Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p>Mediání výchova je dnes docela hitem. O to důležitější je porozumět zejména tomu, v čem nás mohou média "vodit za nos" a jak utvářejí náš obraz světa. V rámci projektu <i><b>Klíče pro život</b></i> je mediální výchově věnováno i jedno z <i>průřezových témat</i>. Příspěvkem k tomu je i následující článek.</p>
Co takhle život bez televize? To je pro 71% našich dětí nepředstavi-telné. A 57% si svůj život dneska nedokáže představit bez internetu. Pouze 11% dětí není na těchto médiích natolik závislých, že by bez nich nedokázalo existovat. Tak právě tohle ukazuje přiložený graf, jeden ze stovek zjištění velkého Výzkumu hodnotových orientací dětí od 6 do 15 let, který v rámci projektu Klíče pro život uskutečnil loni za pomoci agentury Factum Invenio výzkumný tým Národního institutu dětí a mládeže. Dále se mimo jiné potvrdilo, že sledování televize patří ke každodenní činnosti naprosté většiny dětí – více než třetina z nich tráví ve všední den u televize více než dvě a o víkendu více než pět hodin. Spolu s internetem tak děti (až na výjimky) každodenně věnují aspoň tři hodiny sledování obrazovky počítače či televizoru. V tomto výzkumu jsme jen okrajově (při jeho kvalitativní části v rámci focus groups rozhovorů) zjišťovali, nač se děti hlavně koukají. Z jiných výzkumů se ale ukazuje, že zejména po desátém roce věku převládají u dětí pořady, které jsou vlastně určené dospělým. Markantní to bylo při „epidemii“ reality show, kdy se dění mezi Vyvolenými stalo na několik měsíců hlavní agendou dětských debat.
Pro „uklidnění“ dodávám, že ještě náruživějšími konzumenty televize než děti jsou lidé důchodového věku. Ti (pochopitelně) netráví své dny s internetem, ale naprosto nerozlučně s televizními seriály. Jelikož mi ale jde o situaci dětí a jejich rodičů, zaměřím se na to, co pokládám právě z hlediska rodičů za zvlášť důležité. Aby mně pokud možno dobře rozuměli, vložím kapitolku, v níž se pokusím co nejstručněji vyjádřit, čím je vlastně způsobeno, že média mají dnes tak zásadní vliv.
V České republice patří dlouhodobě (prakticky od počátku 90. let minulého století) média na špičku důvěryhodných institucí. Zatímco politické strany mají dnes důvěru sotva 15% lidí, církve 25%, banky nebo odbory 35% a soudy 45%, média si udržují důvěru více než 60%. Hlavní zpravodajský pořad ČT – Události – je dlouhodobě pokládán za pravdivý více než 85%, Televizní noviny na Nově 75% diváků. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Zkrátka masmédia mají v dnešním světě zcela mimořádné postavení. V jistém smyslu jsou – poprvé v dějinách lidstva – schopna simulovat jakousi „boží všudypřítomnost“. Pronikají celou lidskou civilizací a pomáhají z ní vytvářet globální vesnici.
V čem je rozdíl oproti předchozím dobám? Média doprovázela lidskou společnost od počátku, ale v naší současné západní civilizaci se stala přímo „nervovým systémem“ společnosti. S tím souvisí zásadní změna důrazu na emoce, prožívání – a to na úkor racionality a tím spíše na úkor vůle a schopnosti sebepřemáhání (výstižným sloganem dneška je „Nevaž se – odvaž se!“). Vidět je to i ve veřejném prostoru, kde čím dál tím častěji zaznívá při vyjadřování stanovisek i k těm nejdůležitějším problémům mám pocit, že… místo dřívějšího myslím si, že… Nejde jen o slovní formu, nýbrž o zásadní změnu postoje a z ní plynoucí komunikace. S pocity se totiž nedá polemizovat, pro pocity nemusí existovat žádné rozumné vysvětlení, zatímco pro myšlenky musejí existovat racionální argumenty, jejichž pravdivost je možné a nutné prověřovat. Současný francouzský sociolog Alain Finkelkraut trefně pojmenovává tuto situaci jako „destrukci myšlení“.
Mediální gramotnost je nezbytným předpokladem jak pro schopnost orientovat se v dnešním světě, tak i k výchově dětí a dospívajících. A takovou „základní školou“ mediální gramotnosti je rozpoznávání chyb a manipulací – stručně faulů – které k nám skrze média přicházejí. Pro jistotu předesílám, že v naprosté většině případů nás jimi mediální pracovníci nezásobují úmyslně. Jejich masivní výskyt ve všech druzích médií – zejména těch „hlavního proudu“ (tedy těch s masovým publikem) – spadá na vrub zejména dvojího:
• Nevzdělanosti a nezralosti lidí zodpovědných za mediální obsahy vycházející z celkového poklesu úrovně všeobecného vzdělání, přetržení kulturní kontinuity po dobu totalitních diktatur nahrazených po roce 1990 konzumní společností svádění.
