Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
K historii českého skautingu
4,3 (4 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Tento materiál srovnává hodnoty a zásady skautů a pionýrů. Představuje na základě vzpomínek situaci po roce 1948. Žáci se seznamují s příběhy několika statečných skautů a skautek a prezentují jejich osudy ostatním. Pokoušejí se nalézt shodné znaky jejich osudů. Zamýšlejí se nad tím, co pro ně osobně znamená svoboda. Případně diskutují o tom, co by byl kdo ochoten pro obranu své svobody učinit.
(pozn. 1)
Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:
Skaut může ukončit slib dodatkem: K tomu mi dopomáhej Bůh.
Skautské heslo: Buď připraven!
Denní příkaz: Alespoň jeden dobrý skutek denně.
„V boji za uplatnění skautské ideje, na obranu pravdy a v zápase proti křivdám nebudeme dbáti svých zájmů osobních, ale jako praví junáci statečně vždy vykonáme svou povinnost.“ (pozn. 2)
Já, mladý pionýr Československé socialistické republiky, slavnostně slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych se stal dobrým budovatelem i obráncem své milované vlasti.
Později:
Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.
Zákony pionýrů:
Výzva: K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!
Odezva: Vždy připraven! (pozn. 3)
Pak všichni postupně hlasitě přečtou. Nevadí, když se některé z vět budou třeba i několikrát opakovat.
Bohumil Vraštil: „Po únoru 1948 jsme si předsevzali, že se nemůžeme smířit se vším, co se děje, ale naše možnosti byly příliš prosté a malicherné proti násilí valícímu se den po dni. Začali jsme tisknout a rozšiřovat letáky, popisovat volební hesla proti jednotné kandidátce. Snažili jsme se využít každou příležitost k tomu, abychom něčím dali najevo svou nesmiřitelnost. V den Gottwaldových narozenin, 23. listopadu, mu v Žamberku na náměstí vysadili lipku. Byla celou noc pečlivě hlídána příslušníky SNB. K ránu zmizela. A všechna sláva se znovu opakovala. I přes vypsání odměny nebyl pachatel nikdy zjištěn. Kousek jsme si ponechali na památku.“ (pozn. [4])
„Přečkání noci vyžadovalo určité znalosti a techniku. Naučil jsem se spát i vestoje jako kůň. Stačilo se pouze opřít o zeď a zavřít oči. Nikdy jsem neupadl, vždy jsem se včas probudil. Vsedě se dalo spát docela dobře. Sedl jsem si na paty, aby mě podlaha nestudila do zadku, a zády se opřel o zeď nebo o dveře. Ruce jsem zkřížil přes prsa a dlaně strčil pod košili na ramena. Tím vznikne pod krkem u límečku otvor, kterým si člověk může dýchat na prsa a zahřívat se vlastním dechem. Hlavu má opřenou o zkřížené ruce. Stejnou techniku jsem používal i vleže. Stočil jsem se do klubíčka, nohy skrčené a přitisknuté skoro až na prsa. Podlaha sice dře do kyčlí, ale s tím se nedá nic dělat. Pokud jsem měl klosetpapír, strkal jsem si pár listů pod rameno a kyčli, na kterých jsem spal. Dlouhé noci končily šedivým beznadějným ránem.
Mořili nás také hladem. K obědu se vydávaly třeba dvě malinké brambůrky a trocha šlichty, kterou hrdě nazývali omáčka.
Jednou v noci jsem uslyšel na chodbě za dveřmi hlasy, cvakání zámku někde nahoře a potom rány a nářek. Následoval běh, nadávky a zase rány a úpění. Pochopil jsem, že někoho honí po chodbě a třískají jej obušky. Vytvářeli pravděpodobně uličku, kterou musela oběť probíhat. Nakonec bylo slyšet zamykání cely a nastalo ticho. Ale jen na chvíli. Zvuky se opakovaly. Nadávky, běh, rány, úpění, nářek. Tenhle mukl prosil, ale nebylo mu to nic platné. Ztřískali ho stejně. Zase zamykání, odemykání. Potřetí se ozvalo vlevo vedle mne. To už jsem si říkal, že vytahují z korekce jednoho po druhém a na chodbě ho vždy zmydlí. Modlil jsem se k Bohu, ačkoliv jsem nikdy nevěřil. Věděl jsem, že je to můj konec. Rány po střelách jsem měl ještě otevřené nebo zarostlé jen slabou kůžičkou.
