Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Kritéria evaluace vyučovacího procesu
2,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Autorka příspěvku se zaměřuje na evaluaci výuky v souvislosti s rozvíjením metakognice u žáků. Mnoha výzkumy bylo prokázáno, že pouhé pasivní přijímání poznatků a jejich následná reprodukce nepřináší žádoucí změny v oblasti učení žáků (ve smyslu aktivního učení s porozuměním, vedoucímu k rozvíjení metakognice). Podle očekávání je významných změn dosaženo až při takovém způsobu výuky, ve kterém byl důsledně uplatňován konstruktivistický přístup.
Evaluační (autoevaluační) činnosti škol zaměřují svoji pozornost ke zjišťování, jak jsou naplňovány cíle kurikulární reformy, zda realizace školních vzdělávacích programů odpovídá předpokládaným změnám. Změny v našem školství směřují k aktivnímu konání, k rozvíjení cílů v oblasti kognitivní, konativní, sociální i osobnostně rozvíjející. Jejich definování ve Zprávě Mezinárodní komise UNESCO zahrnuje tzv. 4 pilíře vzdělání:
Dovednosti praktické se v mnoha oblastech přesouvají do úrovní intelektuálních, které kladou stále vyšší cíle v tom, jak být na nové situace žák připraven. Jedinci se musí naučit správně se rozhodovat, tvořivě přistupovat k řešení problémů, rozvíjet metakognici.
Žádoucí pojetí výuky (odpovídající vzdělávacím cílům kurikulární reformy) vychází z konstruktivistického přístupu. Odborníci shrnují základní pojetí konstruktivistického přístupu do termínu učení s porozuměním, resp. smysluplnost učení.
Henderson označuje za základní kritérium konstruktivistického přístupu „učení s porozuměním." Tento přístup zdůrazňuje činnostní a sociální aspekt školního vzdělávání. Aktivita žáka je chápána jako základní princip vyučování. Jde tedy o to, aby školní výuka vedla žáky k aktivnímu učení, k samostatnému, tvořivému myšlení, k rozvíjení metakognice.
Cílem evaluace výuky by mělo být zjišťování, zda je uplatňováno takové pojetí výuky, které umožňuje rozvíjet u žáků metakognici, učit se učit!
Hlavním kritériem evaluace je výuka zaměřená na aktivitu žáka, na podporu jeho aktivního porozumění, které vychází ze zkušeností žáků, navazuje na ně a dále rozvíjí, kdy učitel pomáhá žákovi interpretovat jeho dosavadní stav poznání a podílí se na rozvíjení vlastní cesty poznání žákem samým.
Uvedený přehled teorií učení a vyučování by měl jasně odlišit žádoucí pojetí vyučování a učení. Hlavním kritériem je aktivita učícího se subjektu. V přehledu teorií učení uvádějí citovaní autoři následující charakteristiku:
Strukturalisté - Piaget, Bruner tvrdí, že dítě se rodí s určitou strukturou reflexů, která se vyvíjí a kvalitativně mění. K učení dochází v interakci mezi vnitřní, biologicky danou strukturou a prostředím. Učení je aplikace těchto struktur na nové obsahy. Základními procesy interakce jsou asimilace, nové obsahy jsou zabudovány do již existujících struktur a akomodace, nové poznatky vedou k modifikaci stávajících nebo ke vzniku nových struktur.
V této souvislosti jsou zdůrazňovány tyto podmínky učení:
Kognitivní teorie - učení je výsledkem řady procesů, mj. tvorby strategií, kódování informací a organizace učení. Základním faktorem, ovlivňujícím učení je, jakou má žák k dispozici poznatkovou bázi o daném předmětu a jak je uspořádána. Východiskem je zjištění poznatkové báze, nalezení kotvících bodů, na něž se mentálně zapojí další informace a rozvíjet tak metakognitivní strategie - učit se „učit", zpracovávat informace.
Představitelé humanistické teorie - Maslow, Rogers představují tzv. růstovou teorii. Učení je chápáno jako růst, jako proces sebeuskutečňování, který se zaměřuje na:
Strukturalisté, kognitivisté a humanisté zdůrazňují (jak uvádí D. Dvořák), že učení je aktivní proces, záměrné konstruování významů z předložených informací a navozených individuálních zkušeností.
