Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Karel Slavoj Amerling
4,6 (5 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Informace o životě a působení zakladatele prvního českého učitelského ústavu.
Karel Slavoj Amerling (1807 - 1884) se narodil 18. září 1807 v Klatovech, kde si jeho otec Jan Amerling zakoupil po propuštění z vojska zájezdní hospodu U slunce. Jeho životní dráhu určilo výrazné nadání a studijní zájmy projevené již na triviální škole. Studoval na latinském gymnáziu v Klatovech, později na univerzitách ve Vídni a v Praze.
V roce 1836 získal Karel Slavoj Amerling doktorát veškerého lékařství a po promoci byl po dobu dvou let tajemníkem hraběte Šternberka. V následných letech soukromé lékařské praxe se již začal vážně zabývat nejrůznějšími otázkami vzdělání. Zvažoval možnosti učitelské přípravy i pro ženy, počal organizovat a pořádat vzdělávací přednášky pro mladé řemeslníky, aktivně se přičinil i o vznik první české průmyslové školy v Praze.
Ve čtyřicátých letech 19. století organizoval v Praze pravidelné učitelské porady, které se staly obecně známými jako "budečské porady". Porady se tak nazývaly podle místa svého konání, kterým byla "Nová Budeč". Tu zamýšlel Amerling vybudovat jako široce koncipovaný vzdělávací ústav. Název "Budeč" zvolil pro ústav proto, že na podkladě legendy (známé tehdy z Kosmovy kroniky a také prostřednictvím Václava Hájka z Libočan) měl představu, že v Budči existovala již v 10. století latinská škola - považovaná tak za první školu na českém území. Skutečnost, že kníže Václav byl ve své době jedním z nejvzdělanějších panovníků a že své vzdělání získal právě na Budči, považoval za potvrzení existence školy.
Amerlingův úmysl založit Budeč jako moderní vzdělávací zařízení s širokým polem působnosti výrazně předstihl svoji dobu. Současně se jednalo o projekt i finančně značně náročný a jako takový výrazně přesahoval nejen Amerlingovy finanční možnosti, ale i ochotu tehdejší národní společnosti k financování.
Základní kámen ústavu byl položen 25. června 1842 v místech dnešního střetu Žitné ulice a ulice V Tuních. Od samého počátku bylo zřejmé, že původní plány na jednopatrovou budovu nemohou široce koncipovanému záměru postačit.
Celkovou velkolepost stavby podtrhovala i její předpokládaná, ale nakonec nedokončená umělecná výzdoba.
Vnitřní členění Budče bylo ovšem značně praktické. V přízemí byly dílny a laboratoře. Byla tam soustružnická dílna, parní kotel a velká chemická laboratoř. Moderně řešeno bylo topení, odvětrávání zplodin i přívod vody. První patro mělo sloužit k přípravě učitelů. Rozlehlá posluchárna, vybavená volnými židlemi, které nahrazovaly do té doby ve školách používané jen nepohyblivé lavice, sloužila i jako veřejný sál k nejrůznějším přednáškám. Své oddělené učebny měly v Budči i ženy.
Ve druhém patře budovy se vyučovalo hudební teorii a zpěvu. Byla tam ale i hodinářská dílna, přírodovědný sál s bohatými sbírkami, dílna k broušení skla a drahých kamenů a knihovna s tiskařským vybavením umožňujícím tisknout v arabštině, ruštině, hindustánštině, čínštině, mongolštině, dále také staroegyptské hieroglyfy, tisk v hlaholici a cyrilici. Ta byla nejen Amerlingovou pýchou, ale i výrazem jeho cílevědomé snahy bezprostředně navázat na Komenského učení jazykům a na jeho dílo Brána jazyků otevřená.
Třetí patro budovy sloužilo jako špitál1. V něm se léčili především prostí lidé. Amerling při jejich léčbě používal již i studených zábalů, které proslavil především jesenický sedlák a léčitel Vincenz Priesnitz (1799 - 1851).
