milgram velmi aktivně povzbuzoval dobrovolníky v tom, že to, co udělali, udělali pro dobrou věc – pro nezbytné vědecké poznání. A to nejen na začátku studie, ale také v rámci uvolnění po realizaci experimentu. I přes vcelku stresující průběh tak velká část participantů neměla po skončení výčitky svědomí z toho, že někomu mohli ublížit. Naopak nabyli přesvědčení, že jejich nepříjemný zážitek se vyplatil, splnil svůj účel. Účastníci výzkumu tak rozhodně neplnili slepě příkazy, roli v jejich sebepřekonání a vykonání něčeho, co sami považovali za špatné, lze spojit spíše s tím, že lidé hledají opodstatnění pro své činy u osob, kterým věří a se kterými se identifikují (Reicher, Haslam, 2017).

Literatura a použité zdroje

SLAMĚNÍK, Ivan. Konformita In Výrost, J., Slaměník, I. (Eds). Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

BAČOVÁ, V. Identita v sociální psychologii in Výrost, J., Slaměník, I. (Eds.). Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

REICHER, S.; HASLAM, A. Obedience Revisiting Milgram's Shock Experiment in Smith, J., Haslam, A. (Eds.) Social psychology. Revisiting the classic studies. UK: SAGE, 2017. ISBN 978-1-4739-7865-2.

GOUGH, B.; MCFADDEN, M.; MCDONALD, M. Critical social psychology. 2. vyd. UK: Palgrave Macmillan, 2013.