Nemohl jsem pořádně chodit, natož běžet, a rukou jsem nemohl hýbat vůbec. A přede dveřmi zase rány a nadávky. Tenhle mukl ani nekřičel, ani neprosil, jen sykal. Tloukli ho ale nejdéle a nejvíc. Nakonec omdlel, protože ho polévali vodou. Do cely ho museli odtáhnout. A pak vše ještě jednou. Celkem pětkrát. Potom hlasy zmlkly. Ticho! Příšerné, nekonečné ticho! Ticho plné neblahého očekávání. Mukl nalevo ode mne klepal morseovkou až po pěti dnech. Od něho jsem se dozvěděl, že jsou útěkáři z Mořiny. Mořina byl vyhlazovací tábor, kamenolom. Sám jsem tam nebyl, ale slyšel jsem o ní vyprávět. Tihle kluci to té noci odnesli a i v příštích dnech se valná část buzerace soustředila na ně.“ (pozn. [5])
Antonín Kratochvil: „Nikdo ze státního aparátu se nepozastavoval nad tím, že byly porušovány veškeré předpisy o uvalení vazby a dodržování zákonných lhůt k realizaci obhajovacího procesu. Pochopitelně že obžaloby nebyly nikdy doručovány. Jakákoliv ochrana zatčených prostě neexistovala a nejvyššími pány byly orgány Státní bezpečnosti. Řada soudců byla přímo agenty, důstojníky StB nebo spolupracovníky rozvětvené sítě konfidentů v justiční službě.“ (pozn. [6])
Skauti a skautky zůstávali i po propuštění v pečlivé pozornosti Státní bezpečnosti, nemluvě o problémech, které je čekávaly při hledání zaměstnání. (pozn. [7])
nebo zde: http://www.pametnaroda.cz/
Každá skupina nastuduje a pak předá ostatním příběh „svého skauta“. Nakonec všichni píší na své papíry jako klíčová slova to, co měli (alespoň dva z nich) společného.
Obr. 1„Můj manžel, Čil, byl tehdy vysokým úředníkem na Ministerstvu vnitra a já jsem od něj dostávala a dál předávala důležité zprávy. Moji skauti (ti, kterým už bylo aspoň osmnáct) měli působit jako spojky. Předpokládal se klidný průběh. Všechno mělo začít v Dejvicích. Po obsazení kasáren a osvobození generála Kutlvašra z vězení se měla obsadit ministerstva, rozhlas, utvořit nová vláda. Kdosi, snad manželka kteréhosi důstojníka, všechno prozradila. Bezpečnost v noci obklíčila Dejvice. Začala obrovská vlna zatýkání. Pro mého muže si přišli ráno a pro mne večer 17. května. Ručník a kartáček na zuby jsem už měla připraveny v tašce. A ještě jsem stačila vynést přes plot psací stroj. Z protější stráně hlídala dům Bezpečnost. … S manželem jsme se viděli až po 11 letech.“ (pozn. 8)
„Po příjezdu do Bartolomějské následují hodiny čekání ve zcela přeplněném biografu. Příští dny se snaží vyšetřovatel s pomocí osmi přibraných hromotluků vytlouct z jedné bezbranné ženy doznání. Když tři bezvědomí nestačí, ukazují jí místnost s mučicími nástroji. Namířená pistole vyšetřovatele s úšklebkem, že když střelí, ani pes po ní neštěkne… Neuměla jsem lhát, dokud nás to nenaučili Němci. A i tentokrát jsem u výslechu lhala, jako když tiskne, protože šlo o život. Kdybych připustila, že naši kluci věděli o ilegální skupině a o tom, co se chystá, odsoudili by je na mnoho let. Proto jsem vzala všechno na sebe, Navrátilovi jsem tím asi zachránila život. Měla jsem možnost ve vazbě vzkázat ostatním, aby u soudu popřeli všechno, co z nich na Bezpečnosti vymlátili. Museli tvrdit, že se měli zúčastnit jenom nějaké noční hry. Tak se podařilo, že z 23 zatčených skautů se jich domů vrátilo čtrnáct. Já ale dostala návrh na špagát.“ (pozn. 9)
http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/detska-kolika-souvisi-s-matcinou-migrenou--1021675
Obr. 2„Měl jsem k dispozici asi stovku chlapců. Pokládali za samozřejmé, že když se bojuje proti totalitě, je i jejich povinností jít do toho. Věděli, co je skautská čest.“ (pozn. 10)
