Kontrola informačního prostředí během válek v Perském zálivu a Iráku

Následující příspěvek, který volně navazuje na dřívější článek nazvaný Historické kořeny a definice pojmu informační válka, popisuje, jakým způsobem se státy pomocí zásahů do informačního prostředí snaží udržet podporu války u veřejnosti. Text ukazuje, jak se vůbec poprvé uvedený problém v souvislosti s válkou v Perském zálivu roku 1991 demonstroval, a doplňuje, jak se vládní kontrola informací jiným způsobem opakovala spolu s americkou invazí do Iráku na jaře 2003.

1) Válka v Perském zálivu, média a americká vláda

Vzhledem ke zkušenosti z války ve Vietnamu, během které hlavně kvůli nekontrolovanému zpravodajskému pokrytí došlo ke zřetelnému rozmělnění podpory konfliktu u veřejnosti, což mělo zásadní vliv na neúspěch akce, nenechala v případě války v Perském zálivu americká administrativa nic náhodě. Američtí představitelé, poučeni „vietnamským syndromem“, si vytyčili hlavní cíle – jednak svižnou válku, která nedá dostatek prostoru na to, aby se objevily protesty, a jednak kontrolu a omezování médií.

Odborná literatura ve spojení s daným tématem poukazuje na skutečnost, že mocenští představitelé museli čelit v první řadě novému rozmachu moderních satelitních technologií ve vztahu k mediálnímu vyobrazení války. Šlo zejména o reportáže z Bagdádu, jejichž autory se stali novináři pocházející z tábora nepřítele. Média takto pronikla do nepřátelského tábora vůbec poprvé. Vládu to dovedlo dokonce k rozhodnutí obvinit stanici CNN, že pomáhá rozšiřovat iráckou propagandu. Její reportér Petr Arnett byl zároveň označen za sympatizanta Iráku a BBC byla přejmenována na Вagdad Broadcasting Corporation.

Souhrnně řečeno, mocenští představitelé se snažili mediální obraz války v Perském zálivu ovlivnit třemi základními postupy: (a) sériemi opatření omezujících práci novinářů, (b) Newspool systémem neboli systémem společných zpráv a (c) omezováním technické výbavy.

a) Pentagon přišel s návrhem na sérii opatření omezujících práci novinářů ještě před vypuknutím konfliktu. Mezi zakázané oblasti patřily: spontánní rozhovory s příslušníky armády a ženami v Zálivu, interview „mimo záznam“ s vojáky v poli, filmování nebo fotografování vojáků, kteří byli v agonii nebo šoku, zveřejňování záběrů a fotografií zohyzděných lidí.

b) Newspool system, který lze do češtiny volně přeložit jako systém společných zpráv, patří k průkopnickému prostředku při ustavení závislosti médií na armádních zdrojích. Uvedenou taktikou si Pentagon zajistil, že novináři při informování vycházeli jen z armádních zdrojů. Systém společných zpráv byl jednou ze tří cest, kterými americká administrativa a Pentagon uvolňovaly novinářům informace. Newspool system fungoval tak, že novináři se vydávali na bojiště v týmech, přičemž za ně odpovídali jako supervizoři přesně určení pracovníci tiskových odborů z vládních pozic. V seznamu existovalo asi dvě stě míst, kde mohli reportéři takto pracovat.

c) Vláda kladla novinářské práci do cesty i omezení v technické výbavě. Televizním společnostem bylo dále zakázáno brát s sebou na určená místa satelitní techniku, což nejen zpomalilo přenos zpráv, ale americké novináře nutilo, aby žádali o pomoc britské kolegy, kterým bylo do jisté míry povoleno používat přenosné satelitní vybavení. 

Experti na problematiku médií ve válce zmiňují  také nevýhody plynoucí ze třech omezení rozebraných výše. Takové uspořádání jednak snížilo přirozenou soutěživost mezi novináři (ti nebyli součástí týmů na bojišti a museli tak mnohdy používat reportáže, které vytvořili jejich rivalové) a jednak ovlivnilo charakter a objektivnost samotných zpráv, protože žurnalistům nezbývalo nic než vytvářet zprávy z angloamerické perspektivy.

2) Válka v Iráku a koncept Embedded Journalists (doprovázejících novinářů)

Strategie omezování a kontroly válečného mediálního pokrytí se projevila v nemenší míře i během války v Iráku roku 2003 spolu s konceptem doprovázejících novinářů. Analýza daného fenoménu se v angloamerické mediální literatuře opírá o oficiální dokumenty americké administrativy a o řízené rozhovory s mediálními pracovníky i představiteli armády.

