Jak bojovat s dětským lhaním pomocí terapeutických pohádek?

Kolikrát člověk zalže. Někdy zcela nevinně a někdy má k tomu vážný důvod. Děláme to i přesto, že sami víme, že „lež má krátké nohy a daleko neujde.“

Děti také někdy lžou. Nejčastěji proto, že chtějí udělat nebo udělali něco zakázaného. Nepravdou se pak snaží oddálit trest nebo se mu zcela vyhnout. Děti v takových situacích nejčastěji lžou, protože se bojí křiku, trestu, smutku v očích rodičů... Někdy také děti lžou proto, že chtějí na sebe upozornit, chtějí v očích blízkých, vrstevníků vypadat lépe, důležitěji. Jde obvykle o tzv. bájné lhaní, kdy si děti vymýšlejí imaginární kamarády, smyšlené historky a podobně, aby získaly pozornost svého okolí.

Je těžké vysvětlit dětem, proč nesmí lhát. Je těžké je přesvědčit, že lež je špatná. Ačkoliv dětem z výchovných důvodů stále tvrdíme, že na každou lež se dříve či později přijde, děti záhy zjistí, že to neodpovídá realitě. Již předškolní dítě na „vlastní kůži“ několikrát zažilo, že se na lež nepřišlo. V takových situacích, kdy byl lhář nepolapen, si dítě začne uvědomovat, že lež skutečně přináší výhody, a přitom dle jejich mínění nikomu a ničemu neubližuje. Dítě to vnímá takto zejména proto, že u něj stále převládá silné zaměření na přítomnost a ne na „vzdálenou“ budoucnost. Proto také nemůžeme očekávat, že dítě si bude schopno uvědomit dlouhodobou nevýhodnost lhaní.

Dítě je spíše soustředěné na krátkodobé zisky. Dítě, které do daleké budoucnosti nedohlédne a je orientováno na „tady a teď“, si může myslet, že mluvit pravdu se mu vlastně ani v mnoha situacích nevyplácí. Má možnost srovnání obou situací: Když se přiznám, budou rodiče smutní, budou mi to vyčítat, nebudou se se mnou bavit, a navíc mě potrestají. Když však zalžu, tak bude vše v pořádku.

Děti nemají abstraktní myšlení, proto nedokáží plně pochopit následky lži. Jelikož děti ještě nemají vyvinuto abstraktní myšlení a s tím související úroveň morálního uvažování, není pro ně lhaní otázkou morálnosti či nemorálnosti. Jak uvádí Jean Piaget, intelektuální růst má velký podíl na rozvoji morálního uvažování. Podobně také smýšlí i L. Kohlberg, který je přesvědčen, že vývoj poznávání je důležitou, ale ne dostačující podmínkou pro vývoj morálky. Dle Kohlberga děti mladší 12 let nemají některé poznávací schopnosti jako například abstraktní myšlení, a proto není možné, aby dosáhly vyšších stádií vývoje morálky.

Kdy a proč děti lžou?

1. Děti mohou užít lži ve smyslu žertu, to je ten nejnevinnější druh lži.

2. Velmi často dochází k situaci, kdy dítě použije lži, aby se uchránilo trestu. Stává se to zejména v situacích, ve kterých jsou na dítě kladeny nepřiměřené nároky, a proto si pomáhá únikem z této situace pomocí lži.

3. U předškolních dětí je také velmi častá lež bájivá. Bájivou lží se děti často snaží omráčit své vrstevníky. Bájivá lež je charakteristická tím, že klamná výpověď dítěte postrádá logické jádro a ukazuje nám dětské myšlení, jejich neúplný a zkreslený pohled na život a svět, jenž je obklopuje.

4. Nejhorším druhem lži, se kterým se také setkáváme u předškolních dětí, je lež, která pramení se snahy po pomstě, tzv. agresivní lež. Lež, jejímž motivem je získání výhod na úkor jiného dítěte, zlomyslnost či touha po pomstě.

Jak naučit dítě upřímnosti?

