Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Koláž: Problém nekázně se netýká jen školství
3,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Výtah z monitorovaných textů týkajících se problematiky nekázně ve školství.
V poslední době hýbe médii problém nekázně ve školách. Není to problém nový, diskutuje se o něm už několik let. Nyní diskuse vrcholí tím, že učitelé žádají ochranu v zákoně, odboráři status veřejného činitele pro učitele.
Pročtení stovky článků, rozhovorů a diskusních příspěvků za poslední čtyři roky signalizuje zřetelný vývoj a souvislosti problému. Pokusíme se o určitou (samozřejmě nedokonalou) inventuru myšlenek. Spojovací texty autorky jsou psané kurzívou a graficky odlišené.
Zdánlivě jsou to jen žáci a učitelé.
„Velmi vážným problémem, který výrazně ovlivňuje školní vzdělávání a výchovu, je značná nekázeň, která na mnohých školách panuje. V prostředí, které ovládla nekázeň, nelze řádně vyučovat, nelze vychovávat, nelze se učit. Učitel musí mnohdy vyvinout obrovské úsilí jen na to, aby děti „udržel v lavicích", aby zabránil úrazům apod. Uvolnění školní kázně, k němuž v uplynulých letech došlo, přispělo rovněž k tomu, že v dětských kolektivech narůstá násilí, agresivita a šikana, která je často zacílena i na učitele." (Naše žhavá současnost - projev doc. Bečváře na konferenci matematiků v září 2007)
Učitelé si v diskusích stěžují, že děti jsou horší než dříve (na to si ostatně stěžují už od starověku). Je to opravdu tak - nebo je to jen jejich pocit? Děti jsou JINÉ, protože společnost je jiná, jiný je celý rámec, v němž se výchova a vzdělávání odehrává. Zodpovědnost má i vláda a další ministerstva, nejen ministerstvo školství. Hlavními aktéry jsou především rodiče, učitelé a žáci, důležitou roli hraje vnitřní klima a vztahy v rodinách a ve školách. Co se o nich dovídáme?
Za osmnáct let po „Sametu" se nevyrovnala s nárůstem svobody a přijetím vlastní odpovědnosti každého jedince. Došlo k rozkolísání hodnot, k nárůstu konzumního chování, změnil se životní styl i charakter práce. Prohloubily se sociální rozdíly.
„V poslední době pozorujeme značný nárůst nepoctivosti, nezodpovědnosti, bezohledného kořistění, agresivity a vulgarity. Společnost se tvrdě orientuje na okamžitou spotřebu, na rychlý a bezpracný úspěch. Hodnoty, které byly po staletí považovány za „skutečné", jdou stranou. Tato situace není specifická jen pro naši zemi, jedná se o celosvětový (euroamerický) vývoj, který u nás probíhá rychleji, neboť „doháníme, co jsme zameškali." (Výzva „Všem, jejichž hlas je slyšet", září 2007)
„Děti nejsou ovlivňovány jen „obrazy násilí", ale násilím v naší společnosti - nukleární zbraně, teroristický vztah k přírodě, propojení vědeckého výzkumu a války, bezohledná orientace na úspěch, televize jako globální surogát rodičů, rasismus a s ním úzce spojený problém třetího světa, zločinnost plynoucí z divoké imigrace atd. Násilí v médiích je nadstavba chlapské kultury války - vychovává mládež k úspěšné adaptaci na globálně nebezpečnou a hlubinně agresivní společnost." (Svedeme to na obrazy?, Václav Bělohradský, Lidové noviny 22. 9. 2004)
„Břeclavský začarovaný kruh vypadá následovně: skupinu dětí (nezletilých či mladistvých), jimž občas šéfují dospělí, chytí policie, jak například kradou v obchodě. Podle zákona jim uloží tisícovou, případně poloviční pokutu. Tu ony nezaplatí, protože řeknou, že nemají peníze. Druhý den kradou znovu. Když například „sociálka" zjistí, že některé děti splňují kritéria pro odebrání rodině, umístí je do výchovného ústavu, odkud hned utečou nebo se nevrátí z vycházky. Druhý den vesele kradou znovu. Hypermarket odmítá zaměstnat vlastní ochranku, protože to stojí peníze. Státní i městská policie, jež občas mívá problémy s chápáním své vlastní činnosti, má na početnější ochranu nádraží i pěších zón málo mužů, protože to taky stojí peníze. Výsledek? Skupina výrostků pak doopravdy může otrávit život celému městu. Podle starosty Břeclavi Dyma Piškuly stála podobná kriminalita město, které jí vyhlásilo nekompromisní boj (mimo jiné i exekuce majetku pro neplatiče pokut), už statisíce - a pro občany stále žádný citelný výsledek. I když: v případě, že podobný stav trvá příliš dlouho, rezignují i občané. Když problém začal, sami prý na zloděje upozorňovali. Nyní se buď bojí, nebo to vzdali... Problém tkví v nedokonalé legislativě. Děti od dvanácti do patnácti let umístěné do ústavů ze zmíněných důvodů mívají nařízenou pouze ústavní, nikoli ochrannou výchovu. Když z ústavu utečou nebo se jednoduše nevrátí z vycházky, nebere se to ani jako maření úředního nařízení. De facto se nic nestalo. Ústavy samy je proto často ani nehledají. Bývají někde mezi rodiči, hypermarketem a budoucím kriminálem." (Gauneři z nudy, Petr Holec, Reflex 26. 1. 2006)
„Je obsesí české společnosti volat hned po nových a nových zákonech na řešení jakéhokoli společenského problému. Jako kdyby zákon byl schopen patologii vyléčit. Tu léčí především správné a odpovědné jednání lidí." (O zákazu mobilů ať si rozhodují sami učitelé..., Roman Joch, Mladá fronta DNES 1. 8. 2008)
Nejsou dobrým vzorem pro mladou generaci: organizují negativistické volební kampaně, vzájemně se napadají, jejich hádky a podrazy i mezi spolustraníky, korupce a podivné kontakty s podsvětím odrazují voliče. Realizace potřebných reforem je pomalá, strany nejsou schopny se na nich shodnout, priority volebních programů zůstávají jen slovy (například vzdělávání).
