Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Materiál vznikl v rámci projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem (ESF).
Nabízíme vám závěrečnou část článku o reformě maturit v Polsku, jehož autor Jerzy Lackowski je přesvědčen, že se podařilo naplnit jen velmi málo cílů, kvůli nimž se nové maturity zaváděly. Celý příspěvek vznikl v rámci projektu Polsko a Česká republika: Proč se neučíš od svého souseda? Nástroje pro využití zkušeností sousední země ve veřejné politice. Jde o projekt Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky, který byl organizován polským Střediskem politických myšlenek a brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury.
Když před více než dvaceti lety začínaly práce na reformě polských maturit, předpokládalo se, že perspektivně budeme mít standardizované zkoušky s objektivním systémem hodnocení, které současně budou přijímací zkouškou na vysoké školy. Díky tomu získáme, jak se reformátoři domnívali, nástroj k hodnocení úrovně všeobecného vzdělávání v Polsku, v návaznosti na realizaci celostátních vzdělávacích standardů. Stojí za připomínku, že reforma maturit byla jedním z kroků, jež měly způsobit zlepšení kvality vzdělávání v polských školách.
Bouřlivé dějiny programu nových maturit však ukázaly, že se podařilo naplnit jen málo počátečních předpokladů. Máme sice standardizované zkoušky, externě hodnocené, nahrazující někdejší přijímací zkoušky ke studiu. Standardizace však byla dovedena k hranicím absurdity, svým způsobem zničila smysl a cíl školní výuky, zvlášť v případě humanitních předmětů. Zde hraje silně zápornou roli hodnoticí klíč, jehož řešení mnozí zkoušející považují za verdikt, a ne pomocný materiál. V důsledku toho se z jedné strany opakují doporučení, aby se mladí lidé připravovali k tvůrčímu myšlení a řešení nestandardních problémů, a z druhé strany se od nich při externích zkouškách vyžaduje především schematické, imitační myšlení. Od učitelů a ředitelů škol se očekává, že budou ve školách vytvářet prostředí motivující k získávání znalostí, přičemž forma externích zkoušek rozhodně více inklinuje k typu školy, která znalosti pouze předává. Pokud si uvědomíme, že učitelé během své každodenní práce přirozeně vyučují s ohledem na budoucí zkoušky, čelíme ohromnému problému, který by konečně měl být brán vážně.
Nelze si také nevšimnout mnoha problémů a slabin v práci celého zkušebního systému. Téměř skandálně působí neustálý výskyt chyb v zadáních maturitních úloh, které osoby zodpovědné za systém zkoušek považují za nevyhnutelnou součást své práce. Současně lze těžko pochopit, proč si Ústřední zkušební komise (Centralna Komisja Egzaminacyjna – CKE) nemůže poradit s problémem rozdílů v obtížnosti zkušebních materiálů pro maturity z jednoho předmětu v různých školních rocích. Proto nelze výsledky zkoušek v různých letech srovnávat, což v podstatě znemožňuje diagnostiku kvality práce polského vzdělávacího systému. Nelze také opomenout problém chyb při opravování maturitních prací, což velmi komplikuje osudy maturantů, zvlášť vezmeme-li v potaz jednoinstanční hodnoticí proces.
Dějiny reformy polských maturit skvěle odráží proces snižování nároků, který v celém našem vzdělávacím systému po léta zaznamenáváme. Tento proces se dokonale ukazuje při srovnání kritérií požadovaných pro úspěšně složenou zkoušku, která byla navrhována v polovině 90. let minulého století, s kritérii, která navrhlo ministerstvo školství ve svém nařízení z 25. 4. 2013. V plánech nových zkoušek se totiž předpokládalo, že pro jejich zápočet bude sice platit požadavek 30 % z možných bodů z každé povinné zkoušky skládané na základní úrovni, ale pro přijetí ke studiu na vysoké škole bude nezbytné složit zkoušky na rozšířené úrovni, s limitem úspěšnosti na úrovni 40 % (což bylo kompromisní řešení, beroucí v potaz charakter všeobecného vzdělávání ve středním školství a současně zachovávající racionální požadavky vůči uchazečům o studium). Maturanti v roce 2015 však budou moci absolvovat střední školu a zahájit studium po splnění oněch základních (povinných) kritérií a po přistoupení k pouze jedné zkoušce na rozšířené úrovni, bez nutnosti dosáhnout určené úrovně minimálního počtu bodů.
Při pohledu na problém požadavků vůči maturantům nelze pominout míru obtížnosti maturitních úloh, které jsou v mnoha případech formulovány tak, že při četbě jejich obsahu se můžeme ptát, zda by si s nimi neporadil středně schopný žák druhého stupně. Vše je smutným důsledkem dramatického poklesu nároků v celém vzdělávacím systému. Dokud se tento proces nezastaví, sotva lze očekávat, že budeme mít korektní maturitní systém. Dnes náš systém bohužel rychlým tempem směřuje ke vzdělávání založenému na bezmyšlenkovitém plnění příkazů typu „najdi, podtrhni, vlož“.
Ostatně krizi polského vzdělávání nejlépe ilustruje ukazatel úspěšnosti při maturitách ve všeobecně vzdělávacích lyceích pro mládež, oscilující kolem 90 %. Což znamená, že každý desátý absolvent těchto škol není schopen projít maturitou o zcela mikroskopickém rozsahu nároků. V jiných druzích středních škol klesají tyto ukazatele dokonce pod 50 %. Jinak řečeno, žáci jaksi promrhávají čas strávený ve škole. Lze se jen domýšlet, jak by vypadaly ukazatele úspěšnosti, kdyby stoupla úroveň obtížnosti úloh a začal platit požadavek, aby alespoň jeden předmět byl zkoušen na rozšířené úrovni s minimálním prahem 40 % z možných bodů. Je však důležité velmi silně zdůraznit, že naším problémem není model externích maturit, ale jeho chybná realizace a nešťastný způsob jeho využití.
Z polštiny přeložila Lucie Szymanowská
Středisko politických myšlenek – viz Ośrodek Myśli Politycznej – http://www.omp.org.pl/ Centrum pro studium demokracie a kultury – http://www.cdk.cz/
Autor Dr. Jerzy Lackowski, Uniwersytet Jagielloński Kraków http://www.sp.uj.edu.pl/, mailto: jerzy.lackowski@uj.edu.pl
Článek představuje závěrečnou část z rozsáhlejšího příspěvku: Lackowski, Jerzy. Nesplněné naděje reformátorů maturit v Polsku.
Celý tento příspěvek vyšel ve Zpravodaji – Odborné vzdělávání v zahraničí, 2013, Roč. 24, příloha č. IV, s. 1– 7.
Článek vyšel v časopise VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 2, číslo 4/2013, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://www.nuv.cz/publikace/vzdelavani-4-2013.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
