Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Jiný? Divný? Originální? Normální?
3,8 (4 hodnocení)
To, co je „normální“, a to, co je „jiné“, vnímáme z určitých důvodů každý jinak.
Žáci se postupně zamýšlí nad připravenými výroky a přesouvají se v místnosti na základě toho, jak vnímají popisovanou situaci: Když někdo není na facebooku, je to pro mě normální, jiné, nebo divné? To, že někdo zdraví objetím a polibky na tvář beru jako normální, jiné, nebo divné? Proč? Na co jsem zvyklý – co je pro mě v tomto ohledu norma a proč?
Žáci vysvětlují, jak a proč dané věci vnímají, a tak zjišťují názory a postoje svoje i svých spolužáků.
Záměrem cvičení je lépe si uvědomovat, na základě čeho posuzuji něco jako „normální“, a něco jako „divné“, a promýšlet, jak to mají ostatní lidé i jak jim můžu lépe porozumět (i jak můžeme naše vlastní vnímání světa komunikovat s ostatními).
Potřebný čas: 35 minut
Cíl:
Žák vysvětlí, jak posuzuje, co je „normální“ a co je „jiné“ (a jak „jiné“ – zda pozitivně „originální“, negativně „divné“ či neutrálně „jiné“).
Žák zhodnotí, na základě čeho vnímá něco jako „obvyklé“ či „normální“, nebo jako „jiné“ (případně „divné“, „originální“) – popíše, čím je v tomto hodnocení nejvíce ovlivňován.
Postup:
1. Napíšeme na tabuli „jiný“ a zeptáme se žáků, jak by popsali něco, co je „jiné“ (například chování, oblékání, …). Pak se zeptáme žáků, jaký je podle nich opak slova „jiný“.
2. Poté napíšeme na tabuli slovo „normální“ – zeptáme se, co si žáci představí pod slovem „normální“.
Dále napíšeme na tabuli slovo originální a zeptáme se žáků, co si představí pod slovem „originální“. (Třeba jedinečný?)
Nakonec napíšeme slovo „divné“ a zeptáme se, co se jim vybaví, když se řekne „divné“. (Divení se? Nepochopitelné?)
3. Necháme žáky postupně hlasovat, zda jim jednotlivá přídavná jména připadají jako negativní, pozitivní nebo neutrální.
Na závěr shrneme, že je možné vnímat slova různě, ale že pro toto cvičení budeme pojmy „jiný“ a „normální“ považovat za neutrální, „divný“ za negativní a „originální“ za pozitivní.
- nápisy „jiný“, „divný“, „originální“ a „normální“ k vyvěšení ve třídě
4. Poté nalepíme do každého rohu místnosti jedno z právě probraných přídavných jmen (jiný, divný, originální, normální; viz příloha 1).
5. Vysvětlíme, že budeme postupně číst výroky, a žáci se budou přesouvat do rohů místnosti podle toho, zda chování člověka, o kterém platí daný výrok, považují za normální, divné, jiné, nebo originální.
Zdůrazníme, že se každý rozhoduje sám za sebe – důležité je, co si o daném chování myslím já, nikoli co si myslí ostatní. (Můžeme zavést pravidlo, že každý mluví sám za sebe.) Zdůrazníme, že nebudeme komentovat ani rozporovat názory ostatních, ani se nebudeme pouštět se do protiargumentací. Cílem není se všemi souhlasit, ale naslouchat ostatním a snažit se porozumět, jak určité chování spolužáci vnímají a proč.
Metodická poznámka: Vedeme žáky, aby popisovali, jak na nás působí chování (nebo názory) někoho – dbáme na to, aby nehodnotili člověka jako osobu! Tedy nikoli „Je divný.“ „Je ne/normální.“ ale „Když někdo dělá…, tak mi to přijde divné, protože….“ „Tohle chování... mi přijde normální, protože…“)
6. Přečteme výrok a necháme žáky, ať se rozmístí do jednotlivých rohů podle svého uvážení. Obracíme se postupně na skupinu v každém z rohů třídy a vyzveme žáky, ať vysvětlí, proč stojí tam, kde stojí. V rámci úspory času necháme prostor na komentář dvěma, max. třem žákům z každé skupiny. Stále dbáme na to, aby každý mluvil vždy jen sám za sebe. „Tohle se mi zdá divné/jiné/normální… protože…“
Metodická poznámka: Zdůrazňujeme, že v tomto případě neexistuje dobrá či špatná odpověď. Nemůžeme říci, že je něco normální, divné nebo jiné vždy, všude a pro všechny.