„Obracíme se proto na vás, na všechny, jejichž hlas je slyšet. Uvědomte si, že se značnou měrou podílíte na utváření atmosféry v celé populaci, že svými názory ovlivňujete hlavně mladou generaci. Snažte se proto orientovat společnost k cílevědomému vzdělávání, k odpovědné a uspokojení přinášející práci, k úctě k tradičním hodnotám. Pečlivě zvažujte svá slova, která pronášíte o školství, vzdělanosti a vzdělávání. Mějte na paměti, že je rychlejší a jednodušší bořit, než stavět. Snažte se proto být konstruktivní a motivovat pozitivními příklady. Nezapomínejte, že zejména vy, jejichž hlas je slyšet, máte odpovědnost za naši budoucnost." (Výzva „Všem, jejichž hlas je slyšet", září 2007)
„Kde mají mladí hledat vzory? Místopředseda Senátu Jiří Liška z ODS vyslovil tato slova v úvodu veřejného slyšení v horní komoře parlamentu ČR na téma Člověk a společnost. Cílem této nedávné akce bylo na základě zhodnocení současného stavu morálního profilu, občanského a právního vědomí dětí a mládeže připravit návrh systematické výchovy v projektu Výchova příkladem,který má být předložen MŠMT ČR v rámci operačního programu Evropských strukturálních fondů Vzdělávání a konkurenceschopnost. Jiří Liška uvedl, že bychom neměli zavírat oči nad současným stavem morálky mládeže, ale zároveň nehledat jen náhodná řešení. Sugestivně líčil, že společnost oslabuje po staletí vyzkoušené modely, kdy práva byla spojena s povinnostmi. Nyní se lidé zajímají pouze o práva a nároky. Vzorem pro mladé jsou lidé mediálně slavní, nikoli mravní. Život na dluh se stal podle Lišky samozřejmostí a čest přežitkem. Jenže hledání východisek z takto popsané situace je zřejmě pro mnoho politiků nemožné. Jestli před něčím zavírají oči, tak před příčinami tohoto stavu." (Kde mají mladí hledat vzory, Milada Halíková, Haló noviny 26. 11. 2008)
Vymahatelnost práva je slabá, zdlouhavé vyšetřování často končí osvobozením „velkých ryb" pro nedostatek důkazů nebo promlčení trestného činu. Resorty dostatečně nespolupracují ani tam, kde je to nabíledni, např. v otázkách kriminality mladistvých a sociální péče. Ministerstvo spravedlnosti nyní navrhuje v rámci nového trestního zákoníku snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let.
„Že Česko děti dostatečně nechrání, kritizoval už v lednu Výbor OSN pro dětská práva. Vládě výbor doporučil, aby ustavila centrální úřad, který bude na práva dětí dohlížet, shromažďovat statistiky o jejich týrání a zavede evidenci pedofilů. Vláda zprávu projednala teprve před týdnem a vymínila si roční lhůtu, během které její závěry bude analyzovat. „Pak rozhodneme, zda takový úřad potřebujeme," řekl vicepremiér Petr Mareš." (Přes 20 000 dětí v Česku je týráno, Jana Blažková, Mladá fronta DNES 23. 9. 2003)
„Soudní ochrana dítěte pod 15 let je dobře zajištěna novým, od začátku roku platným zákonem o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy. Nový zákon také zachovává povinnost soudu uložit ochrannou výchovu dítěti staršímu 12 let za jednání jinak postižitelné i výjimečným trestem, tedy prakticky za vraždu. Dřívější možnost uložit ochrannou výchovu i za jiné provinění zákon nyní dokonce rozšířil na všechny děti, i mladší 12 let! Jak toho soudy pro mládež využívají, zjistíme časem... Hlavní problém, jímž ústavní péče u nás trpí: je přebujelá, málo se využívá náhradních rodin, včetně pěstounství a moderních postupů působení na děti. Je málo prevence a příliš represe. Ani ve zvláštním ústavu nebudeme moci rezignovat na výchovné působení. Mříže snad zabrání v útěku, člověka ale změnit nedokážou." (Kdo uchrání společnost před dětmi?, Petr Uhl, Právo 2. 9. 2004)
„V současné praxi se školská zařízení ještě potýkají s nevelkým procentem nezletilých dětí, které nejsou schopné zvládnout ani pomocí speciálně pedagogických metod, u nichž selhává terapeutické působení, včetně nabízených odměn nebo dostupných „trestů". Jedná se o velmi nebezpečné nezletilé delikventy s asociálními osobnostními rysy. Svými brutálními agresivními útoky ohrožují celé své okolí, včetně pedagogů. Protože těžištěm péče v případě těchto nezletilých bude především ochrana společnosti a náročná snaha o jejich resocializaci s reálně možným dosažitelným cílem pouhého dílčího účelového přizpůsobení pravidlům a normám společnosti, domnívám se, že by vzhledem k odpovídajícím kompetencím a nutným prostředkům neměl v těchto případech nést odpovědnost resort školství, ale měl by jej převzít resort spravedlnosti na základě legislativní úpravy snížení hranice trestní odpovědnosti. Teprve na základě efektivní součinnosti všech zúčastněných resortů a příslušných speciálních zařízení za účinné spolupráce soudů bude možné nejen poskytovat problémovým dětem odpovídající péči s významným dopadem v oblasti sociální prevence, ale současně se podaří výrazně snížit dětský pocit beztrestnosti a neodpovědnosti za své jednání." (Děti a pocit beztrestnosti, Pavel Janský, Lidové noviny 18. 10. 2004)
„Český stát nemá dost možností, aby šikanu - ať prevencí, či represí - vyléčil. Nevyužívá však plně ani ty, co má. Může dávat víc grantů pro tuto oblast, může lépe vzdělávat pedagogy, může více kontrolovat školy... Musí! Veřejná správa může lépe informovat rodiče o možnosti žalob na školu, v níž jejich dítě trpí. Každý jeden takový soud rozvířený v médiích přiměje školy, aby se pozorněji rozhlédly i po svých chodbách. V české rodině, jakkoli je to omšelé konstatování, šikana začíná. Žádné dítě se nerodí zlé. Kde se tedy vezme primitivismus, necitlivost, sadismus, s nímž děti ponižují, terorizují okolí? Padesát dětí je ročně zabito rukou rodiče. Dvacet tisíc dětí je týráno fyzicky, až sto tisíc duševně, stovky jsou pohlavně zneužívány. Štafeta týrání se předává doslova z ruky do ruky." (Štafeta tyranů: z rodiny do školy, Jana Bendová, Mladá fronta DNES 2. 5. 2005)
„Předseda školského výboru, poslanec Walter Bartoš (ODS) v průběhu včerejší konference v Parlamentu na téma školní šikana řekl, že je třeba posílit právní povědomí učitelů a zřizovatelů škol, a právě v tomto ohledu by prý mělo více zapracovat ministerstvo školství. To by podle Bartoše mělo zpracovat „kuchařku" právních postupů, která by učitelům sloužila jako návod, jak postupovat v případech, kdy se na škole objeví šikana. „Klíčové je jasné vymezení a pojmenování problematiky a vzdělávání pedagogů," soudí Bartoš. Odborníci se shodli na tom, že pedagogické fakulty by měly budoucí učitele lépe vybavit k boji s tímto negativním jevem. Podle Jany Zapletalové z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství je mottem všech případů šikany osamocení. Také podle dalších odborníků je jedním z hlavních důvodů špatně fungující rodina. Svůj podíl na šikaně má však také nedostatečná schopnost učitelů vyhodnocovat situaci." (Šikana je přítomná na většině škol, (jad), Haló noviny 22. 11. 2007)
