Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Když naše dítě nemluví plynule – Jak lze dítěti účinně pomoci
3,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek přináší kapitolu z knihy Když naše dítě nemluví plynule od renomovaných logopedů: profesora Viktora Lechty a PhDr. Barbary Králikové. Představeny jsou strategie, jak dítěti s neplynulostí řeči/koktavostí pomoci. Autoři dbají na to, aby problematika byla srozumitelná i laické veřejnosti, odpovídají na základní otázky k tématu a text doplňují modelovými případy z praxe.
Mnozí zodpovědní rodiče si kladou tuto nebo podobnou otázku. Co má být vlastně cílem přístupu rodičů k jejich dítěti s neplynulostí/koktavostí (kromě toho, co je samozřejmé – že budou spolupracovat s odborníky a respektovat jejich rady)?
Například čerstvě rozvedená maminka osmiletého chlapce s koktavostí nám ve svém e-mailu napsala: „Jsem bezradná, pokud jde o to, co bude dál, čeho mám dosáhnout při své péči o řeč dítěte, které vyrůstá bez otce a ještě k tomu má i koktavost.“
Možná vás překvapí, že ten nejdůležitější cíl našeho snažení při péči o dítě s neplynulostí/koktavostí nesouvisí bezprostředně s metodami korekce koktavosti! Naším cílem je totiž dosáhnout toho, aby si naše dítě bylo absolutně jisté: „I když mám problémy s řečí, jsem bez jakýchkoli podmínek milováno a budu rodiči stále milováno, i kdybych se zakoktávalo třeba celý život.“ Dítě si to jistě neumí takto exaktně definovat a precizně formulovat, ale musí to takto bezpodmínečně cítit – jinak bude hrozit, že mu při jakkoli intenzivní odborné péči nepomůžeme…
Všechny ostatní cíle mohou být sice velmi důležité, ale jsou až druhotné. Dítě musí mít pocit, že je v bezpečném prostředí a je stejně milováno jako jeho plynule hovořící vrstevníci. Když tedy splníme podmínky pro dosažení tohoto hlavního cíle, můžeme se začít zabývat i řečí našeho dítěte.
Za ta tisíciletí, co je koktavost známá, se nasbíral neuvěřitelný počet těch nejrůznějších metod a technik korekce. Vynecháme-li ty šarlatánské, ještě je stále kolem 300 metod a technik, které se zaměřují na terapii koktavosti.
Nejdřív několik všeobecných rodičovských otázek a odpovědí na ně:
Platí tu analogie s jinými vážnými onemocněními, u nichž vždy existuje i možnost, že se neodstraní (nebo se neodstraní úplně) a stanou se chronickými: když má dítě například diabetes nebo vážné metabolické onemocnění, existuje šance na jejich odstranění, ale i jistá pravděpodobnost, že možná budou přetrvávat… S koktavostí je to tedy v těžkých případech podobné.
To však – ani při těchto vážných onemocněních, ani při těžké koktavosti – v žádném případě neznamená, že máme rezignovat, právě naopak! I v těch nejtěžších případech vždy existuje šance, že problémy budou odstraněny, nebo alespoň redukovány.
Největší šanci na odstranění koktavosti máme tehdy, když k její terapii dojde co nejdřív. Protože koktavost vzniká nejčastěji v předškolním věku, je potřeba, aby rodiče dětí s neplynulou řečí co nejdříve navštívili odborníka a nečekali, až dítě ze svých problémů s plynulostí „vyroste“. Čím je dítě starší, tím je potom i práce při odstraňování koktavosti náročnější. A nejúčinnější je – jako ve všem – předcházet problémům tak, aby koktavost vůbec nemusela vzniknout. Proto i v této knize budeme věnovat přiměřený prostor období vývojové neplynulosti, kdy jsou obvykle šance na předcházení největší.
Bohužel ano. Občas se to skutečně může stát. Všeobecně známým problémem terapie koktavosti jsou odjakživa její recidivy. Je to jedna z nepříjemných zvláštností koktavosti oproti některým jiným druhům narušené komunikační schopnosti. Když například naučíte dítě správně říkat „ř“, obvykle mu tato dovednost zůstane už natrvalo. U koktavosti (podobně jako například i u chřipky…) je však jistá pravděpodobnost vzniku recidivy, a proto musíme být na tuto možnost připraveni.
