Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Rozhovor s redaktorkou časopisu Parlamenťák o její cestě dětskými a studentskými parlamenty i o tom, jak dnes působí Národní parlament dětí a mládeže.</p>
Před nějakými deseti lety zažívala participace v oblasti mládeže své první „velké období“. Ne, že by většina těch, kteří o ní mluvili, měla tak úplně jasno, co se pod tímhle typicky nečeským slovem skrývá, ale všem bylo jasné, že je to něco důležitého, co si zaslouží všeobecného uznání a podpory. A aby se tohle zaklínadlo nevznášelo jen tak ve světě idejí, mělo i své konkrétní hmatatelné nositele – dětské, školní, městské či studentské parlamenty. A jejich nejviditelnějším reprezentantem byl Národní parlament dětí a mládeže (NPDM). Dětí a mladých lidí, kteří do nich byly zapojeny, bylo sotva pár stovek – a ještě se dost často složení jednotlivých parlamentů významně obměňovalo. Ale ti, kteří v nich vydrželi delší dobu, jevili až překvapivou schopnost skutečně mít určitou účast na utváření „veřejných záležitostí“ – ať už ve vlastní škole, nebo v jejím okolí.
Vzpomínám si, jak jsem byl tehdy pozván (coby ředitel kanceláře České rady dětí a mládeže) na jednání dětského parlamentu do České Lípy, jehož podstatné části byl přítomný tehdejší starosta Petr Skokan – a byl jsem tehdy mile překvapený tím, jak vážně on tyhle dospívající bral i s jakou důvěrou opřenou o předchozí dobré zkušenosti se oni obraceli na něj.
Od té doby prošla parlamenty celá nová generace dětí a mladých lidí. Obrátil jsem se tedy na redaktorku současného občasníku NPDM – Parlamenťáka – Anetu Skřebskou s řadou otázek, které se té současnosti parlamentů týkají. Jelikož jsme ji znal jako zástupkyni NPDM v pracovní skupině pro přípravu akčního plánu prevence násilí na dětech, očekával jsem, že ty odpovědi budou zajímavé nejen pro mě. A myslím, že jsem se nezmýlil.
1) Vy, Aneto, nejste žádný parlamentní nováček. Jak dlouho se už v této oblasti angažujete a co Vás vůbec do ní přivedlo?
K parlamentům jsem poprvé „přičichla“ někdy kolem čtvrté třídy na základní škole. Tehdy na naší pidi základce založili školní parlament, kde se scházeli zástupci z každé třídy, diskutovali s ředitelkou, kuchařkami, někdy i starostou obce. Tam to asi začalo. Ale ta hlavní vlna mě chytila na gymnáziu, kolem 16 let, kdy mě kamarádka zlákala místo zrušené divadelní zkoušky zajít s ní do městského parlamentu. Byla jsem z té možnosti účastnit se něčeho takového tak nadšená, že jsem se ihned stala aktivním členem a jela na následující Zasedání NPDM… No a od té doby mě to stále drží.
2) Stalo se někdy za tu dobu, že jste už s tím chtěla – lidově řečeno – „praštit“?
Samozřejmě mě občas podobné myšlenky napadnou, asi jako u každé jiné dlouhodobé činnosti. Ale nikdy jsem nad tím asi neuvažovala úplně vážně, vždy to byly jen takové momentální chmury. Stalo se, že jsem si třeba říkala, jestli to má ještě smysl, jestli moje aktivita není zbytečná, jestli nezabírám prostor někomu jinému… Ale vždy přišlo něco, co mě nakoplo a ukázalo, že to má smysl a jsem na správném místě.
3) Vzpomínáte si za tu dobu na nějakou zvlášť zajímavou událost?
Zajímavá je v podstatě každá událost, která se s parlamenty stane. Asi je to tou energií a společnými ideály mladých lidí, kteří se takhle sejdou. Samozřejmě, že proběhla spousta setkání, cest, zážitků a podobně. Ale nejzajímavější mi přijde vždy konec každého Zasedání NPDM. Je to moc zvláštní a krásné, pozorovat, jak se zhodnotilo vynaložené úsilí. Jak si to účastníci vychutnali, odnášejí si zážitek, nové zkušenosti, přátelství… To je fantastické.