Ztratilo přímý vliv na situaci ve školách, omezuje se na vydávání dokumentů a metodik. Snaží se o novelizaci zákonů (např. o výkonu ústavní a ochranné výchovy), ale proti útěkům z výchovných zařízení je bezmocné. ČR má nejvíce dětí v ústavech (22 000). Ministr Liška vytvořil novou skupinu pro sociální programy ve školství pod vedením náměstka Dušana Lužného. Byla vytvořena Strategie prevence sociálně patologických jevů na roky 2009 - 2012, byly rozšířeny standardy protidrogové prevence, připravuje se „Průvodce pedagoga rizikovými jevy". MŠMT chystá celonárodní diskusi o klimatu a problematice kázně ve školách.
„Ministryně školství Petra Buzková už má plán, jak se vypořádat s malými zločinci. Připravila změnu zákona, která umožní zřídit pro zvlášť nebezpečné děti speciální zařízení, odkud nepůjde utíkat. Podle Jiřího Pilaře z ministerstva školství budou nová zařízení mezistupněm mezi výchovným ústavem a vězením pro mladistvé. Děti v ústavech budou nově rozděleny do tří skupin. Podle toho se bude odvíjet i režim v příslušném zařízení. Ty, u nichž soud nařídil „ústavní výchovu", která se používá tehdy, když rodiče dítě zanedbávali a soud jim ho odebral, budou v „otevřených" ústavech s volným režimem, vycházkami i návštěvami. Děti, které se dopustily trestného činu a soud jim nařídil „ochrannou výchovu", už nebudou žít s ostatními v jednom zařízení. V „jejich" ústavech nebudou povolené samostatné vycházky (aby nemohly utíkat) a zapomenout mohou i na návštěvy kamarádů. Podívat se za nimi budou smět jen příbuzní. Podobný režim jen s mřížemi na oknech a s dohledem psychologů a psychiatrů bude platit ve speciálním ústavu pro zvlášť nebezpečné děti." (Buzková chystá vězení pro děti, Jana Blažková, Lucie Frydecká, Mladá fronta DNES 23. 9. 2004)
„Ve speciálním uzavřeném oddělení Výchovného ústavu v Děčíně-Boleticích jsou zatím umístěni tři chlapci... Kvůli novému oddělení přibude v ústavu třicet pracovníků, celkem by jich tu mělo pracovat 150. Chovancům, kterých je přes 120, se věnují vychovatelé, asistenti, psycholog a speciální pedagog. Kapacita uzavřeného oddělení je maximálně dvanáct chovanců, v jedné výchovné skupině mohou být čtyři až šest dětí. Ministerstvo v nejbližší době plánuje otevření ještě jednoho takového ústavu, a to v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, kam by ale měly být umisťovány děti, které kromě výchovy potřebují i medicínskou léčbu." (Buzková: Z Boletic už děti nebudou moci utíkat, Zdeňka La Sala, Právo 7. 9. 2005)
„Šikanu začalo brát vážně i ministerstvo školství. Na své horké lince (je uvedená na webu ministerstva) má hlavní ministerský odborník na školní šikanu Bohumil Stejskal i tři telefonáty denně. Většinou volají rodiče šikanovaných dětí. Často se dá věc vyřešit telefonickou domluvou s rodiči a vedením školy, někdy docent Stejskal vyjíždí do terénu... Kromě Stejskala dnes na ministerstvu funguje ještě úsek prevence sociálně patologických jevů se čtyřmi úředníky, kteří připravují návrhy zákonů, směrnic a vůbec celou strategii nejen pro boj s šikanou, ale třeba i drogami. Už před šesti lety vydal úřad metodické pokyny, jak šikanu řešit a předcházet jí." (Tajemství šikany, Vladimír Ševela, Respekt 12. 3. 2007)
„Shodneme-li se na tom, že za výchovu dětí odpovídají v první řadě právě rodiče, a že děti jsou tedy do značné míry jejich věrným odrazem, vidíme jednu z příčin zhoršujícího se chování žáků a žákyň v posledních letech... Žádný pedagog se nesmí cítit jako sám voják v poli. Má-li navíc na své straně rodiče jako konstruktivního partnera, je to polovina úspěchu. Na ministerstvu v současné době sestavujeme pracovní tým, kam budou přizváni akademičtí odborníci, zástupci nevládních organizací, experti v oblasti nových komunikačních a informačních technologií. Tento tým připraví návrhy opatření, jež by měla kyberšikaně bránit, a také metodické návrhy postupu v případě jejího výskytu. Jde o relativně nový jev, který se však nebezpečně rozšiřuje, a proto je třeba mu čelit včas a dostatečně razantně." (Autorita učitele a úloha rodičů, Ondřej Liška, Česká škola 9. 10. 2008)
„Výsledky analýzy Asociace pedagogů základního školství se chce zabývat také ministerstvo školství, které do budoucna počítá i s dílčí novelou školského zákona, která by kromě jiného měla reagovat na rostoucí agresivitu a další negativní projevy v chování žáků. Jako rizikové se v poslední době jeví některé jevy, jako je šikana, zneužívání návykových látek, nevhodné chování při výuce a zneužívání elektronických médií ke znevažování až zesměšňování učitelů, popřípadě narůstající problémy s nebezpečnými předměty ve školách, uvádí ministerstvo školství ve zdůvodnění svého legislativního záměru. Součástí novely by mělo být rozšíření pravomocí ředitelů škol, tak aby například do školních řádů mohli zahrnout přísnější postihy pro agresivní žáky nebo třeba plošný zákaz používání mobilních telefonů a další techniky po celou dobu výuky." (Agresivitě má čelit zákon, Miloš Cihelka, Lidové noviny 27. 10. 2008)
„Jedním z plánů ministerstva například také je, že by se zúžila spolupráce se soudy. Právě soudcům je již dlouhodobě odborníky vyčítáno, že ústavy neznají a nedokážou je od sebe rozeznat. Děti, které by měly být například v ústavu s ochranou výchovou, protože spáchaly trestný čin, soudy posílají do ústavní péče. A naopak. Vzniknout by proto měla metodika, která by rozdíly soudům jasně vysvětlovala." (Vznikne „vězení" pro mladistvé, Pavla Kubálková, Lidové noviny 25. 10. 2008)
„Rozhovor náměstka ministra pro všeobecné, odborné a další vzdělávání Jindřicha Kitzbergera s předsedou školských odborů Františkem Dobšíkem: Stoupající agresivita žáků ve školách nenechává pedagogy v klidu. Vše došlo až tak daleko, že učitelé chtějí, aby je chránil zákon, aby měli status veřejného činitele. Fyzickým napadením pak stačí jen vyhrožovat a už dotyčnému hrozí dva roky vězení, slibují si od svého návrhu a požadavků školské odbory.