Dítě naučíte upřímnosti nejlépe tak, že mu usnadníte říkat pravdu, i když je nepříjemná, namísto toho, abychom se ho snažili při lhaní nachytat a za všechno trestat. Pokud chceme dítěte potrestat za lhaní, je třeba si uvědomit, že „není lež jako lež.“ Děti předškolního věku často fantazírují o tom, co nemohou mít ve skutečnosti a co by si moc přály, a proto někdy mohou lidem vykládat různé smyšlené příběhy.

Důležitá je také naše okamžitá reakce na dětskou lež. Jak by taková reakce měla vypadat?

1. Důležité je postavit se k dětské lži klidně a věcně, aniž byste negativně oceňovali jeho osobnost a povahu. Pokud je jasné, že vaše dítě snědlo sušenky, ale jejich snězení popírá, můžeme zareagovat například způsobem, který doporučuje Gail Rechlin a Caroline Winkler v knize Výchova dětí 1000+1 rada pro každou situaci: „Mrzí mě, že jsi snědla ty sušenky bez dovolení.“

2. Důležité je také přesvědčit dítě o tom, že je důležité, aby říkalo pravdu, jen tak mu totiž můžete pomoci. Dítě musí pochopit, že vy jste připraveni mu vždy pomoci, nikoliv ho odsuzovat a trestat.

3. Důležité je také dítěti usnadnit říkat pravdu, proto se musíme vyhnout obviňování a rozzlobeným konfrontacím.

Pomoci s dětským lhaním mohou také výchovně-psychologické pohádky.

Výchovně-psychologické pohádky

Tento typ pohádky u dětí redukuje nepříjemné emoční napětí, které je způsobeno těžkými situacemi, se kterými se dítě během svého života setkává. Hlavními hrdiny těchto pohádek jsou malé děti či zvířátka, která zažívají stejné těžké situace, řeší stejné problémy jako děti, kterým čteme pohádku. Díky tomu dochází u dětského posluchače ke ztotožnění se s hrdinou, pohádkový příběh se tak pro dítě stane psychickou podporou.

Pohádka také vykresluje i emocionální prožívání hlavního hrdiny, díky čemuž rozvíjí uvědomění si vlastních emocí a umožňuje poznat emoce a jejich vliv na chování a prožívání. Výchovně-psychologické pohádky rozvíjejí u dětí empatii, sebevědomí, uvědomění si vlastní hodnoty. Pomáhají rozvíjet sociální a prosociální kompetence dětí, asertivní chování. Učí oddělit dobro od zla. A rovněž poskytují dítěti návod, jak uniknout těžkým situacím nebo jak se vypořádat s problémy a těžkými situacemi.

Výchovně-psychologická pohádka napomáhá rozvíjet u dětských čtenářů pozitivní myšlení, vyrovnávat se s obtížnými situacemi či odkrýt svůj vnitřní potenciál. Výchovně-psychologické pohádky vedou dítě k tomu, aby dovedlo využít své schopnosti při řešení problému.

Proto je třeba dětem ukázat důsledky lhaní na příkladě. Nejlépe srozumitelným příkladem je pro ně pohádka, která se věnuje tomuto tématu.

O tom, že lež je špatná a jaké má lhaní následky, poučí děti pohádka Lhář od Ewy Kurzawské (z polského originálu přeložila autorka textu).

Text pohádky

Dávno, dávno tomu, za sedmero horami a sedmero řekami a velkým oceánem žil v daleké zemi malý chlapec jménem Pablo. Bydlel s celou svou rodinou v malé vesnici poblíž velkého města, které se jmenovalo Morelia. Jeho rodiče byli chudí, takže Pablo musel již jako dítě pracovat, prodával klobouky. Byl to velmi milý chlapec, ale měl problém s jednou věcí: nikdy neříkal pravdu, stále někomu lhal. Nikdo ve vesnici ho už nebral vážně, protože často všem vyprávěl různé nepravdivé příběhy, které mu už často způsobily vážné problémy.