4) Co jste se za tu dobu hlavně naučila – o sobě, o druhých, o tom, jak funguje společnost?
Na tuto otázku většina ex-parlamenťáků odpovídá, že se naučili vystupovat na veřejnosti, nebát se diskutovat a podobně. Ale já si s odstupem času uvědomuji, že tyhle věci mi nedělaly problém už dříve, vždy jsem byla tak trochu „šoumen“. Co oceňuji mnohem víc, je jakýsi nadhled. Za ty roky jsem se naučila vkládat do věcí méně emocí, řešit problémy v klidu, komunikovat. A také přijímat věci tak, jak přišly. Nedělat si ze všeho těžkou hlavu, protože každá událost má nějaký smysl. Tenhle postoj se mi časem osvědčilo aplikovat jak na jedince, tak na společnost. Neznamená to ale sklopit uši a přehlížet příkoří. Spíš jde o to, že vždy existuje nějaká rozumná cesta, která se ale hledá mnohem lépe bez zbrklosti a vyhrocení.
5) První z cílů, které si klade NPDM, je „vytvářet prostor pro diskusi dětí a mládeže v ČR“. Jak se tenhle cíl konkrétně naplňuje? Vidíte tu nějaký pokrok za ty roky, co jste u toho?
Myslím, že tenhle bod je z velké části plněn už jen samotným Zasedáním. Vždyť tam děti většinu času tráví právě diskuzí nad různými tématy, mají možnost se vyjádřit a konfrontovat své názory s vrstevníky. Stejně tak tomu je, nebo by mělo být, i v ostatních parlamentech. A pokrok opravdu sleduji. Když já začínala v těch 16, bylo celkem ojedinělé jako začátečník hlasitě diskutovat s těmi staršími, co už byli v parlamentech déle. Trvalo nám, než jsme pochopili, že tady se za názory skutečně hlavy nesekají. Kdežto dnes vidím na mladých lidech v parlamentech mnohem více kuráže, stojí si za svým a nebojí se ozvat, byť je jim třeba 14-15 let, někdy i méně.
6) Dále máte „poukazovat na problémy dětí a mládeže“. Co Vy osobně pokládáte za největší problémy dnešních dětí a mladých lidí? A má to vaše „poukazování“ nějaké reálné výsledky pro život dětí a mládeže?
Osobně pozoruji nejvíc jakousi zmatenost, neznalost hranic. Na děti se valí čím dál tím více informací, od rodičů, že školy, z televize, z internetu… a ony nevědí, čeho se chytit, kde je nějaký pevný bod. Dříve byly ty body jasnější-ve škole máš dělat to a tohle, s rodiči se mluví takhle, žádné diskutování. Což bylo samozřejmě svazující. Nyní se otevřely možnosti pro diskuzi, daleko více se mluví o právech dětí. Rodiče i škola se snaží mnohem více vést s dětmi dialog, což je samozřejmě dobře. Ne vždy se však podaří určit mantinely, což je pro děti matoucí a ty se během jejich hledání ocitají v různých extrémech i v pozdějším věku. Ale pořád je to asi o tom, že se všichni učíme ty mantinely a nějakou „zlatou střední cestu“ najít.
A k tomu poukazování - myslím, že to rozhodně výsledky má. I když zatím asi ne takové, jaké bychom si přáli. Ale například v oblasti bezpečí na internetu dlouhodobě „poukazujeme“ na oblasti, ve kterých se děti ztrácejí nejvíce, kde jim hrozí nebezpečí, a že je potřeba v této problematice vzdělávat i rodiče. A myslím, že se nám to i daří, i díky spolupráci s nejrůznějšími subjekty, které se touto problematikou zabývají. Vždyť v posledních letech vznikla spousta portálů věnujících se bezpečí na internetu, přibyly nabídky různých školení, přednášek a seminářů pro rodiče i děti, občas proniknou i nějaké informace z médií.
7) Třetí z cílů NPDM zní: „reprezentovat zájmy dětí a mládeže v oblastech, které se jich týkají“. Není to příliš ambiciózní? Myslíte si, že vás opravdu někdo za „reprezentaci“ zájmů dětí a mládeže pokládá? Kdo – a jak se to projevuje?