J. Kitzberger: „Základním problémem, na který se narazilo, bylo, že tento status je spojen s výkonem státní správy, což učitelé nebo pedagogičtí pracovníci nevykonávají, takže ono by to v podstatě velmi výrazně nabouralo to dosavadní právní pojetí veřejného činitele, a do této kategorie lidí bychom tedy přidali nějakých - odhadem - sto šedesát tisíc lidí, kteří mají status pedagogického pracovníka. Takže po právní stránce je to velmi složitý problém, ale je to i faktický problém, protože musíme zvážit, že to s sebou nese nejenom výhody pro nositele statusu, ale také určitá omezení nebo nevýhody, protože zase je to spojené například s některými trestními činy nebo s vyššími sazbami trestných činů zase na straně toho pedagogického pracovníka, respektive toho veřejného činitele. Například trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, vyšší sazby v některých dalších skutcích, takže je potřeba důkladně zvážit - a učitelé by se k tomu měli vyjádřit - jestli to stojí za to, abychom kvůli několika extrémům dělali nějaké zásadní, razantní změny."
F. Dobšík: „Ty případy fyzické agrese vůči učiteli, a máme to potvrzené i statistickými údaji, jsou velmi ojedinělé a jejich počet nějak zásadně nestoupá, to znamená, že to jsou extrémní projevy. Samozřejmě, pokud se týká obecně chování dětí, nebo agresivity žáků i mezi sebou, tak ta situace se nepochybně zhoršuje v průběhu let a tady znovu říkám: nebráním se debatě o statusu veřejného činitele, ale jsou tady ještě jiné možnosti, kterými bychom se mohli zabývat. Například si myslím, že je důležité mít nějakou právní možnost takového žáka, se kterým jsou extrémní problémy s chováním, oddělit od těch ostatních dětí a vyloučit ho z výuky nebo ze školy na určitou, přechodnou dobu."
J. Kitzberger: „Druhý směr, kterým se ubíráme, je postupně zavádět do školy lidi, poradenské pracovníky, kteří by mohli ty situace pomáhat řešit a také by radili učitelům, jak je řešit, a další možností je zabývat se intenzivně vzděláváním učitelů, kteří by se naučili, jak pracovat s konfliktním žákem, který takové rysy agrese vykazuje, jakým způsobem ty konflikty řešit. K tomu je určitě dobrý výcvik a ten by měl například probíhat už i na pedagogických fakultách nebo na fakultách, které učitele připravují." (Radiofórum
„Rozhovor s ředitelem Výchovného ústavu v Boleticích Jaroslavem Žejdlem: Učitelů, zvlášť mužů, je nedostatek a jsou špatně placeni. S tím souvisí samozřejmě také to, kdo se díky tomu chce stát učitelem. Část učitelů je málo kvalifikovaná, prakticky nemá možnost se při zaměstnání dovzdělat. Za jednání žáků má být zodpovědná škola. Ale jak to má v současnosti udělat? Děti do patnácti let jsou mimořádně chráněné a škola nemá žádné pravomoci. Je to Absurdistán." (Snížení věkové hranice je systémová hloupost, Jan Trojan, Děčínský deník 20. 11. 2008)
„Status veřejného činitele by umožnil trestně stíhat rodiče i středoškoláky za jakoukoli agresi, včetně slovní. Ale řešení je to jen zdánlivé. Umožňuje potrestat viníky, možná i někoho preventivně vystraší, ale nesnižuje míru všudypřítomné agresivity na školách a zcela pomíjí její příčiny. Naopak jen posune školy směrem ke káznici, kde je všechno zakázané, a exploze nahromaděné agrese bude o to dramatičtější. Protože až první středoškolák vytáhne na učitele pistoli (vlastně je překvapivé spíš to, že se to zatím nestalo, i když několik školních vražd už za sebou máme), těžko ho zastaví, že se chystá zastřelit veřejného činitele." (Než poprvé vystřelí, Tomáš Feřtek, Reflex 13. 11. 2008)
Problémy vznikají tam, kde jsou rodiče hodně zaměstnaní, a nebo svým životním stylem nejsou dětem dobrým vzorem. Bez spolupráce učitele s rodiči se ale nic nepohne. Nejhorší je, když dítě zažívá ve vlastní rodině týrání a zneužívání.