Velký zájem vzbuzovala čtverhranná dřevěná věž s plochou střechou, obehnaná vysokým ochozem, kterou byla budečská budova ukončena. Ta sloužila jako hvězdárna a meteorologická stanice. Byly v ní instalovány vlhkoměry, dešťoměry, tlakoměry, přístroje k měření síly a směru větru, hvězdářský dalekohled, globus hvězdné oblohy a další přístroje. Z ochozu pak byl nádherný výhled na celé široké okolí.
Součástí Amerlingovy Budče byla i rozlehlá zahrada, v níž byly rostliny na jednotlivých záhonech uspořádány jednak systematicky, ale také podle svého geografického rozšíření. Všechny rostliny přitom byly pečlivě opatřeny popiskami. Za menším hospodářským stavením, které bylo umístěno na konci zahrady, zamýšlel Amerling zřídit i krytý tělocvičný sál a upravit venkovní hřiště.
Přestože na tematicky rozličné přednášky konané v Budči přicházeli občané různých povolání, kteří se na ně sjížděli i ze značné dálky, většinu posluchačů tvořili učitelé a mladíci, kteří se učiteli stát teprve chtěli. Pro starší učitele pak byla Amerlingova Budeč něčím, co bychom dnes nazvali doškolovacím ústavem. Můžeme konstatovat, že Budeč se ve své době stala mimořádně významným střediskem obrozeneckého a vlasteneckého života. Bohužel, neměla dlouhé trvání, protože ústav skončil v konkurzu2.
Skutečnost, že se Amerlingova Budeč stala významným centrem českých učitelů, potvrzovaly především "porady učitelské v Budči". Zprvu se jednalo o měsíční porady několika pražských učitelů, postupně se staly týdenními a scházeli se na nich i učitelé mimopražští. Na budečských poradách se učitelé radili o tom, co by školám a českému žactvu mohlo prospět a jaké by mělo být vzdělávání učitelů i mládeže. Dne 7. září 1848 se na výzvu budečských porad sešlo na 500 českých učitelů, aby se poradili o opravách a budoucnosti škol. Jednalo se o historicky první tak početné shromáždění učitelů. V přijaté petici tehdy učitelé požadovali, mimo jiné, prodloužení povinné školní docházky, dále to, aby každý učitel "byl mocen obou zemských jazyků", aby se stát postaral o přiměřené vzdělání učitelů, aby každý učitel byl zodpovědný za svoji práci a aby plat učitelů byl roven platu těch státních úředníků, kteří s nimi "v té samé třídě důstojenství stojí a s kterým by šetrná měšťanská rodina bez péče o vyživení vyjíti mohla".
Na pravidelných poradách a setkáních učitelů v Budči se zrodila i myšlenka na vydávání časopisu. Ten pak dostal zcela charakteristický název "Posel z Budče". Když bylo v roce 1848 ministerským výnosem nařízeno zavést zlepšené učitelské kurzy, byla v Praze zřízena i první hlavní škola s českým vyučovacím jazykem. Jejím ředitelem byl dne 13. října 1848 jmenován MUDr. Karel Slavoj Amerling. Při škole byl zřízen i učitelský kurz, zprvu ještě jednoroční. Ten se pod Amerlingovým ředitelováním a v souvislosti s koncepčními změnami v učitelské přípravě a s jejím prodloužením na čtyři roky přeměnil v první český učitelský ústav. Karel Slavoj Amerling pak setrval v jeho čele celkem 20 let. Vedle vlastní pedagogické činnosti se zabýval rozsáhlou vědeckou prací, v pansofickém pojetí, publikoval řadu knih i množství odborných a popularizačních článků z hospodářství a přírodovědných oborů, které byly po řadu let používány prakticky na všech typech českých škol. V roce 1848 předložil vlastní návrh školské soustavy se specifickými názvy (např. přípravna pro 6 - 7leté, věcnice pro 8 - 15leté, přičemž své názvy měly i jednotlivé roky - např. naukovna pro 10leté, průmyslovna pro 11leté, vědana pro 13 - 15leté). Nejznámější jsou i dnes nepochybně jeho ucelené soubory obrazů k názornému vyučování. Ty byly řazeny do několika tematických celků (zvířata, rostliny, řemesla, život v přírodě, hospodářství - celkem se jednalo o soubor 150 obrazů), a programově tak navazovaly na Komenského dílo Orbis pictus. Amerlingovy Obrazy k názornému vyučování byly prvními českými vyučovacími pomůckami.