• Honba za ziskem, která se projevuje jednak snižováním nákladů na kvalifikovaný personál, jednak ohromným časovým presem, v němž zaměstnanci médií pracují.
Nyní tedy stručně nabízím přehled nejčastějších mediálních faulů:
• Klamání titulkem
Jde o velice častý jev v našich novinách včetně jejich internetových mutací. Ve většině z nich totiž titulky vytváří jiný redaktor, než je autor článku („titulkář“), jehož jediným zájmem je čtenáře nalákat - mnohdy bez skutečného pochopení obsahu článku.
• Klamání popiskem obrázku
Další častý způsob mediální manipulace spočívá v tom, že k celkem neutrálnímu obrázku, který připouští mnoho různých interpretací, přidá redaktor svým popiskem nasměrování, které s původní událostí, v níž obrázek vznikl, nemá nic společného.
• Zneužívání expertů
V českých poměrech je typické zejména zneužívání stále stejné skupiny odborníků (někdy i „odborníků“) a vydávání stanoviska jedné skupiny nebo i jednotlivého experta za všeobecně sdílený názor celé odborné komunity
• Desinterpretace
Vyskytuje se často v rozhovorech, kdy tazatel podkládá tázanému posunuté interpretace, či při referování o tom, kdo co řekl. Zneužívá se tu často fakt, že jeden výraz může v různých souvislostech nabývat různých významů – a tím se podstatně mění i smysl výpovědi.
•
Předpokládám, že většině návštěvníků portálu rvp.cz nestačí samotný popis stavu, ale rádi by našli nějakou pomoc ve své vlastní výchovné roli. Jelikož mnohé nepochybně užitečné rady k tomuto tématu už četli či slyšeli dříve, potvrdím jen, že řešením není izolovat děti a tím méně dospívající od médií, a soustředím se na to, co zatím řečeno většinou nebývá.
Nejprve několik téměř samozřejmých principů vyjádřím formou otázek nám, dospělým:
• Jakými uživateli médií jsme my sami? Je na nás poznat, že nejsme „závisláci“, že si pečlivě vybíráme, že rozumíme působení médií, jsme jejich kritickými uživateli – nepleteme si mediální zprostředkování s realitou?
• Poskytujeme svým dětem dostatek zážitků „nemediálně“ zprostředkovaného společenství: vyprávíme si s nimi, vedeme je k autentickému kontaktu s přírodou, učíme je radovat se a slavit dostatečně tvořivým způsobem?
• Vychováváme od malička své děti k tomu, aby si dokázaly něco odříct, aby se „měly v hrsti“, aby si pečlivě vybíraly věci, aktivity i kamarády?
• Učíme své děti zacházet s časem, aby ho chápaly jako příležitost k rozvoji vlastní osobnosti, vytváření kvalitních kamarádských vztahů, k účasti na proměně světa?
• Podporujeme u svých dětí kritické myšlení, pečlivost ve vyjadřování, řád a zodpovědnost v myšlení?
• Staráme se o duchovní rozvoj našich dětí, o zdroje jejich odvahy, naděje, důvěry i vděčnosti, o jejich schopnost pobývat v tichu, zažívat krásu, „přesahovat“ vlastní život?
Rodičům se – v jejich nelehké byť krásné úloze uvádět děti do zralé dospělosti – nabízí jeden skromný, mnohdy přehlížený, ale o to účinnější pomocník. Všechny výzkumy, které o dětech znám, potvrzují zkušenosti z našich oddílů: neexistuje lepší prevence všech možných patologií (zejména v dospívání), než je být členem dobré party kamarádů, kteří společně sdílejí nějaký kvalitní mravní základ.
Ten je tam podstatný, protože naprostá většina dospívajících si nějakou patru najde, ať budeme o to stát, nebo ne. Potíž je v tom, že se snadno mohou stát členy party problematické – tedy právě takové, kde se nehraje fair play, kde agresivita má přednost před ohleduplností, sobectví před skutečným zájmem o druhé. Ideální dobou pro nalezení takové party pro dítě jsou první roky školní docházky.
V českých poměrech je spousta sdružení s kvalitními oddíly: skauti, tomíci, pionýři, woodcrafteři, debrujáři, brontosauři, táborníci… A kromě nich jsou tu i všemožné kroužky, pěvecké sbory, taneční soubory a řada dalších. Po prázdninách bude ideální doba si vybrat.
Jiří Zajíc
Autor - v současné době zástupce ředitele NIDM - byl v letech 1990 až 2001 redaktorem ČRo,
v letech 1992 až 2000 členem Rady ČT a v letech 2005 až 2008 analytikem úřadu RRTV.
V rámci Junáka i dalších neziskových oganizací působí jako lektor mediální výchovy.
Článek byl ve zkrácené podobě uveřejněn v časopisu Děti a my 7-8/2011
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.