Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Co potřebují ti, kteří řídí NNO, a čím jim pomáhá projekt Klíče pro život.</p>
Neziskový sektor – tedy oblast života společnosti, která je charakteristická tím, že se v ní zisky většinou nepřepočítávají na peníze – má v povědomí veřejnosti tu vlastnost, že je plná nadšených, trochu naivních a nepříliš praktických lidí, kteří by v tvrdé tržní konkurenci neobstáli. Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tuhle představu naboural Peter Drucker, Američan rakouského původu, jemuž tehdy vyšla knížka Řízení neziskových organizací. Odstartoval tím nejen svou cestu mezi nejuznávanější osobnosti světového managementu, ale i novou éru pojímaní neziskovek. Přesvědčivě se mu totiž podařilo ukázat, že ideály a vize nejsou v rozporu s efektivitou, ale naopak si efektivitu žádají – pokud nemají zůstat jen nikdy neuskutečnitelnými sny. Jeho heslo „správné věci je třeba dělat správným způsobem“ se tak stalo určující směrnicí všech, kteří smysl svého života vidí v uskutečňování nějak služby, jež posouvá společnost k větší soudržnosti, vzájemné odpovědnosti, schopnosti začleňovat slabší, zranitelnější či nějak handicapované členy, žít v souladu s přírodou nebo udržovat smysl pro krásu a transcendenci.
S čím zápasí současné nezis
kovky?
Každá nezisková organizace (a máme tím na mysli jak ty „nestátní“, tak i ty ostatní veřejné instituce jako jsou školy, muzea, zařízení sociálních služeb a jiné příspěvkové či rozpočtové organizace) má samozřejmě svou typickou činnost, kvůli které existuje a jíž se zabývají její pracovníci – ať profesionálové, tak dobrovolníci. Tedy například výchovu dětí, ochranu přírody, rozvoj kulturního dědictví, péči o pacienty či starost o kvalitu demokracie. Ale kromě toho má celý tento sektor několik společných typických problémů. Některé jsou na první pohled zřejmé: nedostatek peněz a s tím související i nedostatek lidí ochotných se dlouhodobě uvázat, takže mnohdy „životnost“ takových organizací závisí na několika málo osamělých nadšencích. To má ale další vážné důsledky: většina neziskovek je ohrožená určitou sebezahleděností a nedostatkem ochoty i schopnosti spolupracovat s ostatními. Tím jsou ovšem podstatně znevýhodněny v situacích, kdy mají něco dokázat nebo dokonce prosadit vůči státní správě nebo dokonce v konkurenci se zájmy silných komerčních subjektů. To současně s faktem, že jen málo lidí z neziskových organizací se může věnovat zvláště ekonomickým či právním tématům dostatečně systematicky, vede k tomu, že jen zřídka jsou neziskové organizace brány jako rovnocenný partner ze strany státní správy a tím spíše komerční sféry. A kromě toho má každá neziskovka svá specifická trápení, vyplývající z podstaty toho, čím se zabývá. Například v práci s dětmi a mládeží je to nedostatek podpory ze strany rodičů nebo uvolňování dospělých účastníků ze zaměstnání na táborové akce.
Pod tlakem všech těchto okolností se pak nezřídka stává, že jejich každodenní překonávání způsobuje ztrátu schopnosti vidět svou vlastní činnost v delším horizontu a naplňovat ji podle nějaké skutečné vize. Tím pak trpí samotné poslání takové neziskovky a zpětně se to promítá do ztráty její vnitřní vitality a posléze ohrožení samotné existence. To všechno ukazuje, jak je důležité, když i v neziskovém sektoru jsou lidé, kteří jsou schopni být odborně kompetentními účastníky veřejných rozprav a neutápět se v každodenní operativě. Zkrátka skuteční manažeři.