„Dítě je vždy obrazem své rodiny. A protože tradiční model rodiny prochází krizí, musí se její důsledky logicky projevit ve výchově a v následném chování dětí - tedy nejviditelněji ve škole. Nebo domnívá se snad někdo, že narůstající procento mimomanželských dětí (více než třetina), honba za kariérou na úkor rodiny nebo nejvyšší rozvodovost v Evropě se na problémovém chování našich školáků nepodílejí? O krizi můžeme zřejmě začít hovořit také, pokud jde o spolupráci rodiny se školou a postoj rodičů k učitelům. Kantoři ví nejlépe, že přibývá agresivních rodičů. Kromě toho, že často zakrývají absence svých dětí, obviňují učitele například z toho, že může za špatný výsledek jejich dítěte." (Komenský by se dnes do školy bál, Milan Kůtek, Hospodářské noviny 2. 9. 2008)
„Podle Dětského fondu OSN, UNICEF patříme mezi země s největším počtem dětí utýraných a umučených vlastními rodiči. Každý rok je u nás podle odhadů týráno asi dvacet tisíc dětí. Rukou vlastních rodičů, jejich nelidským zacházením každý rok zemře na padesát dětí. Nemilosrdná čísla bijí na poplach. Odborníci tvrdí, že jednou z velkých chyb je i to, že vláda nemá ucelený národní program na pomoc těmto dětem." (Týrání dětí v České republice, TV Nova, Televizní noviny, 20. 9. 2003)
„Děti se rok od roku stále ve větším počtu stávají svědky konfliktů a domácího násilí mezi rodiči. V dlouhodobém průměru jsou přímými svědky nebo přímo i oběťmi v 80 % evidovaných případů. Vyplývá to z desetiletého sledování problematiky domácího násilí, které provádí Informační a poradenské centrum pro ženy - oběti domácího násilí ROSA... Děti se stávají nejen svědky křiku, nadávek, ponižování, zesměšňování, výhrůžek, ale i fackování, bití a napadání svých matek. Pokud děti aktivně svoji matku brání, nezřídka jsou napadeny i ony. Navíc ti partneři, kteří týrají svoji ženu, podle českých i zahraničních výzkumů zhruba v 50 % případů napadají, šikanují, bijí či jinak terorizují i svoje děti." (Stále více dětí je svědkem násilí mezi rodiči, Jiří Vavroň, Právo 16. 5. 2005)
„Samotná přítomnost dětí při domácím násilí je Světovou zdravotnickou organizací vnímána jako psychické týrání dítěte. Řada výzkumů totiž dokazuje, že děti, které viděly násilí, vykazují stejné problémy, jako ty, co byly samy týrané. Úzkosti, deprese, obviňování sebe sama. U menších dětí často dochází k nočnímu pomočování či regresi ve vývoji, u těch dospívajících naopak k závislostem na lécích či jiných drogách, případně i k sebevražedným pokusům (výjimkou nejsou ve světě nebo v České republice ani případy, kdy týrané děti násilného otce, v případě napadení matky, zabijí). Nezanedbatelným problémem je i pravděpodobné opakování cyklu násilí. Ukazuje se, že děti, které byly svědky či oběťmi násilí, mají v dospělosti tendenci prožívat obdobné vztahy. Ať již v případě chlapců jako násilníci, nebo v případě dívek jako oběti." (Pokud se násilí neřeší, zhoršuje se, Martina Hronová, Parlamentní listy 25. 6. 2004)
„Nezletilí žáci sice z hlediska uplatňování právních sankcí v zásadě právně postižitelní nejsou, ale jejich zákonní zástupci - rodiče - za ně nesou tzv. rodičovskou zodpovědnost. Její součástí je i výkon dohledu nad nezletilými dětmi. Odpovídají tedy například za náhradu způsobené škody postiženému učiteli dokonce i v případě, kdy dítě neumí posoudit následky svého jednání. A také škola musí chránit své učitele proti takovémuto poškozování. Ve školním řádu lze stanovit, že žáci mají povinnost nepoužívat mobilní telefony během vyučovacích hodin." (Parafráze písničky: Kdyby ty mobily nebyly, už jsem moh' mít v Praze tři vily..., Jana Smetanová, Pardubický deník 28. 8. 2008)
„Musím se ptát, před jak velkým množstvím agresorů má učitele zákon chránit. Valná většina dětí je vychovávána dobře. Tam, kde dobře funguje a neselhává rodina, jsou děti vychované a ve škole prospívají bez problémů. Vzory chování jsou dětem vtiskovány především v rodinném prostředí. Jen velmi malé procento žáků vykazuje výchovné problémy, na něž jsou veškeré legislativní normy krátké. A navíc selže-li učitel, dává tím prostor žákům pro projevy závadového chování. Rodina je ze zákona nositelem výchovy a škola plně odpovídá za vzdělání... Jsou-li k dítěti vysílány ze světa dospělých signály, že normální je nepracovat, protože se společnost postará, že komunikace je postavena především na konfrontaci, že norma chování je arogance, že se vyplatí žít na úkor ostatních, že hmotné je nad duchovním, pak je někde chyba a selhávají dospělí... Budeme-li společně respektovat stávající normy a žít podle nich, nebude nutné přidávat další a nové. Normy samy slušné chování mezi lidmi, děti nevyjímaje, nezajistí." (... další zákon by kantory stejně neochránil, Jaroslav Hasil, Mladá fronta DNES 1. 8. 2008)
Měla by být pro děti bezpečným místem. Nevyplácí se podceňovat signály šikany a je potřeba negativní jevy včas řešit. V řadě případů se škola neobejde bez pomoci odborníků.
