Kurátorka Indiana Jenn

Nedávno jsem tady na Spomocníkovi četl v článku „Učitel jako online kurátor“ o dvou velmi šikovných kurátorkách, Beth Kanter a Sue Waters. Rád bych vás seznámil s jinou podobnou osobností – americkou učitelkou Jennifer Careya, která obsah tohoto pojmu též zcela naplňuje.

Nejdříve ale připomeňme, co je kurátor. Je to člověk, který sbírá informace, či různá díla, a pak je zprostředkovává v přijatelné formě druhým lidem – laikům. Předávané informace může případně přizpůsobit tak, aby byly pro příjemce jasnější a srozumitelnější. V dnešní době, kdy máme internet, knihovny a televizi, není nic lehkého v takové skrumáži informací vybrat ty, které jsou opravdu důležité a pro člověka platné. Takový člověk by měl mít přehled v aktuálním dění a měl by být schopný reagovat na nastalé situace a příjemcům nabídnout vždy co nejvhodnější informaci nebo řešení, ať už pomocí blogu, internetového fóra, webináře, či sociální sítě.

Ale vraťme se k naší kurátorce. Jennifer Careya se narodila se roku 1978. Již od mládí se věnovala historii a archeologii (na jejím webu najdete docela dost článků na toto téma) a stala se učitelkou právě těchto předmětů. Titul B.A. získala na soukromé University of Miamy a titul M.A. na veřejné University of California - Los Angeles. Už v mládí byla v kontaktu s nejmodernějšími technologiemi – otec jí ve třech letech koupil Apple II. Možná i proto se rozhodla nejít ve stopách „klasického“ učitele, ale svou práci pojala moderním a dynamickým způsobem. Dala si přezdívku Indiana Jenn a vrhla se do své profese doslova po hlavě.

Její kariéra je velmi pestrá, nedá se říci, že by jí chyběly zkušenosti. Pracovala například v Centru pro talentovanou mládež na Johns Hopkins University i na několika dalších školách. Při působení na Texas Christian University se rozhodla naučit své žáky dějiny zábavnějším způsobem, než bylo dosud zvykem. Začala vyučovat metodou vyprávění příběhů, které s žáky nejprve nahrávala a jako zvukové podcasty a umísťovala na iTunes. Později přešla na tvorbu videa, které umisťuje na YouTube. Tvorbou videa tak žáci budují potřebné kompetence pro 21. st. a prostřednictvím sledování nahrávek ostatních získávají potřebné znalosti. Žáci se v hodinách historie zlepšili a začali v nich sami projevovat aktivitu. Zde je jeden příklad za všechny:

Battle of marathon story

Díky svým pedagogickým i technologickým schopnostem získala Indiana Jenn zájem nejen u svých kolegů, kteří se jejími metodami postupně začali inspirovat, ale také u médií, kde vedla několik úspěšných rozhovorů. Velmi zajímavý je například rozhovor v americkém edukačním rádiu The BAM, kde popisuje mimo jiné své nápady, jak využít ve výuce technologie. Její práce ji vedla k tomu, že si založila vlastní blog, na kterém sdílí své zkušenosti s výukou a také inspiruje své kolegy v používání technologií ve výuce. Byl to sice na počátku jen první krok k online kurátorství, přesto tento blog používá dodnes.

Po odchodu z Texas Christian University se Jennifer odstěhovala do Miami na Floridě, kde začala učit společenské vědy na Ransom Everglades School (soukromé a nezávislé škole, kde jsou žáci vedeni k přípravě na vysokoškolské studium). V roce 2013 se zde stala vedoucí sekce (metodičkou) vzdělávacích technologií.

Díky internetu je inspirativním zdrojem nejen pro své kolegy ze školy, ale prakticky pro všechny lidi po celém světě, kteří ji sledují online. Ukázkové video, kde vysvětluje stahování fotek z iPhone můžete vidět zde. Na blogu, Twitteru, YouTube a dalších sociálních sítích denně přispívá články zabývajícími se školstvím, či informačními technologiemi a sama se snaží vybudit návštěvníky webu k nějaké aktivitě v diskuzích. Jejím cílem je v duchu konektivismu vytvářet učitelskou komunitu, v níž se všichni mezi sebou dělí o zkušenosti z praxe, sdílejí zajímavé myšlenky, popřípadě se ptají, potřebují-li poradit. Jennifer není typ člověka, který by se něčemu vyhýbal, a proto vždy každému odpoví i na sebekritičtější otázku. Nutno ale říci, že s ní lidé sdílejí spíše stejné názory. Velmi často zprostředkovává lidem nápady, jak zkvalitnit nebo oživit výuku, pomocí publikování článků jiných osobností na svém blogu. Tím vlastně také naplňuje úlohu kurátorky, protože šíří i názory, se kterými se až tak neztotožňuje. Jen k nim dodá své poznatky a předává dále, jak by se dalo říci, svým „následovníkům“ (viz Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí).

Podívejme se ještě na inovativní přístupy, které uplatňuje ve svých hodinách. Jen jako příklad uvádím situaci, kdy v hodinách historie zavedla psaní seminárních prací v aplikaci Google Docs. Takhle jednoduše docílila toho, že její žáci pracují systematicky celý časový interval před odevzdáním práce a nenechávají nic na poslední chvíli. Zde totiž může kontrolovat průběh práce i čas, který nad ní žáci stráví. Částečně tak dokáže zabránit i plagiátorství, proti kterému už nějakou dobu se svými kolegy bojuje. Jako další velké plus vidím její snahu o zavedení mobilních zařízení do výuky (Backchannelling), třeba formou zpětného kanálu (viz Donedávna nemyslitelné je dnes běžné!).

V neposlední řadě však je třeba vyzdvihnout také její celkový přehled v programech, které posouvají školství dále nejen po stránce technické, ale i sociální. Díky tomu je schopna poradit učiteli jakéhokoliv předmětu aplikaci, která mu může ulehčit nebo i zkreativnit výuku. Oceňuji na ní navíc i to, že se nebojí poradit s žáky o tom, jak s jednotlivými aplikacemi zacházet. Na svých stránkách pak zjištěné poznatky zveřejňuje.

Příkladem je třeba aplikace Evernote, která je kompatibilní s většinou operačních systémů (multiplatformní), a je proto použitelná na kterémkoli žákovském přístroji. Člověk si do ní může například zapisovat různé poznámky, zadávat úkoly, dělat prezentace a mapy. Aplikace Evernote je docela populární i u nás, především díky výrobcům mobilních telefonů a tabletů, které ji často mají v sobě zabudovanou.

I u nás máme několik velmi schopných kurátorů. Uvedl bych například Jitku Rambouskovou, Pavlínu Hublovou nebo někoho z dalších pedagogů postižených učitelským (technologickým) šílenstvím (PEPOUŠ). Všichni, včetně Jennifer, se musí umět poprat se spoustou „anti-technologicky“ naladěných lidí, kteří na ně nejen na internetu čekají. Snaží se i v takových podmínkách pomáhat ostatním kolegům, kteří se v těchto věcech zatím až tolik neorientují, docílit toho, aby jim informační technologie nebyly na obtíž, ale naopak pomáhaly a staly se každodenní součástí jejich života.