Z uvedeného vyplývá, že učení, které je pojímáno jako aktivní proces, přímo souvisí se žádoucím pojetím konstruktivního (konstruktivistického) vyučování.
Konstruktivistické vyučování je každá záměrná, reflektovaná činnost, která je zaměřena na podporu žákova aktivního porozumění. Zde se konstruktivismus setkává s humanistickým pojetím smysluplného, sebeaktualizujícího učení C. R. Rogerse. Ten hovoří o prožitkovém učení, které zahrnuje vedle myšlenek i pocity, empatické porozumění a vnímání postojů.
J. Slavík uvádí klasifikaci R. Meighana, podle něhož definuje tři základní koncepce vzdělání s následnou charakteristikou:
Transmisivní koncepce klade důraz na předávání poznatků. Dogmatické pojetí nezahrnuje zkušenosti žáka, ale učitele považuje za garanta pravdy. Veškeré zdroje poznání pocházejí od učitele, na žákovi je, aby si tyto znalosti osvojil. Učitel hodnotí míru osvojení žákem.
Interpretativní koncepce vychází ze zkušeností žáků, navazuje na ně a dále rozvíjí. Je zde důležitá součinnost učitele a žáků, učitel pomáhá žákovi interpretovat jeho dosavadní stav poznání tak, aby mohl kvalitativně posunout svoje myšlení, poznatky a dovednosti, aby mohl zobecňovat a argumentovat. Hodnocení je proces i výsledek učební činnosti.
Autonomní koncepce zdůrazňuje především vlastní cestu poznání žákem samotným. Učitel iniciuje žáka k získávání vlastních zkušeností, k rozvíjení jeho sebereflexe a samostatnosti v učebním procesu. Převažuje proces sebevzdělávání žáka, učitel je spíše v roli organizátora žákovy činnosti. Důraz je kladen na sebehodnocení žáka.
Interpretativní a autonomní koncepci můžeme zahrnout do konstruktivního pojetí vyučování.
Zdůraznění základních znaků, typických pro dané pojetí (s vědomím, že každé schéma nabízí poněkud zjednodušený pohled - pedagogická praxe je mnohem pestřejší a složitější):
| Hlediska | Transmisivní pojetí výuky | Konstruktivní pojetí výuky |
| 1. hledisko gnozeologické, poznávací procesy žáka | transmise, přenos poznatků z učitele na žáka, typickými metodami jsou metody výkladové, úkolem žáka je naslouchat, zapamatovat si, zopakovat naučené | žák má vlastní zkušenost a určitou úroveň poznání, společně s učitelem či za jeho pomoci se podílí na vlastní výstavbě poznání, aby mohl dosahovat co nejvyšší úrovně; učení žáka je založeno na principu aktivního, individuálního přístupu, otevřenosti a blízké zkušenosti |
| 2. hledisko interakční, vztah učitel, žák | žák je veden učitelem, vztah založen na autoritě učitele, nepředpokládá se horizontální komunikace mezi žáky a skupinová práce | společné směřování k témuž cíli, úkolu, vztah založen na spolupráci, empatii, vzájemné úctě a respektu |
| 3. hledisko cílů | zaměření na výkon žáka | zaměření na celého žáka, na rozumovou i citovou, prožitkovou stránku osobnosti |
Porovnání transmisivního a konstruktivního přístupu ve výuce zřetelně naznačuje, že má-li způsob výuky rozvíjet aktivní učení žáka, pak je nezbytné uplatňovat tomu odpovídající vyučovací - učební strategie. Žádoucími učebními strategiemi v rozvíjení metakognice je využívání metod reflektivních a interpretativních, které by měly doprovázet proces žákova učení jako jeho nutná vnitřní součást - žáci reflektují svůj výkon, svoji činnost a korigují vlastní poznání a hodnocení.
Také nejrůznější projektivní techniky umožní žákům posun v poznání a pochopení vlastního myšlení, chování a prožívání, učí žáky interpretovat, hodnotit nejrůznější životní situace, a tím je žákům zprostředkováno množství zkušeností, které je učí se rozhodovat, zobecňovat, hledat správné řešení, uvědomovat si řadu souvislostí a významů. Učitel pak může s žáky diskutovat o jejich zkušenostech a poznatcích a společně hodnotit jejich schopnost myšlení, argumentování, vyvozování závěrů, porozumění danému tématu apod. Žáci se tak učí porozumět dané problematice, ale i svému podílu na učebních aktivitách.