V roce 1871 se Karel Slavoj Amerling stal ředitelem nově založeného ústavu pro slabomyslné (v tehdejší jazykové dikci "ústavu pro idioty") v Praze. V Ústavu pro slabomyslné, který byl obecně známý pod jménem Ernestinum, byl Amerling nejen ředitelem, ale i lékařským rádcem, přičemž obě funkce vykonával bezplatně. Amerlingova koncepce výchovy slabomyslných dětí vycházela z pevné víry v ozdravující sílu venkovského prostředí. V duchu takového pojetí kritizoval tehdejší výstavbu ústavu pro choromyslné v Dobřanech, neboť v něm spatřoval jen jakási "kasárna pro ubožáky". V Amerlingem vedeném ústavu byla zdůrazňována maximální individualizace výchovy a zřetel ke všem zvláštnostem prostředí, v němž se chovanec pohybuje. Ve výuce zdravotně postižených byla podtrhována názornost a zábavnost nezatěžující paměť chovanců. Veškeré učivo přitom bylo rozděleno do školy denní, týdenní, měsíční a roční. V denní škole byl chovanec připravován na život v rodném domě, ve škole týdenní na život v obci, měsíční škola ho měla uvést do života v rodné vlasti a v roční škole byl žák odchováván pro veškerý svět. K jednotlivým školám měli učitelé k dispozici podrobnou metodickou pomůcku.
V roce 1876 prodělal K. S. Amerling záchvat srdeční mrtvice, což ho přimělo k napsání závěti, kterou natištěnu rozeslal svým přátelům. V ní shrnul dosažené výsledky své činnosti i cíle pro příští generace. Po zdravotním zotavení pak ještě několik let usilovně pracoval. Zemřel dne 2. listopadu 1884.3 K uctění památky Karla Slavoje Amerlinga byl v roce 1935 učitelskému ústavu v Praze, jehož byl Amerling prvním a dlouholetým ředitelem, propůjčen čestný název Amerlingův státní mužský ústav učitelský. Učitelský ústav právně zanikl, spolu se všemi dalšími učitelskými ústavy, k 31. srpnu 1948. Na podkladě zákona č. 100/46 Sb. ze dne 9. dubna 1946 převzaly přípravu učitelů nově zřizované vysokoškolské pedagogické fakulty.
Mimořádné osobnosti a díla Karla Slavoje Amerlinga - a samozřejmě především jeho "budečských" aktivit - bylo v českém školství znovu významně vzpomenuto v roce 1998 v souvislosti se vzpomínkovými akcemi k 150. výročí založení prvního učitelského ústavu. Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se konalo oficiální setkání absolventů učitelských ústavů, kteří si rovněž v rámci programu prohlédli i budovu, v níž Amerlingův učitelský ústav až do roku 1948 působil a která je v současné době v užívání Střední průmyslové školy sdělovací techniky. Delegace absolventů učitelského ústavu také položila kytici na Amerlingův hrob v památné Budči. V Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze se k 150. výročí založení prvního českého učitelského ústavu konala výstava Učitelé v proměnách času, dokumentující historický vývoj přípravy učitelů, která byla doprovázena cyklem přednášek "Kapitoly z dějin našeho školství" (r. 2004).
1 K. S. Amerling byl povoláním lékař.
2 Když věřitelé žádali značně rezolutně neprodlené vrácení peněz, neměl Amerling hotové peníze a ústav skončil v konkurzu. Během několika dnů musela být Budeč vyklizena, sbírky a knihovna rozprodány. Finančně zruinovaný Amerling, zdrcený tím, že se zhroutilo nejen jeho dílo, ale především jeho velký sen, pomýšlel dokonce na sebevraždu.
3 Pochován byl na hřbitově u kostela v legendární a pro jeho život osudové Budči.
Archiv písemností Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, fond K. S. Amerling.
AMERLING, K. S. Stručný slovník pedagogický. Praha, 1981.
HOFFMANNOVÁ, E. Karel Slavoj Amerling. Praha, 1982. 284 s.
MORKES, F. Karel Slavoj Amerling a budečská tradice v českém školství. In: Budeč 1100 let. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, 2005.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.