Jdeme s dětmi do divadla

Proč vlastně chodit s dětmi do divadla? Vždyť kino je vždy jistota, zejména vybereme-li osvědčený film, nejlépe pohádkový - uspokojí všechny. Děj je prověřený, zajímavá kamera, filmové efekty a hvězdné herecké obsazení vykonají své. Kdeže je divadlo...

Často se dopouštíme velkého omylu - poměřujeme věci nepoměřitelné. To se nám stává i při srovnávání divadla a filmu. Co mají společného, je snad příběh (i když s ním aktéři nakládají rozdílně), práce s fikcí, to, že v divadle i ve filmu vystupují většinou živí herci a obě umění jsou uměními syntetickými. Faktem však zůstává, že jazyk divadla je odlišný od filmového jazyka, a je tedy dobré hodnotit divadlo divadlem. A tomu učit i děti. Vždyť kolikrát jsme my, učitelé, na prostou otázku dětí: "Na co to jdeme?" odpověděli: "Na pohádku." Abychom děti informovali alespoň o tom, že jdeme na hru, dramatizaci, inscenaci, komedii či alespoň divadelní pohádku, tedy informovali je o divadle termíny divadelními, děláme pohříchu zřídka.

Pomozme si příkladem: Hrdina na scéně se ocitne v lese. Ale nikde žádná kulisa, prázdná scéna. Jen se ozývá kukání kukačky, scéna je mírně potemnělá, hrdina se rozhlíží, jde přikrčený, jako by se shýbal pod větvemi. Všichni rozumíme, aniž bychom přesně viděli. Místo reality či jejího fotografického zachycení nastupuje znakovost - skutečný les označuje houkání sovy, potemnělé světlo, pohyb herce. Není třeba více, divák - jistě i dětský - rozumí.

Proč tedy nepoložit po představení dětem prostou otázku: „Jak jste poznaly, že je hrdina v lese?" Zdá se to prosté a naivní, odpovědi možná budou lehce ironické, vždyť proč se nás ptá na věc takto banální... A tak proč si to tedy nezkusit? Předveďte ve skupinách v jednoduché akci, že je váš hrdina např. v jeskyni, kosmické lodi, na zámku... (nebo nechme děti, aby samy vymyslely scénu). Kouzlo tvořivosti se rozbíhá - je tu problém, výzva. A zjištění, že každá skupina vymyslí něco jiného: zvuk, scénografický znak, hereckou akci, z níž lze cosi poznat. A možná i další zjištění - nemusí to být tak lehké. A také třeba zjištění, že první nápad nemusí být ve svém účinku na diváka nejlepší, že hledání může jít ještě dál, od popisné ilustrativnosti k metafoře, zkratce, nadsázce... A snad i poznání, že divadlo sice mnohé nemůže, ale právě proto si hledá cestu v krásné tvořivé hře, při níž počítá i s divákovou fantazií, jeho spoluúčastí.