Normální je od slova „norma“ – něco běžného, obvyklého. V jedné společnosti/zemi/regionu/rodině/komunitě ale může být norma jedna nějaká a v jiné společnosti/zemi/regionu/rodině/komunitě může být norma úplně jiná. Zajímavé může být zkoumat, z čeho tato norma vychází a případně jak se mění.
Na základě výroků se ukazuje, jakou roli v našem vnímání, co je „normální“ a co je „divné“, hraje společnost, zvyky, kultura (např. smrkání na veřejnosti je v ČR běžné, zatímco v Rusku bývá považováno za neslušné.). Také se ale ukazuje, jak je naše chování a vnímání světa ovlivněno výchovou (normami v rodině, ve škole, mezi kamarády), životními zkušenostmi, médii, naším osobnostním nastavením atd.
Japonec a Čech budou mít třeba při rozhovoru jinou vzdálenost od komunikačního partnera, protože v každé společnosti je přijatelná a obvyklá jiná vzdálenost od cizího člověka během rozhovoru, ale i mezi několika Čechy či několika Japonci se najdou podstatné rozdíly.
Afričan může vnímat plynutí času jinak než Evropan a podle toho se může jinak chovat. Ale i mezi různými evropskými společnostmi jsou ve vztahu k času a přesnosti rozdíly (jinak může vypadat pojetí přijatelně včasného příchodu do výuky na univerzitě ve Španělsku a jinak v Rakousku). A i v rámci jedné země nebo regionu jsou rozdíly, například v jedné rodině se zavelí „za pět minut vyjíždíme na výlet“ a rodina je za pět minut připravená u dveří a v jiné rodině vyjíždí za hodinu. Nebo se v jedné firmě dodržují termíny do puntíku a v sousední firmě se dodržování termínů a včasných příchodů moc neřeší.
Normy jsou proměnlivé nejen v prostoru, ale i v čase – to, co je vnímáno jako normální, se časem mění. Příkladem může být technologie (umím pracovat s počítačem před třiceti lety a dnes), vzdělání (počet lidí s vysokoškolským vzděláním před padesáti lety a dnes), postavení skupin osob ve společnosti (pohled na pracující ženy či svobodné matky před sty lety a dnes), vnímání krásy (tělesné proporce v gotice, baroku, v současnosti, …) atd.
7. Výroky:
a) Nejsem na facebooku.
b) Chodím každý den cvičit do posilovny.
c) Smrkám na veřejnosti.
d) Poslouchám Karla Gotta (varianta: dechovku).
e) U nás doma se při vstupu do bytu nepřezouváme, chodíme po bytě v botách.
f) Se svými přáteli se zdravím objetím a polibkem na tvář.
g) Jsem abstinent. (Tzn. vůbec nepiju alkohol.)
h) Když je léto a jdu si z koupaliště koupit zmrzlinu, tak jdu do obchodu v plavkách.
Z praxe
a) Nejsem na facebooku.
Pro některé žáky je nebýt na facebooku divné, protože „tam přece jsou všichni“. Pro další je to jiné – protože jsou na facebooku skoro všichni, koho znají, tak nebýt tam považují za jiné. Pro někoho je to originální – na facebooku jsou skoro všichni, takže když budu na nějaké jiné síti, tak budu vyčnívat, můžu třeba nastavit nový trend
Někteří žáci zastávají tvrzení, že podle nich je normální nebýt na facebooku, protože přece každý nemusí být na facebooku. Případně že facebook dřív nebyl, pak byl novinka, a tak tehdy nebylo běžné mít FB účet, mělo ho jen pár lidí. Teď je facebook sice rozšířený, ale za nějakou dobu jej zas nahradí jiné sociální sítě a bude normální na něm nebýt.
b) Chodím každý den cvičit do posilovny.
Někteří žáci vnímají jako jiné, protože chození do posilovny nepatří mezi jejich zájmy. Další vnímají chování jako divné, protože každý den cvičit je podle nich příliš. Jiní vnímají toto chování jako normální s poukázáním, že když chtějí něčeho dosáhnout, tak tomu obětuje úsilí a volný čas a nezáleží na tom, o jakou oblast se jedná. Podobné důvody uvádí žáci, kteří stojí u nápisu originální s poukázáním, že se jedná o chování, kdy si člověk nic nedělá z poznámek ostatních a jde si za svým cílem i za cenu nepochopení, což považují za originální chování.
c) Smrkám na veřejnosti.