„O tom, že je třeba zabránit rostoucímu násilí na školách, agresivitě mezi učiteli a žáky či šikaně mezi dětmi, nepochybuje nikdo. Některé školy uvažují, zda kvůli tomu nemají zaměstnat vlastní psychology. Školy sice mají výchovné poradce a spolupracují s psychology ze speciálních poraden, ti ale do škol jen docházejí nebo se problémem zabývají, až když na něj někdo z učitelů či rodičů poukáže a chce znát odborný názor. Zaměstnat psychologa by pro školu však znamenalo vydat další peníze navíc." (Školy chtějí kvůli násilí zaměstnat psychology, Eva Malínková, Mladá fronta DNES 29. 3. 2004)
„Začíná to být vážný problém. Dětí s poruchami chování rychle přibývá. Ještě před patnácti lety připadalo jedno nevyléčitelně „zlobivé" dítě na stovku svých vrstevníků. Dnes už je jich čtyřikrát víc. „Jednou z příčin je, že rodiče na děti nemají dost času. Navíc se rodí čím dál víc dětí nedonošených, které mívají mozkové poruchy," vysvětluje ředitelka pedagogicko-psychologické poradny v Praze 5 Zdena Michalová. Odborníci přitom varují: běžné školy si s těmito dětmi neumějí poradit. A apelují, aby v každém kraji v Česku vznikla alespoň jedna škola vyhrazená malým neposedům. Tak aby už nemuseli končit v psychiatrických léčebnách a ústavech jako nevzdělavatelní, jako je tomu nyní. Podobná zařízení přitom mohou výrazně snížit i počet dětí, které v budoucnu překročí zákon." („Zlobivých" dětí přibývá, potřebují vlastní školy, (jab), Mladá fronta DNES 25. 1. 2005)
„Výsledky výzkumného projektu ministerstva školství a Institutu dětí a mládeže je alarmující. Podle něj zažilo šikanu na vlastní kůži 41 procent žáků základních a středních škol, tedy zhruba 600 000 dětí. Ministerstvo školství proto zmiňuje ve svém novém programu i možnost zažalovat školu a nespokojit se pouze s trestním oznámením na konkrétního agresora. Možná, že konečně učitelé, kteří přivírali oči nad násilnými činy žáků a hodnotili je jako „klukovinu", budou díky spoluzodpovědnosti podstatně méně shovívaví. Rozbitá hlava nebo monokl se rozpozná v podstatě snadno. Skrytou šikanu ale odhalí pouze jeden pedagog z deseti...
Důvěra a spolupráce mezi školou a rodinou by měla být samozřejmostí. A měla by se o ně snažit především škola, protože jí rodiče svěřují potomky v důvěře, že o ně bude postaráno po všech stránkách, a že se jedná o bezpečné místo, kde děti tráví velkou část svého času. Každý rok se ocitá na stolech školních inspektorů řada stížností na šikanu. Inspekce je ale většinou neřeší. Stížnosti jsou předávány zřizovatelům škol, tedy krajům. Praxe je ale taková, že se stížnost v drtivé většině případů vrátí zase zpátky škole. Řešení jednotlivých případů je totiž v kompetenci samotných ředitelů škol. Děti páchající na svých spolužácích šikanu jsou potrestány nanejvýš důtkou nebo sníženou známkou z chování. Mnoho rodičů se domnívá, že dokazovat šikanu je komplikované, proto raději své dítě přeřadí na jinou školu a vzdávají se bez boje." (Kdo se bojí do školy?, Marie Chudobová, Literární noviny 26. 7. 2004)
„Že se šikana nevyhýbá skoro žádné škole, dokládá včera zveřejněný průzkum obecně prospěšné společnosti AISIS. Odborníci se na šikanu ptali 1538 žáků z pátých až osmých ročníků základních škol. Bezmála 40 procent dětí si postěžovalo, že šikanu zažilo na vlastní kůži. Nejčastěji šlo právě o naschvály, výhrůžky, posměšky či třeba okaté ignorování oběti spolužáky. A každé páté šikanované dítě mluví přímo o různých způsobech bití. Skoro každý druhý malý respondent (konkrétně 44,8 procenta) uvedl, že už šikanování někoho ze spolužáků někdy v životě viděl. Jen čtvrtina dětí ale případ nahlásila svému učiteli. A jen 10 procent z nich je přesvědčeno, že to pomohlo. „Výsledek průzkumu je alarmující. Hlavní problém je, že učitelé neumějí šikanu rozpoznat v jejích počátcích a začít ji řešit," říká Peter Sokol ze společnosti AISIS." (Čtyři z deseti dětí zažívají ve škole šikanu, Jana Blažková, Mladá fronta DNES 31. 8. 2005)
„Snížit šikanu na základních školách by mohl projekt Minimalizace šikany (MIŠ), který vznikl ve spolupráci občanského sdružení AISIS a odborníka na šikanu, psychoterapeuta Michala Koláře. Podle něj nebyla šikana dosud uspokojivě řešena navzdory alarmujícím výsledkům výzkumů. „Jedním z nejčastějších řešení problému bylo to, že se oběť šikany poslala na jinou školu. Dítě bylo traumatizované a bylo tu velké riziko, že i na nové škole bude terčem šikany," tvrdí Kolář, který svou metodu práce se šikanou vyzkoušel v letech 2002 až 2003 na jedné škole a povedlo se mu celkově snížit výskyt šikany o 40 procent, u menší skupinky dětí o 50 až 75 procent." (Průzkum: Na 40 procent dětí trpí šikanou, Tereza Marčíková, Zdeňka La Sala, Právo 31. 8. 2005)
„Psychoterapeut Michal Kolář říká: „K šikaně je třeba přistupovat jako k závažné chorobě a léčit je třeba celou skupinu. Aby bylo možné s šikanou úspěšně bojovat, je nutné, aby byli pedagogové na řešení tohoto problému odborně připraveni a měli podporu vedení školy i rodičů." (Nezavírejte oči před šikanou, Kateřina Savičová, Mladá fronta DNES 13. 9. 2005)
„Podle Michala Koláře je důležité, aby se na „léčení" podíleli i ostatní - učitelé, rodiče, spolužáci. Kolář také upozorňuje na to, že šikana má často nejen přímé, ale i nepřímé účastníky. Agresor může mít vlivné přímluvce (otec může být podnikatel sponzorující školu nebo jinak ovlivňující dění v obci) a škola se bojí do případu „říznout". Kolářův program spočívá v trénování učitelů ve společném postupu proti šikaně - k tomu je jmenován užší „realizační" tým, který bude se šikanou bojovat (ředitel, třídní učitelé, metodik školní prevence, metodik programu školy podporujícího zdraví, autor projektu). Jsou rozpracovány dvě skupiny základních scénářů. První skupina zahrnuje situace, které zvládne škola sama. Druhý typ scénářů se týká situací, kdy škola potřebuje pomoc zvenku (když se třeba jedná o trestný čin nebo agresor bere drogy), a je tedy nutná spolupráce se sociálně pedagogickými poradnami, sociálními kurátory či policií. Kolářova metoda tedy není nijak komplikovaná - jde především o to, přesvědčit učitele v té či oné škole, že šikana je vážný problém, že je potřeba se na něj připravit, zajímat se o dění ve třídách a starosti žáků a umět rozpoznat, když něco neklape." (Tajemství šikany, Vladimír Ševela, Respekt 12. 3. 2007)
„Marihuanu by podle svých slov bez problémů sehnalo asi 75 procent šestnáctiletých hochů a děvčat z velkých měst v Česku. Vyplývá to ze studie, kterou zpracovali odborníci z Akademie věd a Univerzity Karlovy. Získání této drogy by nečinilo obtíže pětině dvanáctiletých. 20 procent šestnáctiletých uvedlo, že by snadno sehnali i pervitin. K tomu, že seděli ve škole po požití marihuany, se přiznalo 28 procent šestnáctiletých chlapců a 16 procent dívek stejného věku." (Drogu lehce seženou i školáci, (ČTK), Právo 7. 9. 2005)
Dnes se častěji setkávají s dětmi s poruchami učení a chování. Měli by také včas reagovat, když se chování dítěte náhle změní. Hledat příčiny a volit nové přístupy, kterým je třeba se naučit. Zamyslet se nad svým způsobem výuky.