Závěrem odkaz C. Rogerse: „... jediné učení se, které významně ovlivňuje chování, je to, na které člověk přijde sám, které si sám osvojí..."
Nemohou být slova Rogerse výzvou pro současnou výuku?
BERTRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál, 1998.
DVOŘÁK, D. Co je vlastně učení. Olomouc: Konference Současné otázky alternativního školství, 1996.
KALHOUS, Z.; OBST, O. Školní didaktika. 1. vyd. Praha: Portál, 2002.
KOTÁSEK, J. Předmluva k českému vydání. Učení je skryté bohatství. Zpráva Mezinárodní komise UNESCO, 1997.
MOŽNÝ, P.; PRAŠKO, J. Kognitivně behaviorální terapie. Praha: Triton, 1999.
PASCH, M.; GARDNER, T.G. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha: Portál, 1998.
ROGERS, C.P. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998.
ROGERS, C.P. Ako byt´sám sebou. IRIS, 1998.
SLAVÍK, J. Hodnocení v současné škole. Praha: Portál, 1999.
KALHOUS, Z.; OBST, O.; SLAVÍK, J. Školní didaktika. 1. vyd. Praha: Pedagogika, 2003.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
| 4. hledisko funkcí | důraz na informativní, motivační (z hlediska vnější motivace, žáci se nacházejí ve stejné pozici, všem jsou nabídnuty příležitosti k učení, žáci jsou motivováni pochvalou, pěknou známkou), selektivní funkci | důraz na sociální (rozvíjení vzájemných vztahů), motivační (z hlediska rozvíjení potřeb), diferenciační (splnitelné úkoly pro všechny), diagnostickou a prognostickou funkci (hledání příčin problémů a způsoby jejich řešení) |
| 5. hledisko kriteriální | v souvislosti s hodnocením - převažuje normativní, srovnávací hodnocení, finální, sumativní hodnocení, zaměřené na jednorázové kontroly, závěrečné hodnocení | převažuje individuálně vztahová norma, hodnocení pokroku žáka ve vývoji |
| 6. hledisko času | čtvrtletní, pololetní, obvykle vyjádřením průměru dosažených známek | průběžné, formativní hodnocení |
| 7. hledisko obsahu | důraz na znalosti a dovednosti, hodnocení zaměřené na vyhledávání chyb - spíše na negativní hodnocení | důraz na schopnosti a vlastnosti afektivního typu, postoje, hodnoty, vlastní názory a zkušenosti, vlastní prožitky, chyba chápána jako přirozená součást procesu učení, důraz na pozitivní hodnocení, kvalitní hodnocení přechází v sebehodnocení žáka |
| 8. hledisko metod | klasické didaktické metody výkladové a jim odpovídající ústní zkoušení, prověřování látky písemnou zkouškou, didaktickými testy, krátkými desetiminutovkami apod. | interpretativní, reflektivní, konstruktivní metody, hodnotící diagnostické metody - převládá pozorovací a posuzovací metoda, rozhovor se žáky, dokumentace všech činností žáka, analýza a interpretace výsledků |
| 9. hledisko formy | kvantitativní hodnocení, klasifikace (známka, procenta, body) | převažuje kvalitativní, slovní vyjádření |
| 10. hledisko historického vývoje | vývoj normovaného hodnocení od 16. století na jezuitských školách, v 18. století vydán 1. školský řád, kdy byla klasifikace kodifikována, další vývoj klasifikaci upevňuje, vyučovací řád 1905 - ustálení normovaného hodnocení | přelom 19., 20. století - reformační snahy přinesly jiný pohled na výuku a hodnocení žáka, hledání nových cest k aktivnímu žákovi s převažujícím slovním hodnocením, zdůrazněn formativní charakter výuky a hodnocení, u nás 20., 30. léta propagace školy bez známek, od 90. let 20. století návrat k neklasifikované výuce na některých školách |