Když Pablo někomu popisoval, co viděl, každý si myslel, že si vymýšlí. Když někdy řekl, že něco dostal, hned si všichni mysleli, že to někde ukradl. Ani jeho rodiče už vlastně nevěděli, kdy mluví pravdu a kdy lže. Kvůli svému lhaní neměl Pablo dokonce ani žádné přátele, a proto byl často smutný. A protože lež chápal jako jediný způsob, jak někoho zaujmout, získat přítele, a on chtěl mít hodně přátel, lhal ještě více.

Jednoho dne přišel do vesnice slavný vědec, archeolog pan Johnson. Pan Johnson koupil od Pabla osla, o kterém mu chlapec namluvil, že poslouchá jen jeho, a proto ho musí všude doprovázet. Pan Johnson věděl, že Pablo neříká pravdu, ale tvářil se, že mu věří, neboť si uvědomoval, že chlapec svým chováním pouze volá o pomoc, a bylo mu ho líto.

Jednoho dne, když pan Johnson opouštěl vesnici, dal Pablovi na rozloučenou kladivo a hřebíky a požádal ho, aby zatloukl do dřevěného kůlu jeden hřebík pokaždé, když zalže. Druhý den ráno se Pablo setkal se svým přítelem Pančem. Vyprávěl mu o archeologovi a řekl mu, že od něj dostal puntíkovanou kravatu a stříbrné boty. Pančo, chtěl tyto dary vidět. Tak mu Pablo řekl, že je nemá, protože zůstaly uloženy v bance. Znovu lhal.

Pablo si vzpomněl na žádost pana Johnsona, a uvědomil si, že by měl zatlouct do kůlu jeden hřebík. Ale jelikož se mu nechtělo, tak si řekl, že tentokrát to byla jen malá lež a tu by mohl sám sobě prominout. Na druhý den si to ale rozmyslel a rozhodl se, že do kůlu zatluče všechny hřebíky, za každou lež jeden. Když začal hřebíky zatloukat, šel kolem Pančo. Ptal se, co to Pablo dělá. Ten mu vysvětlil, že zatlouká hřebíky, aby na ně zavěsil svoje klobouky. A když mluvil, zatloukl další hřebík do kůlu.

Když se archeolog vrátil do vesnice, viděl, že je celý kůl posetý zatlučenými hřebíky. Byl rád, že jej Pablo poslechl. Nyní mu pan Johnson dal další úkol: vytáhnout všechny hřebíky z kůlu. Pablo věděl, že to nebude snadný úkol. Trvalo to hodně dlouho a stálo jej to velké úsilí, ale nakonec byly všechny hřebíky z kůlu vytrhány. Pablo, který byl spokojený sám se sebou, zavolal pana Johnsona. Ten, když uviděl, že Pablo s prací skončil, tak mu dal další úkol: přikázal mu odstranit všechny dírky po hřebících. Pablo si uvědomil, že to není možné, a také to vědci řekl.

Vědec mu na to řekl: „Tak, a stejně je to i s tvým lhaním. Když zalžeš, tak ti tu lež mohou lidé odpustit, ale jizvy v jejich srdcích způsobené tvým lhaním zůstanou. Pak už ti lidé nebudou věřit, ani když budeš mluvit pravdu.“

Slova pana Johnsona se dotkla Pablova srdce. Pablo se tedy rozhodl, že už nikdy nebude lhát. Běžel domů a všechno řekl svým rodičům. Řekl jim, co mu řekl pan Johnson, a omluvil se rodičům za všechny lži.

Na podzim šel Pablo do školy a jeden z jeho snů se splnil – získal skutečné přátele.

Otázky pro přečtení textu:

1. Jaký byl Pablo? Poč mu již nikdo nevěřil?
2. Proč Pablo lhal?
3. Jaký úkol dal Pablovi Pan Johnson, když ho opouštěl?
4. Jak moc byl tento úkol pro Pabla prospěšný? Co mu pomohl si uvědomit?
5. Připomeneš si nějakou situaci, kdy jsi zalhal? Jaký jsi k tomu měl důvod?
6. Myslíš si, že lež se pojí s jinými špatnými činy? Zkus podat příklad.
7. Proč podle tebe lidé lžou?