Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Je antika stále jedním ze základů naší civilizace?
4,0 (3 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Domníváme se, že to stále platí. Proto je škoda, když se setkáváme s tím, že i lidé vzdělaní či dokonce překladatelé neumějí antická jména správně psát a skloňovat. Přejatá řecká a latinská slova jsou plně integrovanou součástí české slovní zásoby.
Domnívám se, že stále platí sdělení z nadpisu. Proto je škoda, když se setkáme s tím, že i lidé vzdělaní či dokonce překladatelé neumějí antická jména správně psát a skloňovat. Potom se můžeme setkat např. s těmito odstrašujícími případy *Zeusova milenka, *Perseuse apod.
Přejatá řecká a latinská slova jsou samozřejmě plně integrovanou součástí české slovní zásoby a jediným problémem jsou boje o tom, zda tam či onde psát -s-, či -z-. U vlastních jmen to již není tak jednoduché. V některých případech si čeština jejich pravopis přizpůsobila obvyklé české výslovnosti (podobně jako to činí třeba francouzština, zatímco např. angličtina píše antická jména v původní podobě, byť je Anglosasové vyslovují dle vlastních pravidel výslovnosti), mj. proto, aby tato jména mohla bez obtíží skloňovat: Eskulap (Aeskulap), Domicián (Domitianus), Chalkida (Chalkis), Eneáš (Aeneas), Atlant (Atlas)
V jiných případech sice antická jména píšeme počeštěně, avšak skloňovat je musíme dle zvyklostí původního jazyka (např. odtrhnout původní koncovku od kořene slova a připojit dále pádové přípony příslušného českého vzoru). V těchto případech již musíme znát nebo si ověřit kořen slova: Herakles (Herakla, Heraklea), Peisistratos (Peisistrata), Koloseum (Kolosea), Eros (Erota)
Zde spočívá ta největší potíž při skloňování antických vlastních jmen. Z nepočeštěných (a občas i počeštěných) tvarů totiž nepoznáme, jak dané jméno skloňovat. Je třeba si tedy kořen slova ověřit v dané příručce či si jej zapamatovat. To se ostatně hodí, pokud nechceme ve společnosti působit jako nevzdělanci: Hellas (Hellady), Cicero (Cicerona), Dido (Didony), Styx (Stygu), Salamis (Salaminy), Ceres (Cerery)
V některých případech jsou možné i tvary, které původní kořen slova nerespektují (Paris: Parida i Parise, Kreon: Kreonta i Kreona). V případě nejvyššího olympského boha je situace mnohem složitější, jelikož se v jeho případě skloňovaný kořen jména podstatně liší od tvaru prvního pádu. To je sice případ i jeho latinského ekvivalentu Jova, avšak v jeho případě je čeština tolerantnější (můžeme tedy říci i Jupitera, ačkoli to bude klasicky vzdělaného Čecha asi bolet). Řecký Zeus a česká mluvnice nic takového nepřipouští: Zeus: Dia, Diovi, Dia...
Není to tedy zase až tak složité (podobně jako výslovnost), stačí mít případně po ruce dobrou příručku, jako jsou např. Pravidla českého pravopisu Lingea , kde najdete vedle dalších příloh i seznam antických vlastních jmen s uvedením jejich správného českého pravopisu a skloňování.
Antická jménaTento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.