Bez ambiciózních cílů bychom se nikam neposunuli J A ta reprezentace zájmů dětí a mládeže mi přijde jako nejdůležitější cíl, základ, na kterém je NPDM postaven. Za reprezentaci členy NPDM musejí pokládat přeci minimálně ti, kteří je zvolili, a to zejména v krajských a městských parlamentech. V posledních letech to však vnímám i z jiných stran. Čím dál více se nás na názor dětí ptají jiné subjekty, ať už z Úřadu Vlády, MŠMT, různých neziskových organizací, médií a podobně, zvou nás do svých pracovních skupin, chtějí naše připomínky a podněty. A toho si velmi ceníme.
8) Jak se vám daří čtvrtý z cílů – „zastřešovat nižší články dětských samospráv, parlamenty dětí a mládeže na krajské, městské či školní úrovni, a napomáhat jejich vzniku a zlepšení komunikace mezi nimi“?
Fungování těchto samospráv je hodně dynamické. Neustále vzniká více parlamentů, mladí lidé mají zájem se podílet na chodu okolí. Ale také se zde objevují „silné ročníky“, které však po odstudování z parlamentu odcházejí a nastává občas problém s náborem nových členů. Je to vlastně neustálý koloběh a my se snažíme jej udržet pomocí různých workshopů, informačními mini kampaněmi nebo právě vydáváním Parlamenťáka. Pokud má nějaký parlament problém, často to řeší skrz své zástupce i s NPDM. A mnohdy jsme také stáli u vzniku některých parlamentů, kde nás zakladatelé poprosili o rady či doporučení.
9) Není činnost v dětském nebo mládežnickém parlamentu tak trochu sisyfovská práce: jakmile se lidé poněkud naučí, jak to v parlamentech chodí a jak skrze ně opravdu něčeho dosáhnout, tak opustí školu, přestěhují se – a musí se začínat znovu?
Lidé se v parlamentu neučí jen o jeho chodu, nabývají spoustu jiných užitečných zkušeností z nejrůznějších oblastí. Troufám si říci, že se jim hodí ve všech oblastech života. A pokud to toho člověka opravdu chytne, není problém, aby v parlamentech pokračoval jako aktivista, sympatizant nebo třeba sám parlament založil a koordinoval v místě, kde ještě není.
10) Jak dlouho už funguje občasník NDPM Parlmenťák a jakou má v „terénu“ odezvu? Čeho si čtenáři nejvíc cení?
Nulté číslo jsme vydali na podzim roku 2009. Od té doby prošel svým vývojem, v podstatě jsme se na něm spoustu věcí teprve učili a učíme. Už si však získal své příznivce, ačkoliv je vydáván jen online. Nyní je běžné, že se čtenáři sami ptají, kdy vyjde další číslo, což považuji za velký úspěch. Dokonce nám přicházejí i články od lidí, kteří nejsou členy NPDM, pouze se o toto dění zajímají, čehož si také velmi ceníme. Pro čtenáře jsou asi nejinspirativnější články z ostatních parlamentů, které je mohou motivovat k další činnosti. A velké oblibě se těší rozhovory se zajímavými osobnostmi.
11) Na co jste jako redaktory Parlamenťáku za poslední rok zvlášť hrdá?
Největší radost mám z toho, že se nám daří vydávat Parlamenťáka čím dál tím častěji, aniž by utrpěla obsahová forma. Podařilo se nám vnést do své práce systém, který – zdá se – funguje. Postupem času také každé vydání vypadá víc „profesionálněji“, daří se nám zpracovávat i detaily. A pokud po vydání přijdou pozitivní reakce, mám opravdu velkou radost.
12) Kdo a jak přispívá do Parlamenťáku? Máte příspěvků přetlak, nebo nedostatek?
Většinu článků obstarávají naši členové. Buď je píší sami, nebo pověřují někoho ze svých parlamentů. Nyní už se však daří sbírat články i od parlamentů, ve kterých nemáme „své lidi“, nebo od těch, které pomalu vznikají. Což je výborné a bylo by fajn, kdyby přicházelo víc takových článků. Mnohdy se zdá, že v některém čísle nevyjde dost článků. Ale po nasázení, zpracování a přidání fotek zjistíme, že máme zase třeba o dvě strany víc, než v minulém čísle. Celkově počet příspěvků opravdu přibývá. Snad tomu tak bude i nadále.
Ptal se Jiří Zajíc
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.