„Po pravdě bylo zjištěno, že jsem se prostřednictvím Dagmary Skálové napojil na vojenskou skupinu, která připravovala obnovu demokratického zřízení, a že jsem pro tuto akci zapojoval skauty. Podařilo se utajit skutečný počet zapojených skautů a rozsah této činnosti, takže nakonec byly pro velezradu odsouzeny jen tři osoby – kromě sestry Skálové a mne ještě skautský vůdce, zesnulý bratr František Falerski. A část dalších skautů už pouze za neoznámení trestného činu („věděl nepověděl“) k poměrně nízkým trestům.“ (pozn. 11)
„Na Rovnosti jsme spolu s F. Falerskim, Erikem Bülowem, dr. V. Jandečkou, Vladimírem Lohonkou a dalšími prokopali tunel až za ostnaté dráty. Útěk byl však vinou Antonína Fořta a Miroslava Pazdery předčasně prozrazen…“ (pozn. 12)
Obr. 3V září 1949 proběhl proces s českobudějovickými rovery (staršími skauty), ti byli napojeni na odbojovou skupinu Za pravdu, v níž pracovali skauti Karel Pecka a František Zahrádka. Výsledkem procesu byly těžké žaláře na 10 až 20 let. (pozn. 13) „Skautská výchova mě potom ukovala prakticky na celý život.“
„Po válce měli budějovičtí skauti několik kluboven. Ta nejslavnější byla ve věži Železná panna na nábřeží Malše. Tam se také odehrála podstatná část jejich činnosti, za kterou byli později, v roce 1949, odsouzeni: vydávali časopis pražské odbojové skupiny Za pravdu… Skaut František Zahrádka začal krátce po únoru doprovázet za hranice lidi, kteří to potřebovali, protože byli pronásledováni komunisty. Dobře si přitom uvědomoval, co se může stát. Říká: ‚Při cestách přes hranice se několikrát stalo, že bylo slyšet z dálky výstřely, křik i nářek dětí a štěkání psů, takže jsem si byl naprosto jistý, co by nás čekalo, kdybychom se dostali do střetu s těmi, kteří hlídali a zajišťovali hranici komunistického ráje před tím, aby otroci nemohli utíkat ven.‘ Brzy poté byl i Zahrádka zatčen a všichni skauti se ocitli před Státním soudem. Proces probíhal v Praze na Pankráci ve dnech 8. a 9. prosince 1949.“ (pozn. 14)
„Převáděl jsem za hranice lidi, kterým tady po Únoru začalo být úzko. Přes Šumavu jsem vodil hlavně zápaďáky, naše bývalé stíhače z Anglie. U soudu mě pak opuncovali jako přímého a placeného agenta imperialistické rozvědky. Ale pro mě bylo největší odměnou vnitřní uspokojení, že pomáhám vojákům, kterým by měl být národ vděčný.“ (pozn. 15)
„Historické zkušenosti nelze vymazat, jenom zamlčet nebo zfalšovat, proto sbíráme všechny doklady o zločinech komunismu a odboji proti němu… Do Příbrami jezdí studovat zejména zahraniční historici… Kromě odborníků přicházejí do muzea bývalí vězni, pétépáci, občas přijede školní třída na praktickou výuku dějepisu nebo družina skautů. Jednou přišel i bývalý dozorce. Když viděl dokumenty o pracovních táborech a pronásledování politicky nepohodlných lidí, doslova se tady sesypal.“ „Předchozí amnestie se na mne nevztahovaly, protože velitel propuštění nedoporučil.“ (viz ‚Trest dosud nesplnil výchovný účel, jmenovaný nikdy neprojevil názor, že nejednal správně. A ani dnes neprojevuje změnu ve svých názorech.‘) (pozn. 16)
Obr. 4„Se skautingem jsem přišel do styku už koncem války a vydržel jsem to s ním až do osmačtyřicátého roku, dokonce jsem to dotáhl až na vedoucího oddílu. Já jsem dost senzitivní a pro mě to bylo ohromné údobí. Po válce, kdy jsem se dostal do oddílu, byli vedoucími staří předváleční skauti a třeba náš tábor v roce 1945, to byly opravdové zážitky. … Tam nás naučili, že se nemá lhát, že silnější chrání slabšího, že si musíte umět poručit – třeba celý den nebudete jíst. Jenže pak přišla tahle doba a vy, když jste nelhal, tak jste dostal jedenáct let, to byla druhá stránka věci. Nevím, jak to se skautingem vypadá dnes, jestli jsou tam lidé, kteří jsou schopni mladé lidi tímto směrem ovlivnit, to by bylo nesmírně cenné. … Procítěné a pochopené základy skautingu provázely pak i ty špatné doby. Ono to není ve skautingu přímo akcentováno, ale v něm je obrovský optimistický náboj. Není v něm negace, všechno je složeno z pozitivních představ: buď na sebe přísný, ovládej se, nemluv sprostě.“ (pozn. 17)
