Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Je italština opravdu jednoduchá?
Petrarkův jazyk se nám zdá jednoduchý. Snad za to může italská výslovnost, která Čechům, v porovnání s angličtinou a francouzštinou, nečiní větší potíže. Je italština skutečně tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá?
Petrarkův jazyk se zdá Čechům jednoduchý. Snad za to může italská výslovnost, která Čechům, v porovnání s angličtinou a francouzštinou, nečiní větší potíže. Je italština skutečně tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá? Vezměme si za příklad takové předložky – italština nemá pády, a tak předložky používá mnohem častěji než čeština, již v tom se skrývá jistá potíž.
Vezměme si takovou dvojici předložek a a in, které vedle mnoha dalších významů vyjadřují pohyb někam nebo přebývání na určitém místě. Tak abychom se neztratili: a ve smyslu „kde“ znamená, že jsme obecně v nějakém prostoru určeném k odpočinku, přespání, práci, výuce apod.: a casa, a scuola = doma, ve škole (obecně). Předložkou in zdůrazníme, že se nacházíme v uzavřeném prostoru: in casa, in scuola = doma, ve škole (v budově). A to platí i pro pohyb, takže: Vado in municipio. = Jdu na radnici. (do budovy). V běžném hovoru však převažuje použití předložky a, jelikož zdůraznění uzavřeného prostoru je významově méně zásadní než fakt, že prostě jdeme do parku či do muzea: a Venezia, in Italia, a Capri, in Sardegna, in Campania = v Benátkách/do Benátek, v Itálii/do Itálie, na Capri, na Sardínii, v Kampánii/do Kampánie.
Diskuze (1)
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
- Šimon Daníček18. 4. 2017
Když si vezmeme italštinu, angličtinu a češtinu z pohledu začátečníka, je, myslím, nesporně nejtěžší čeština – už jenom kvůli pádovým koncovkám. Italština a angličtina pády řeší předložkami, takže tam tento problém odpadá. Z pozice českého studenta ze srovnání první fáze osvojování si angličtiny a italštiny dle mého jako snadnější varianta vychází italština. Jednak se v podstatě čte stejně, jako se píše (jen je třeba znát několik pravidel, např. že gn se čte [ň], gl [lj], z [dz] a pár dalších) a jednak se věty tvoří stejně jako v češtině (dokonce se, stejně jako v češtině, obejdeme bez podmětu). Oznamovací způsob je jednoduchý v angličtině i italštině, kdežto otázku a zápor dělají Italové na rozdíl od Angličanů stejně jako Češi (otázku intonací a zápor předsazením non). Co se týče fáze následující, soudím, že italština a angličtina jsou na tom stejně. Italové mají např. v češtině neexistující imperfektum, což Angličané „kompenzují“ předpřítomným časem – uvozovky jsou na místě, neboť se každý z těchto časů používá v odlišných situacích. Jevy jako předminulý čas či souslednost časová pak nalezneme u obou těchto jazyků. No a při srovnání závěrečné fáze obnášející důkladné proniknutí do gramatických systémů obou jazyků se jako snadnější jeví angličtina, neboť italština kromě oznamovacího způsobu, záporu a otázky ještě disponuje konjunktivem, jenž je v angličtině jevem naprosto okrajovým. Když tedy ponecháme stranou slovní zásobu – tu se prostě člověk musí nadrtit –, lze říci, že záleží na tom, které fáze chce člověk dosáhnout.