„Učitelé mají často pocit, že při posuzování chování žáků platí univerzální pravidla. Ve skutečnosti je míra jejich tolerance značně závislá na konkrétní situaci a osobách. Pokud chování a projev žáka vyvolává v učiteli mnoho emocí, je to mnohdy proto, že se žák dotýká jeho zranitelného místa. Ještě před tím, než začne situaci s problémovým žákem řešit, by proto učitel měl prozkoumat své pocity. Pokud jim totiž porozumí, bude je moci také zvládnout a nepromítat do vztahu se žákem své frustrace. Například když cítí, že ho žák zklamal, může to být způsobeno jeho přílišným očekáváním. Pokud se žák ve třídě staví do role opozice vůči učiteli nebo odmítá spolupracovat, učitel mu může nabídnout, aby si o této situaci promluvili. Obvykle musí přijít podnět z jeho strany, protože žák si nemusí uvědomovat, že učiteli jeho chování vadí... Učitel by měl nejprve vyslechnout žáka a snažit se pochopit důvody, které ho vedou k jeho jednání. Když shrne, co mu žák sdělil, aby ho ujistil, že mu dobře porozuměl, měl by vyjádřit svůj názor a sdělit mu, co cítí. Mluvit by měl v první osobě a jasně žákovi říci, proč jeho chování považuje za problémové (například: „Vadí mi tvé chování, protože musím bez ustání přerušovat svůj výklad."). Jestliže žák vnímá, co učitel prožívá a co cítí, a pokud se učitel vyhne tomu, aby žáka posuzoval, může to vést k tomu, že se žák přestane vůči učiteli vymezovat a vezme na sebe odpovědnost za své chování." (Problémový žák - možná si stačí jen promluvit, Václav Dvořák, Rodina a škola 7. 6. 2005)
„Agresivní, drzí a nezvladatelní žáci s mobilními telefony. To je v současnosti noční můra českých pedagogů. Zatímco v minulosti ale k jejich nejoblíbenější manipulaci s mobilem patřilo natáčení šikany spolužáků, nyní přibyl nový fenomén: zesměšňování učitelů. Stovky těchto situací natočených mobilem během výuky nyní zaplavily internet. (Mobily ve školách: šikana a zesměšňování učitelů, Bedřich Kratochvíl, Lidové noviny 25. 8. 2008)
„Učitelé/učitelky si podobně jako policisté mohou za ztrátu autority sami. Když za nimi nestojí moc, se kterou se nedá smlouvat, nedovedou si zjednat respekt. Respekt totiž nepramení z trestající moci, ale z vnitřní síly a kompetence. Obojí policistům i učitelům často chybí... Ostatně správná hodina má být natolik vzrušující a zajímavá a učitel/učitelka natolik silná osobnost, aby žáky ani nenapadlo si při jeho/jejím výkladu telefonovat nebo natáčet na video." (Neschopné nikdo nerespektuje, Martin Komárek, Mladá fronta DNES 1. 8. 2008)
„Děti na základních školách jsou mnohem agresivnější než před pěti lety. Napomínání učitelů se smějí a není pro ně problém jim i hrubě nadávat. A ve výjimečných případech jsou žáci schopni dokonce učitele uhodit. Ukazuje to nejnovější analýza Asociace pedagogů základního školství, která mapuje chování dětí na prvním a druhém stupni. HN ji mají k dispozici. Z tisíce učitelů a ředitelů základních škol, kteří na dotazníky odpovídali, si téměř devadesát procent myslí, že chování žáků se velmi zhoršilo. (Žáci nás šikanují, stěžují si učitelé, Petra Benešová, Hospodářské noviny 17. 10. 2008)
„Na pardubické základní škole Spořilov ve středu surově napadl čtrnáctiletý žák osmé třídy svoji učitelku. Ta skončila s rukou v sádře na třítýdenní neschopence. Žák se vrhl na učitelku během přestávky, kdy na chodbě vykonávala pedagogický dozor. Chtěla jej totiž za předchozí nevhodné chování zapsat do kázeňského sešitu. „Nic tam psát nebudeš," řekl chlapec a trhl učitelce rukou, kterou jí tím vykloubil. I přesto útočník dál zůstává žákem školy." (Osmák napadl třídní učitelku, Zuzana Doušová, Mladá fronta DNES 24. 10. 2008)
Přibylo žáků se speciálními potřebami, možná i žáků delikventních. Mají dnes jiné zdroje informací a ovládají nové technologie mnohdy lépe než dospělí. Jsou zrcadlem i budoucností společnosti. Ta by se jimi (a jejich situací v rodinách) měla vážně zabývat.