U tohoto výroku většinou velká část žáků zastává názor, že jde o normální chování, někteří žáci oponují, že smrkání na veřejnosti je divné, protože podle nich je slušné poodejít stranou, abych někoho nenakazil.
Poznámka: Smrkání na veřejnosti je v ČR pro většinu lidí chápáno jako normální, zatímco třeba v Rusku či Bělorusku spíš jako neslušné a divné – obvyklé je vysmrkat se v ústraní, člověk například odejde na toaletu. Jde o příklad normy (tj. chování, které je v dané společnosti/skupině lidí rozšířené a považované za běžné a správné/akceptovatelné). Neznamená to ale, že všichni členové určité skupiny mají na všechny normy stejný pohled.
Je možné posléze žáky požádat, ať se rozestaví podle výroku „Popotahuji na veřejnosti“. U tohoto výroku bývá rozdělení vyrovnanější – někteří žáci stojí u „divné“ či „jiné“ a zastávají přesvědčení, že popotahovat je neslušné, další stojí u „normální“ a argumentují, že když nemají k dispozici kapesník, tak jim nic jiného než popotahovat nezbyde, takže jde o normální chování.
e) U nás doma se při vstupu do bytu nepřezouváme, chodíme po bytě v botách.
Většina žáků stojí u pojmu „divné“. Argumentují, že když se vyzuji, tak nenanosím domů špínu, že nevyzouvat se vnímají jako nehygienické
Pár žáků stojí u nápisu „jiné“, říkají, že v ČR je normální se při vstupu do domácnosti přezouvat z bot, ale že slyšeli či zažili, že třeba v USA je „normální“ se nevyzouvat – pokud není vyloženě špatné počasí, tak se při vstupu do domu lidé běžně nepřezouvají. A zdá se jim tam divné, že by měl hostitel své hosty vysvlékat do ponožek.
Dva žáci stojí u „normální“ – uvádí, že bydlí / babička bydlí v domě, kde jsou kamenné podlahy, a přezouvají se při vstupu do ložnice, do kuchyně, chodby a obývacího pokoje ne.
f) Se svými přáteli se zdravím objetím a polibkem na tvář.
Většina žáků stojí u nápisu „divné“ a vysvětlují, že na nic takového nejsou zvyklí. Někteří žáci stojí u nápisu „jiné“ s tím, že tento typ pozdravu zažili třeba v zahraničí. Několik žáků stojí u „normální“ či „originální“ s tím, že se tak zdraví třeba někteří dospělí v jejich okolí.
Poznámka: V ČR je obvyklejší si při pozdravu podat ruku, ale např. ve Francii je tento způsob pozdravu běžný. Jsou ale kolektivy a rodiny, kde je pozdrav objetím nebo polibkem na tvář normou i v ČR. Zde navíc může jít o příklad normy, která se časem mění – na středních školách někteří studenti uvádí, že se s přáteli zdraví běžně objetím (v jejich skupině je to normou) a jejich rodiče to považují za „divné“. Nebo výměnná studentka původem z Indonésie uvádí, že v jejím rodném regionu, který je konzervativnější a většina obyvatel vyznává islám, bylo objetí obvyklé pouze mezi ženami, a to mezi ženami spíš v příbuzenském poměru nebo blízkými přítelkyněmi, ale že když odešla studovat do velkého města, tak se objetí a někdy i polibky na tvář staly součástí jejích společenských styků, protože zvláště mezi mladými studujícími lidmi se tento pozdrav stává (i díky globalizačnímu vlivu internetu, seriálů) stále populárnější a obvyklejší – ukázka měnící se normy.
g) Jsem abstinent (tzn. vůbec nepiju alkohol).
Většina žáků zastává názor, že nepít alkohol je divné, protože „všichni Češi přece pijí pivo“ nebo „všichni chodí do hospody nebo si občas něco dají“. Někteří žáci argumentují, že třeba někdo z jejich rodiny nepije a že považují za normální pít i nepít alkohol, že je to věc každého člověka, jiní žáci vysvětlují, že abstinenci považují za originální, právě proto, že většina lidí pije a člověk, který odolá, musí mít silnou vůli, a to je jedinečné.