„Karel Pecka, JUDr. František Sádek, Antonín Řežáb a Vladimír Valenta … jsou vinni, že v době od ledna do května 1949 v Praze navzájem se spolčili, aby se pokusili zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou, čímž spáchali zločin velezrady podle § 1 … zákona č. 231/1948 Sb. a odsuzují se za to: … Karel Pecka … k trestu těžkého žaláře v trvání 11 let zostřeného jedním tvrdým lůžkem čtvrtletně.“ (pozn. 18)
„Moje zkušenost mě naučila nic nečekat a ničím nebýt překvapen, to nejhorší je jisté.“ (pozn. 19)
„V kriminále platí: když je chleba, není hlad… a chleba bylo málo, osmnáct deka chleba na den. Ráno nějaká brynda, na oběd tři čtyři brambory…, k večeři třeba suché brambory, to bylo všechno… No a přitom se dělalo. Osm hodin v šachtě… Na šachtu se chodilo asi jeden a půl kilometru. A dělaly se i brigády, takže se pracovalo minimálně šestnáct hodin denně.“ (pozn. 20)
Obr. 5, Vojna u Příbrami„Od soudu odcházel v roce 1951 s patnáctiletým trestem. Stal se z něj skaut-mukl, měl před sebou pobyty v celkem osmnácti věznicích a pracovních táborech: na Mírově, na Jáchymovsku, Příbramsku, v Opavě…“ (pozn. 21)
„Skautů bylo po lágrech dostatek, takže když jsme se dostali transportem zase na další tábor, na další koncentrák, tak jsme hned podle ksichtů hledali, kdo tam je ze známejch, jestli jsou tam Pražáci, jestli jsou tam Mírováci, jestli jsou tam z Leopoldova… Drželi jsme prostě pohromadě.“ (pozn. 22)
„Zdeňka Zeleného propustili komunisté z věznic po devíti letech v roce 1960 na amnestii, která vlastně žádnou amnestií nebyla – měl totiž desetiletou podmínku. Pracoval pak v Modřanských strojírnách a u Staveb silnic a železnic jako dělník a technik … StB ho soustavně sledovala. Roku 1963 se oženil a narodily se mu brzy po sobě dvě dcery. V době pražského jara, v dubnu 1968, se podařilo obnovit středisko Maják, a Káďa tak vlastně podruhé plnil svůj slib: pod jeho vedením bylo devatenáct oddílů, víc než pět set dětí. Jenomže po okupaci přišla normalizace, skauting byl znovu postaven mimo zákon, majetek oddílů ukradli pionýři, Zdeněk Zelený se znovu dostal pod drobnohled tajné policie, zase se věnoval své věci potají. V roce 1989 mu bylo pětašedesát let, ale dožil se konce komunismu a svůj slib plnil potřetí. Maják existuje stále a Káďa patří k legendám hnutí (…nejvyšší skautský Řád Stříbrného vlka… dostal roku 1996).
„Já o tom všem vlastně neumím moc mluvit a neumím to vysvětlovat. Prostě jsem skaut a skauta nedělá jenom košile. Člověk to má v sobě všechno tak nějak zažité, skauting je na celej život.“ (pozn. 23)
Obr. 6, skautský kříž, naučná stezka Jáchymovské pekloKaždý sám za sebe napíše na papír otázky, na které by se chtěl zmíněných skautů zeptat. Všichni je pak postupně opět nahlas přečtou. Tím bude hodina ukončena.
Navázat na ni lze např. uspořádáním exkurze do jednoho z pracovních táborů (Vojna u Příbrami, Jáchymovské peklo, Horní Slavkov).
Obrázky:
Poznámky:
Literatura:
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
Článek s tématem skautů a pionýrů se dotýká pamětníků, rodičů či prarodičů, a proto realizace této lekce vyžaduje velice citlivý přístup. Autorka opírá práci studentů v hodině především o dokumenty a jejich srovnávání, ale učitel musí být připraven na předem těžko odhadnutelný směr diskuse, včetně otázky, zda sám byl skautem nebo pionýrem. Lekce bude tedy vyžadovat možná i kus učitelské odvahy. Současná politická situace však potřebnost takových výukových materiálů jen potvrzuje.
Odborný recenzent
Mgr. Zdeněk Sotolář
.jpg){kind=link}