Může se to stát tehdy, když dítě prochází nějakým vážným životním stadiem (stává se to například při nástupu puberty), ale i při tzv. „salámové metodě“. Při „salámové metodě“ totiž člověk postupně (po maličkých kouscích, jako když si postupně ukrajujeme ze salámu) přestává respektovat a aplikovat principy a techniky, které si už při terapii osvojil. Když se nic nápadného nestane při prvním kousku, dovolí si potom neaplikovat i další a další „kousek“ atd. Paralelně s tím se však zvyšuje pravděpodobnost recidivy! „Salámová metoda“ samozřejmě není charakteristická pouze pro koktavost, ale i pro ostatní oblasti našeho života (například kde je potřeba dodržovat určitá pravidla životosprávy) nebo i pro postupné „ukrajování“ demokratických práv lidí v totalitních politických systémech. Hrozba recidivy koktavosti je však mimořádně charakteristická zejména pro první dva roky po ukončení úspěšné terapie, kdy někteří rodiče postupně, „kousek po kousku“, přestávají aplikovat například pravidla správné komunikace s dítětem. Proto se v rámci moderních koncepcí terapie koktavosti děti sledují v pravidelných intervalech i po úspěšné terapii – přibližně během zmíněných dvou let. Takto lze předejít aplikaci „salámové metody“ a recidivě koktavosti.
Existuje hodně faktorů, které je třeba zvážit při odpovídání na tuto otázku. Některé z nich po přečtení dosavadních informací už možná dokážete i sami vyjmenovat: například že úspěšnost závisí na stupni a typu koktavosti, na spolupráci mezi odborníkem a rodičem atd.
Většina zkušených terapeutů uplatňuje vzhledem k úspěšnosti terapie koktavosti všeobecná kritéria, například „terapie byla úspěšná, pokud je řeč dítěte co nejméně nápadná“, nebo ještě obecněji „terapie byla úspěšná, pokud se rozšířil celkový potenciál komunikační schopnosti dítěte“, nebo „pokud se dítě zbavilo komunikační bariéry“. Určitě jste si všimli, že při těchto moderních přístupech je v popředí komunikace, resp. komunikační schopnost jako taková, a ne pouze plynulost řeči. Možná někoho napadne, že je to alibismus, ale není to tak: při skutečně hodnověrné terapii nejde pouze o dílčí příznaky a detaily, ale o komunikaci jako takovou. I kdyby totiž některé příznaky měly přetrvávat, důležité je, aby dítě nemělo komunikační bariéru v běžném kontaktu s okolím.
Při konkrétních radách, jak účinně pomoci našemu dítěti, musíme pojednat zvlášť o třech možných případech: o dítěti s vývojovou neplynulostí, o dítěti se začínající (incipientní) koktavostí a o dítěti s fixovanou koktavostí.
Jestliže jste pozorně četli předešlé kapitoly, jistě si pamatujete, že jde ve všech třech případech o specifická stadia rozvoje koktavosti, a proto (kromě respektování obecně platných principů) zákonitě vyžadují i specifické přístupy. Na základě tří modelových případů z naší praxe tedy načrtneme naše doporučení.
A abychom vám opět zjednodušili proniknutí do této složité problematiky, vždy přitom rozčleníme naše doporučení na dvě základní, ale zcela protichůdná vodítka doprovázená ikonami:
Toto vám doporučujeme, a jestliže to už děláte, děláte to takto dobře!
V této skupině půjde o jednoznačná doporučení, jak byste měli dále postupovat a o čem byste měli přesvědčit i nejbližší prostředí, ve kterém s dítětem žijete (partneři, další členové rodiny, staří rodiče atd.).
Toto raději pro jistotu nedělejte, mohli byste svému dítěti ublížit.
V těchto případech půjde o aktivity, postoje atd., které vám nedoporučujeme. I když může jít ve výjimečných případech o činnosti, které by snad některé odolnější dítě zvládlo, riziko je tu příliš velké: raději tedy nebudeme ohrožovat své vlastní děti…
Tak jak to vyžaduje správný pedagogicko-psychologický přístup, bude těch kladných doporučení samozřejmě víc než těch negativních varování.
Poznámka: K základním charakteristikám stadií, která jste si osvojili už v předcházejících kapitolách, se nebudeme vracet, ale budeme z nich vycházet a ty nejdůležitější vám podle potřeby budeme příležitostně připomínat.