Poznámka: V ČR je pití alkoholu spíše normou – lidé, kteří si v hospodě nedají pivo, se často setkávají s nepochopením a někde i s posměšky. Můžeme se ale dostat do společnosti/země, kde většina lidí alkohol nepije, je tam tedy normou být abstinent (například v zemích, kde většina obyvatel vyznává islám). Neznamená to ale, že všichni muslimové nepijí alkohol. Stejně tak například to, že je někdo Francouz, neznamená, že bude určitě pít víno (nebo že když je někdo Čech, tak že musí pít pivo).
h) Když je léto a jdu si z koupaliště koupit zmrzlinu, tak jdu do obchodu v plavkách.
Pro někoho normální, protože to tak v jejich městečku dělá spousta lidí, pro jiného neslušné a divné.
Téma cudnosti a vhodného oděvu je často diskutované v souvislosti se zahalováním muslimek, nemusíme se ale „zaseknout“ pouze na těchto příkladech. Naopak může být vhodné s žáky přemýšlet, co je pro nás samotné ještě příjemné v té které situaci. V některých oblastech Chorvatska najdeme například cedule, které vyzývají české turisty, aby chodili v plavkách jen na pláži a u bazénu a ve městě aby byli oblečení alespoň v tričku. Firmy mívají dress cody, které jsou různé (například oblek pro pány, sukně a halenka pro dámy; zákaz minisukní a krátkých kalhot a nátělníků atd.) a v průběhu let se mění. Některé ženy se v minisukni cítí příjemně, jiné se cítí pohodlně, když nemají sukni kratší než po kolena.
8. Po skončení aktivity ještě můžeme žáky požádat, ať se znovu rozestaví k jednotlivým nápisům v závislosti na tom, kdo danou větu říká:
Nejsem na facebooku: dvacetiletá studentka / sedmdesátiletý důchodce.
Chodím každý den cvičit do posilovny – kluk/holka.
Požádáme žáky, aby se zamysleli: když například považujeme za normální, když středoškolák tančí hip hop, a vnímáme jako jiné/divné/originální, když je tanečníkem hip hopu důchodce – odkud tyto naše představy plynou?
9. Reflexe – ptáme se žáků:
a) Analýza: Žijeme v jedné zemi, jednom regionu, chodíme do stejné třídy. I tak bylo vidět, že určité věci vnímáme různě. Čím je to dáno, že něco nám připadá normální a někdo další považuje to samé za jiné či divné? Jak si vytváříme názor na to, co je normální a co je jiné (divné, originální)? Co a kdo nás v tom ovlivňuje?
(Můžeme využít přílohu 2 a nechat žáky, ať hlasují, které tři věci je nejvíce ovlivňují. Většinou je vidět, že každý člověk se nechá ovlivnit něčím jiným a že se to může měnit v závislosti na tom, o jaké téma se například jedná.)
b) Popis: Vzpomeňte si na situaci, kdy bylo vaše chování označeno za „jiné“.
V jaké situaci to bylo = co se dělo? Jaké to pro mě bylo? (Nepříjemné x příjemné; byl jsem nejistý, zmatený, spokojený, ...)
Vzpomeňte si na situaci, kdy bylo vaše chování (vzhled, názory) označeno za normální/divné/originální. V jaké situaci to bylo = co se dělo? Jaké to pro mě bylo? (Nepříjemné x příjemné; byl jsem nejistý, zmatený, spokojený, ...)
c) Přenos do reality:
I) Co by nám mohlo pomoci, abychom si lépe uvědomovali, na základě čeho zrovna tohle konkrétní chování/názor vnímám a označuji za „jiné“/„divné“/„normální“?
II) Když nám něco připadá „divné“ „jiné“ apod., a my na to chceme poukázat: Jak to můžeme ostatním sdělit, když zároveň nechceme někoho ranit nebo se rozhádat?
Necháme žáky vymýšlet konkrétní příklady situací a formulovat jednotlivá sdělení.
(Například: Přijde mi divné, že jsem ji na žádném večírku zatím neviděl jíst chipsy nebo křupky, když je všichni ostatní jíme. Zajímalo by mě, jestli je nejí, protože chce zhubnout, nebo proto, že je má zakázané od doktora. Nebo má nějakou alergii…?“
Namísto „Ta je fakt divná, nikdy si nedá chipsy, křupky ani nic dalšího, přitom my ostatní je normálně jíme. To se jako bojí, že kdyby si je dala jako ostatní, tak kvůli jedné párty ztloustne, nebo co?“)
Výukové lekce vznikly v rámci projektu Na cestě..., realizovaného vzdělávací organizací ARPOK, o. p. s., v letech 2016–2018 za finanční podpory České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.