Za nejmarkantnější fakt lze považovat dosud nebývalou míru závislosti mediálních pracovníků na armádě, což bylo způsobeno především tím, že „výměnou“ za záruky armádní ochrany byl požadován novinářský podpis pod jakýsi manuál, který určoval, o čem se smí a o čem naopak nesmí podávat zprávy.

Část manuálu doslova říkala: 

„Souhlas s tím, že armáda novináři dodá a potvrdí informace výměnou za povolení vstupu do určitých částí bojiště, musí být čistě dobrovolný. Jestliže novinář nebude souhlasit, nemusí dostat povolení vstoupit do určitých oblastí“ (Lewis ed. 2005: 37).

Zajímavé je v tomto ohledu i to, jak uvedený koncept obhajovala jeho autorka Viktoria Clarková:

„V předchozích konfliktech – včetně Afghánistánu – jsme se maximálně snažili poskytnout médiím vstup na bojiště, aby mohla podávat zprávy. Irák byl z mnoha důvodů dost odlišný, a proto tady existovala mimořádná změna v tom, jak jsme se stavěli k médiím. Souviselo to zejména s tím, že jsme věděli, že když půjdeme do války, budeme tam mít více lidí, více vojáků, námořníků, pilotů a více příslušníků pěchoty. Spolu s tím jsme si uvědomovali, že čím více lidí uvidí americkou armádu, tím více jich bude rozumět válečnému poslání a iráckým lidem stejně jako rozumí svojí práci.“ (Lewis ed. 2005: 37)

Počátky nového vztahu mezi armádou a novináři lze spatřovat už půl roku před vypuknutím samotného konfliktu – v září 2002. Tehdy proběhla jednání mezi vysokými představiteli americké garnitury a významnými lidmi pohybujícími se v médiích. Výsledkem těchto jednání bylo konsensuální ujednání PAG (Public Affairs Guidelines), které řešilo vzájemnou spolupráci obou stran při fungování fenoménu doprovázejících novinářů.

Byl vytvořen seznam záběrů, které bylo dovoleno a žádoucí pořizovat. Pokud se objevily nějaké, které tam nepatřily (mrtví civilisté, oběti z řad vojáků koalice nebo američtí zajatí vojáci), začalo se intenzivně usilovat, aby se tento obraz nějak podkopal a vyvrátil.

Co se týče vytváření kladného obrazu amerických jednotek, novináři měli používat záběry zaměřené na vojáky jednotlivce, kteří čelí válce, a jejich rodná města (jakési portréty nebo žánrové scény). To s sebou neslo určité zosobňování reportáží a tím pádem i odklon pozornosti od vojenských tažení a celkové válečné politiky.

Za důsledek, který z této dohody vzešel, lze tudíž považovat praktický dopad na výsledné mediální pokrytí – konkrétně došlo k eliminaci lidského utrpení a k vytváření pozitivního obrazu amerických vojenských jednotek.

K vytváření celkově pozitivního mediálního obrazu z války v Iráku přispělo hlavně souznění vojáků s armádou – tedy vytvoření určitých pout mezi oběma stranami. Začlenění novináři, jako nedílná součást armády, začali vlastně mimoděk obhajovat systém, který je kontroluje.

Vyvstává otázka, do jaké míry se dá v souvislosti s konceptem doprovázejících novinářů hovořit o informačních omezeních a cenzuře, kterých se novináři obávali. Dá se říci, že k cenzuře docházelo navzdory tvrzením ministerstva, že překážky v podobě cenzury nastanou jen tehdy, pokud by zprávy mohly narušit bezpečnost armádních operací nebo pokud budou referovat o válečných obětech.

Literatura a použité zdroje

LEWIS, BROOKES, Justin, Rod. Reporting the War on British Television, in: Tell Me Lies: Propaganda and Media Distortion in the Attack on Iraq. London: Pluto Press, 2003.

TAYLOR, Phillip, M. War and the Media: Propaganda and Persuasion in the Gulf War. Manchester: Manchester University Press, 1998.

VOLEK, Jaromír. Média v omezené válce: Simulovaný konflikt v Perském zálivu. Brno: Katedra mediálních studií a žurnalistiky FSS, 2002.

PFAUSER, Lukáš. Válka v Iráku optikou českého televizního zpravodajství - diplomová práce. Brno: MU Brno, 2010.