„Odmala jsou živější než jejich vrstevníci. A od chvíle, kdy se naučí mluvit, už nepřestanou klást otázky. Na první pohled zkrátka tyhle děti vypadají skoro jako geniální. O to horší pak bývá procitnutí: to když se po nástupu do školy z malého neposedného génia vyklube dítě s vážnou poruchou chování... Se svými vrstevníky nedokáže navazovat běžný kontakt, takže si jejich pozornost vynucuje násilím, každého pošťuchuje, strká nebo třeba na pískovišti kamarádům rozdupá čerstvě postavený hrad. To proto, aby si ho všimli a měli ho rádi. Efekt je přesně opačný. „Logicky je pak takové dítě ve škole neúspěšné, a to nezvládne," podotýká ředitelka pedagogicko-psychologické poradny Prahy 5 Zdena Michalová. Dětí, které se narodily „zlobivé", rok od roku přibývá. Ještě před patnácti lety připadly dvě takové děti na jednu školu. Teď už sedí v každé třídě jedno. „Vážnými poruchami chování trpí čtyři procenta dětí," říká Michalová. Je to daň za to, že lékaři zachraňují i půlkilové nedonošené děti. A také za životní styl: rodiče na děti nemají čas. V běžné škole si s nimi neporadí, takže se jich snaží zbavit. A jinak chytré děti pak končí ve zvláštních školách nebo psychiatrických léčebnách. Ředitel jedné z brněnských pedagogicko-psychologických poraden Libor Mikulášek jí dává za pravdu. „Osobně se ale přimlouvám spíš za vznik speciálních tříd pro tyto děti v rámci běžných základních škol. Podchytí-li se taková porucha včas a s dítětem pracuje speciální pedagog, obyčejně to lze zvládnout a dítě se po několika letech vrátí do běžné třídy," vysvětluje." (Jsou živé, jenže neudrží pozornost. A rodiče mučí otázkami, Jana Blažková, Mladá fronta DNES 25. 1. 2005)
„Podle Ferdinanda Raditsche z ministerstva vnitra děti začínají s násilnou trestnou činností už od osmi, devíti let. U chlapců těchto činů přibývá v jedenácti až dvanácti letech věku a až po čtyřicítce se jejich počet snižuje. Dívky s trestnou násilnou činností začínají dříve, už v osmi, a také déle „vytrvají", až do padesáti. Trestné činy ale páchají desetkrát méně. „Násilí dětem stále víc přijde jako legitimní způsob řešení problému. Často se stává, že si tak chtějí něco opatřit. Když zaútočí dospělý, přemýšlí, ale děti jako by neměly brzdu. Pokud už jednou násilí spustí, neznají slitování," varuje Michaela Veselá z odboru prevence kriminality ministerstva vnitra. Dříve pokud někdo chtěl něčí mobil, počkal podle ní na přestávku a sebral ho pokradmu. Dnes ale spolužáka ztluče a mobil si vezme rovnou. Střelné zbraně podle ní děti sice do školy nenosí, ale zato chodí s jinými „pomůckami", s nimiž jako se zbraněmi zacházejí. Stále více také útočí na učitele, i když se o tom veřejnost málo dozví. „Není neobvyklé, že ho napadnou pěstí nebo mu dají facku. Problém je, že to učitelé nikomu neřeknou. Připadá jim to hloupé, nebo nevědí, jak to nahlásit," soudí Veselá." (Děti jsou čím dál brutálnější, Zdeňka Látková, Právo 15. 4. 2005)
„Jen málokdo je ochoten si připustit, že tu vyrostla celá generace dětí, které naplňují své označení pouze vnějškově - vzhledem, vzrůstem a věkem - ale osobnostně už dávno dětmi nejsou. Už jejich genetický vklad je asociální, protože se narodily rodičům, jejichž rodiče sami vyrostli v asociálním prostředí (třicetileté babičky, které dál plodí paralelně se svými potomky) a neumějí se jako rodiče chovat ani v základní prvosignální situaci („mám pět dětí, každé s jiným, ale kde jsou otcové a kde děti, na to se mě neptejte, mám teď nového partnera"). Morálka je nastavena na uspokojování okamžitých potřeb (tak to přece dělají i rodiče), a to prostředky většinou kriminálními (je to přece v tomhle prostředí normální a taky účelné), základním citovým pravidlem je sobectví: když se o mě nikdo nestará, musím si všechno urvat sám. Vliv školy? Jaký může být, když podle výše zmíněného je škola něco přebytečného a neúčelného - a tudíž proč by se tam tvrdlo?" (Nezletilí, kteří vraždí, přece nejsou děti, Josef Klíma, Lidové noviny 14. 9. 2004)
„Máme subjektivní dojem, že všichni všechno kolem dělají nám naschvál, ale pravda je méně romantická. „Kamioňáci" se předjíždějí kvůli tomu, že tento způsob jízdy je ekonomičtější, mají pak nižší spotřebu. Že by někdo něco dělal zrovna kvůli nám, to se nám mockrát v životě nepoštěstí. Všichni dělají téměř všechno jenom kvůli sobě a že vy jste se k tomu zrovna nachomýtli... U dětí je to stejné. Něčeho chtějí dosáhnout. Buďto je hodina nebaví a chtějí dosáhnout, aby takhle nevypadala, nebo mají jiný cíl, ale jejich chování je opravdu málokdy otevřený akt zlovůle nebo nepřátelství. Děti zpravidla nejsou a priori zlé, nemají zlý úmysl, pokud samozřejmě nemají nějaké duševní poranění. Učitel nemůže podlehnout představě, že se ve škole shromáždí dvacet darebáků, kteří ho chtějí dostat. Tak to není. Lidé, a učitelky a učitelé speciálně, mají tendenci brát všechno zbytečně osobně. A tím se ty situace samozřejmě strašně zhoršují. Vznikne tam najednou osobní nepřátelství, a to do školy prostě nepatří. Jakmile se o nějakém dítěti začne školou šířit pověst, že je nesnesitelné, ta jeho proslulost s ním roste a děláme z něj dvacetihlavého draka. A toho samozřejmě neporazíte. Ke každému dítěti je nějaký klíč a učitel ho musí najít, jestliže chce být úspěšný. A v každé škole je takových hledačů dost. Když se sejdou, nesmějí ztrácet čas bědováním, jak je to špatné, ale musejí soustředit se na společné hledání toho klíče. Když je jich víc a hledají, pak ten klíč najdou. Úplně vždycky!" (Škola je dílna lidskosti, ne bitva u Verdunu - rozhovor s Michaelou Veselou z občanského sdružení Společně k bezpečí, Jana Straková, Moderní vyučování 22. 10. 2008)
Nakolik reagují na změněnou situaci ve školách? Připravují na ni dostatečně budoucí učitele? Poskytují dostatečnou pomoc učitelům z praxe? Není to vždycky jen otázka peněz...
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.