Modelový případ z praxe:
Tříletý chlapeček s přiměřeným dosavadním celkovým vývojem má už několik týdnů problémy s plynulostí řeči. Opakuje slovní obraty a krátká slova. Ve chvíli neplynulosti je evidentní, že mu to vadí, ale vzápětí, po jejím překonání, pokračuje v řeči bez problémů dále. Nemá žádné projevy frustrace, nevykazuje signály, že by se kvůli své řeči cítil nějak celkově handicapovaný. Jeho neplynulosti nejsou provázeny nadměrnou námahou – nejčastěji má jeho matka dojem, jako by dítě narychlo hledalo správné slovo k vyjádření své akutní potřeby nebo akutních emocí.
Děti s vývojovou neplynulostí patří k té části dětské populace, kterou je třeba (viz kapitola 3 – „Normální“ neplynulosti) zejména v případě současného působení rizikových faktorů pokládat za ohroženou populaci: je ohrožená vznikem koktavosti, která patří k nejtěžším druhům narušené komunikační schopnosti. Jestliže koktavost přetrvává celý život, často negativně ovlivňuje školní úspěšnost, volbu povolání, volbu partnera atd.
Kdosi moudrý a navíc i vtipný řekl paradoxní větu: „Nejlepší terapií je účinná prevence.“ I když to samozřejmě přísně logicky neobstojí, platí, že nejúčinnější formou intervence proti koktavosti je pochopitelně předcházení jejímu vzniku. A jedinečnou šancí pro toto předcházení je především období vývojových neplynulostí.
Prevence je přirozeně důležitá kdykoli, ale v tomto období má výjimečnou důležitost. Proto se dokonce v nejnovějších přístupech k dětem s vývojovou neplynulostí zavádí koncepce preventivní terapie: některé terapeutické prvky se aplikují u ohrožených dětí už v rámci preventivních opatření. Mnohé z nich platí právě jen pro tuto fázi ohrožení koktavostí.
Toto vám doporučujeme, pokud to už děláte, děláte to takto dobře:
VYHÝBAT SE NEVHODNÉMU UPOZORŇOVÁNÍ
Když si všimneme, že se v řeči našeho dítěte objevily vývojové neplynulosti, především eliminujeme upozornění typu „zastav se a nadechni se“ nebo „řekni to pořádně ještě jednou“ nebo „jak to mluvíš?!“ nebo „nejdřív si to dobře rozmysli, a potom mluv“ a podobně.
Jistě si pamatujete, že jsme o rizicích tohoto nevhodného upozorňování psali už ve třetí a čtvrté kapitole, když jsme se zamýšleli nad příčinami vývojové neplynulosti – uváděli jsme tam i konkrétní příklady jejích příznaků. Reakcí dítěte na upozorňování v této fázi vývoje řeči může být to, že si dítě začne uvědomovat své obtíže s řečí a začne je vnímat jako komunikační handicap, koncentrovat se na mechaniku procesu mluvení jako takovou (která je v tomto období nežádoucí) a následně se zvýší nebezpečí vzniku koktavosti.
JEN ŽÁDNÝ ČASOVÝ TLAK!
Buďme proto trpěliví, pokud dítě hledá správný výraz pro vyjádření své akutní potřeby nebo svých naléhavých emocí, i když toto „hledání“ mohou provázet vývojové neplynulosti v řeči. Snažme se vytvářet situace, při nichž dítě bude mít pocit, že má k dispozici tolik času, kolik potřebuje.
Časový tlak může být zapříčiněný:
a) způsobem komunikace (příliš rychlá řeč, skákání do řeči, „bombardování“ otázkami);
b) způsobem prožívání každého dne (hektický život, spěch, přímé i skryté výzvy dítěti jako například „pojďme už konečně!“, „takhle určitě přijdeme pozdě…“).
Důležitá je pravidelnost denního režimu, manifestování postoje „máme čas“ (i když ho, bohužel, ne vždy máme – ale chceme přece co nejvíc pomoci ohroženému dítěti!).
VÝZNAM NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Komunikujme s dítětem i neverbálně. Při mluvení udržujme s dítětem přirozený zrakový kontakt. Představme si sami sebe v situaci, kdy našemu komunikačnímu partnerovi právě říkáme něco velmi důležitého a on se přitom například dívá do země, přes okno nebo pohledem vyhledává jiné osoby. Určitě by nás to znejistilo, působilo to na nás rušivě a ani naše řeč by nemusela být úplně plynulá. A představme si, o co víc to znejistí dítě, které právě zápasí s neplynulostí v řeči!
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Když naše dítě nemluví plynule.Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.