Inspirace ke způsobu volby nezbytných místopisných pojmů při výuce (nejen) regionálního zeměpisu

K tomuto způsoby výuky budete potřebovat:

1/ Slepé mapy přiměřené podrobnosti. Samozřejmě je netvořte, ale vyberte si takové, které přibližně vyhovují potřebám a podrobnosti, které budete vyžadovat – z vlastní zkušenosti vím, že není žádný problém takové mapy najít (např.:http://www.skolniatlassveta.cz/ke-stazeni/obrysove-mapy/). Doporučuji jen výjimečně používat formát menší než A4 – dobře vím, že grafická zdatnost dětí nebývá valná. To samozřejmě klade velké nároky na přístup k tiskárně a dostatečný počet kopií – moji nadřízení by mohli vyprávět… Má to elegantní řešení (upozorňuji, že bez jakékoliv zainteresovanosti na prodeji) – publikaci „Slepé mapy – zeměpis“ od Jaroslavy Barešové; ISBN – 978–80–253–0532-4, 2009, Fragment. Pokud žáci pojmou tuto brožuru jak část sešitu/učebnice, tak odpadá i problém se zapomínáním, ztrácením atp. vložených papírů. Jde však o další finanční výdaj…

2/ Atlasy

3/ Učebnici s regionálním přehledem a doložkou. Já používám z mnoha důvodů, které tu není čas konkretizovat a zdůvodňovat – sérii Regionální zeměpis světa 1–3 nakladatelství ČGS (např. 2. díl se věnuje Severní Americe, Jižní Americe a Asii; ISBN: 978-80-86034-91-1).

4/ Nástěnnou mapu či digitální mapu pro dataprojektor pro hromadnou kontrolu a doplnění orientace po ukončení samostatné práce.

5/ Sešity či papíry pro vložení formátu A4 – tento formát doporučuji pro větší přehlednost; práci rovněž urychlí čtverečkovaný papír/sešit – já jiné nepoužívám – žáci snadno vytvoří tabulku.

Jak tedy zorganizovat práci:

Žáci pracují ve dvojicích (či trojicích – větší skupiny nedoporučuji; vše s ohledem na úroveň žáků / stupeň ZŠ) tak, že si otevřou atlasy na nejvhodnější mapě – tu se velmi brzy naučí v atlase najít, obdobně si otevřou učebnici na straně s úvodem do světadílu, kde jsou seznámeni se základními místopisnými (převážně fyzicko-geografickými) pojmy a připraví si slepou mapu s papírem/sešitem, který si rozdělí na dva sloupce (pro schopnější i více sloupců – souřadnice, stát…) – jeden pro pojem, druhý pro jeho popis (vysvětlení, význam).

Nyní je čas na onu konkrétní aktivitu:

Vůbec není třeba žákům organizovat práci ve smyslu přístupu ke splnění zadání: „Vypište všechny místopisné pojmy ve zvoleném textu do tabulky, nalezněte je v mapě v atlase a přehledně zakreslete do slepé mapy“. To, jaký přístup si zvolí, je čistě na nich, a rozdílné přístupy jsou žádoucí; po skončení práce – měla by stačit jedna vyučovací hodina, ale ani dvě nejsou časová ztráta – mohou porovnat svoje přístupy a zdůvodnit tak rozdílnost rychlosti vykonání práce, případně úplnost, přehlednost.

Z vlastní zkušenosti vím, že vykrystalizují dva rovnocenné přístupy: jeden spočívá ve vypsání všech pojmů pod sebe a následném vyhledání v atlase a zakreslení do mapy; druhý pak v postupném přístupu místopisný pojem za pojmem zapíšu – vyhledám – zakreslím. Někdy si žáci práci dělí solitérně, např. po sloupcích v učebnici. Pokud máte vyšší nároky na žáky (jsou-li toho schopni), můžete požadovat uspořádání dle abecedy, dle zeměpisné šířky, délky atp. – tady je pak ale vhodné použití výpočetní techniky, nejlépe v počítačové učebně, ale i smartphonů s tabulkovým procesorem v učebně běžné… Přeci žáky nebudeme nutit uspořádávat soubory dle různých parametrů v digitální době; i z tohoto důvodu jsem proti zákazu používání smartphonů při hodině, neřku-li plošně ve škole. Žákům je spíše třeba ukázat cestu pestrým možnostem jejich využití, než jim zakazovat chatování, hraní her, když neznají využití jiné.

Sledujte skupiny v průběhu práce, korigujte jejich slepé uličky v přístupu, pozitivně je motivujte a dělejte si poznámky o jejich aktivitě, pečlivosti, zapálenosti s ohledem na jejich individuální předpoklady ‒ schopnosti a dovednosti; třeba formou plusů (ale i minusů). Výjimečné výkony ohodnoťte rovnou malou jedničkou se zápisem do žákovské knížky – chceme je přeci povzbudit a sami získat pěkné známky, ale jen za užitečnou a smysluplnou práci.

Až všichni práci dokončí, nejčastěji s koncem vyučovací hodiny, nebo v první části hodiny následující, uspořádejte organizovanou burzu místopisných pojmů formou rotace vyvolávání skupin a ukazujte pojmy na velké mapě tak, abyste si všichni sjednotili vypsané pojmy. Každý pojem velmi stručně komentujte z hlediska jeho důležitosti pro následující výklad. Žáci si ke každému konkrétnímu pojmu tento velmi stručný komentář (typu: Čadské jezero – vysychající jezero v Sahelu, Atacama – poušť u oceánu, kde nikdy neprší, Stanice Vostok – nejchladnější místo na Zemi atp.); dobré je, pokud mají žáci problémy s organizací práce, mít tato tvrzení připravena na dataprojektoru, abyste se nezdržovali neustálým odbíháním k zapisování na tabuli. Ale jde to i bez něj. Po sjednocení pojmů a shodě na počtu doplňte vypsané pojmy svými, jejichž znalost budete nezbytně nutně potřebovat k výkladu dalšímu.

Možná si říkáte, že na tomto přístupu není nic převratného, vždyť to tak dělá kdekdo. Nicméně z vlastní zkušenosti a mindstormingu zkušeností z pedagogické praxe studentů na vysoké škole při cvičeních vím, že chybí často minimálně poslední krok – zdůvodnění významu zvolených pojmů. Tato krátká tvrzení jsou již v podstatě součástí další výuky a měla by u žáků vyvolávat otázky typu: „proč?, jak to?, cože?…“ a vy jim poté na tyto (často podvědomé – ano, tato bezděčná aktivizace zájmu a mentální aktivity žáka je žádoucí) otázky ve výkladu následujícím odpovíte. Nedojde tedy ke klasickému jednofázovému předání vědomostí, ale minimálně dvoufázové proceduře: vyvolání zájmu a vysvětlení. Někteří žáci dokonce hledají odpovědi na své otázky i mimo školní hodiny…

Vypracoval Ing. Bc. Kamil Bujárek, Gymnázium Varnsdorf

12. 8. 2019 ve Varnsdorfu

Reflexe

Doporučuji tento přístup k výuce místopisu ozkoušet. Praktikuji jej minimálně pět let napříč ročníky základní školy a zaznamenal jsem významné zlepšení jak po stránce znalosti místopisu, tak i zájmu a pochopení výkladu navazujícího...