Cesta k manažerským kompetencím
Dejme nejprve slovo řediteli Městské knihovny v Praze Tomáši Řehákovi, který se v prostředí neziskových organizací – těch nestátních (NNO) i veřejnoprávních – pohybuje nepřetržitě více než dvacet let. „Není lehké říct, kde člověk kompetence pro práci manažera v neziskovém sektoru získá. Možností je asi víc, ale já musím říct, že většinu manažerských dovedností, které potřebuji na pozici ředitele veřejné knihovny, která má 500 zaměstnanců, jsem postupně nabíral jako skautský dobrovolník. Vedení tábora, plánování programu, komunikace s rodiči a úřady – to vše jsou zkušenosti, které mají přímou profesní využitelnost. Ještě dnes, kdy každé léto vedu kurz pro skautské činovníky – to považuji za dobře investované dva týdny dovolené. Nedostanu ani korunu, ale zkušenosti, které si přivážím, a energie ze setkání s mladými lidmi, kteří věří, že svět může být lepší a jsou ochotní pro to i něco udělat, ty jsou k nezaplacení.“
Tohle je samozřejmě možná cesta k tomu stát se kvalitním řídícím pracovníkem neziskové organizace. Existuje už ovšem nemalá nabídka vzdělávání pro různé role v neziskovém sektoru, včetně těch řídících. Poskytují je komerční i neziskové subjekty a nepřehlédnutelný význam v něm má i systém Funkčního vzdělávání, zaměřeného právě na řídící pracovníky neziskových organizací (zejména pracujících s dětmi a mládeží), který má dlouholetou tradici v portfoliu Národního institutu dětí a mládeže a dnes je součástí projektu Klíče pro život. O jeho kvalitě svědčí následující výpověď jednoho z absolventů ředitele jedné z poboček brněnského centra ekologické výchovy Lipka Martina Šroma: Obecně je to mimořádně přínosné studium z hlediska toho, jací lektoři jej připravují a jak intenzivně je cíleno na to, co doopravdy v neformálním vzdělávání potřebujeme. V tomto ohledu je to mnohonásobně efektivnější a přínosnější než vysoké školy, které jsem studoval. Je to zdaleka nejpřínosnější „školení“, které jsem kdy absolvoval.
Jak zajistit kvalitu organizací?
Jak dosáhnout toho, aby organizace, které mají nějaké veřejně prospěšné poslání, fungovaly co nejefektivněji? Tedy aby dokázaly poskytnout svoje neocenitelné služby co největšímu počtu těch, které o ně mají zájem? Aby třeba vedoucí mohli opravdu vykonávat to, co umějí nejlépe – totiž vychovávat – a nemuseli ztrácet čas a síly „papírováním“ či řešením různých ekonomických či právních průšvihů? Aby tyto organizace co nejlépe využily svých zdrojů, které jim vždycky budou připadat příliš omezené na to, „co by se všechno dalo dělat“? A jak posílit svou pozici vůči těm, kteří na tuhle činnost poskytují finance – ať ze státní, evropské či komerční sféry – tak také vůči veřejnosti, která jejich služeb využívá?
Právě proto byla do projektu Klíče pro život zařazena i oblast tzv. standardizace. Právě pod tímhle poněkud odrazujícím označením se ukrývá hledání odpovědí na výše položené otázky: V rámci projektu jsou neziskovkám nabízeny nástroje na to, aby se organizace dokázala podívat co nejpravdivěji do zrcadla a v něm nahlédla své silné i slabé stránky a dokázala si stanovit reálné cíle zkvalitňování své činnosti i stanovit účinné cesty k jejich dosažení.
Z gruntu se do toho pustili v pobočce řízené již citovaným Martinem Šromem. Rozhodli se totiž, že si nastaví poctivé zrcadlo toho, co každý z pracovníků i dobrovolníků opravdu dělá. Protože to je jedno z největších nebezpečí právě v neziskových organizacích, kde se leckdy tamním lidem prolíná pracovní a osobní život, neustále mají co dělat, častokrát „nestíhají“, běžně mají spoustu přesčasů – ale současně se velmi těžko prokazují skutečné výsledky. Zavedli si tedy podrobné docházky, kde zaměstnanci vypisují s přesností na půlhodiny, jakou činnost každý den vykonávají. Po roce sledování pak ředitel odbočky spočítal, kolik času trvají nejběžnější pracovní činnosti, a nové pracovní náplně zaměstnanců nastavil s ohledem na tato čísla. A výsledkem kupodivu byli jednoznačně spokojenější zaměstnanci, protože najednou věděli podstatně přesněji, kolik kterých činností po nich budou jejich nadřízení chtít a která práce jim už do úvazku nevejde. Samozřejmě, že to nešlo zpočátku nijak hladce a že mnozí dosud zápasí s podrobnými docházkami – někteří, zejména humanitně ladění zaměstnanci nejsou schopni docházku vyplňovat pravidelně a dostatečně přesně.
A závěr?
Dejme ještě jednou slovo Tomáši Řehákovi: „První, co je nepřehlédnutelné na dnešní situaci v neziskovém sektoru, je „blbá nálada“, která se nejvíce točí kolem peněz. Ano, krize dolehla na neziskový sektor ještě tvrději než na komerční sféru a peněz je očividně méně než před několika lety. Ale zároveň ekonomická (a vpravdě společenská) krize přináší nespočet výzev a příležitostí. Právě dnes potřebujeme silné, sebevědomé a optimistické neziskovky. Teď mohou ukázat, jak zásadní význam pro společnost mají, a vybudovat si postavení, které zúročí, až skončí hubená léta. A ona jednou skončí, jakkoliv to teď vypadá, že světlo na konci tunelu bylo zhasnuto z úsporných důvodů, jak říká populární bonmot.“
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.