Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Inkluze je pro všechny
Inkluzivní přístupy pomáhá školám od podzimu 2009 zavádět projekt Centra podpory inkluzivního vzdělávání (CPIV), který řídí MŠMT a o realizaci se stará Národní ústav pro vzdělávání. Projekt měl být ukončen k 30. 6. 2012, koncem roku 2011 bylo nicméně schváleno jeho prodloužení do prosince 2012. Díky tomu mohou zapojené školy i nadále využívat benefity, které nabízí.
Do CPIV je zapojeno celkem 342 škol a pokrývá svou činností celou Českou republiku. Jednotlivá pracoviště CPIV se nacházejí v Plzni, Českých Budějovicích, Mostě, Praze, Liberci, Hradci Králové, Jihlavě, Olomouci, Brně, Opavě a Karviné. V každém regionu díky tomu existuje tým, který sestává ze speciálního pedagoga, psychologa, sociálního pracovníka, kulturního antropologa a projektového manažera.
Centra podpory inkluzivního vzdělávání
Na začátku bylo mapování
Školy se účastnily projektu dobrovolně, a to na základě oslovení školy pracovníky CPIV, nebo mohly samy kontaktovat příslušné pracoviště CPIV. Prvním krokem pracovníků CPIV bylo intenzivní mapování potřeb dané školy. Jeho cílem bylo získat dostatek informací o fungování celé školy, její atmosféře i vybavení. Mezi hlavní témata mapování patřilo další vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřené na podporu inkluze, vybavenost škol didaktickými a kompenzačními pomůckami nezbytnými pro práci s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, skladba žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, nastavení podpůrných poradenských služeb (asistenti pedagoga, školní poradenské pracoviště, školská poradenská zařízení atd.) a stav spolupráce s dalšími vzdělávacími subjekty.
Důležité je poradenství
Přímá pomoc školám probíhá nejčastěji v oblasti poradenství a metodické podpory učitelů. Nejčastěji jde o vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení i chování a při kázeňských obtížích žáka. Dalším okruhem je selhávání žáků na začátku školní docházky – v těchto případech je třeba zjišťovat příčiny neprospěchu a nastavit další vzdělávací opatření pro žáka. Častým požadavkem škol byla podpora při práci s problémovým třídním kolektivem a pomoc při provádění pedagogické diagnostiky nebo analýzy vyučování. Převážně se jednalo o neuspořádané vztahy ve třídě, nízkou motivaci ke studiu nebo konflikty s pedagogickými pracovníky.
Učitelé také hodně využívali konzultace k individuálním vzdělávacím plánům, zajímalo je jejich praktické využití i způsob monitorování jejich efektu při vzdělávání dítěte. Zajímavé byly pro pedagogy také konzultace pomáhající ke zlepšení komunikace uvnitř pedagogického sboru nebo ke zlepšení spolupráce s rodiči žáků.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Mgr. Zdeněk Sotolář27. 5. 2012
A jak z pohledu inkluze chápat existenci víceletých gymnázií?
Financování materiálu
Materiál vznikl v rámci projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem (ESF).
Vedle nastavení podmínek pro inkluzivní vzdělávání ve školách a jeho další podpory a přímých služeb odborných pracovníků CPIV školy oceňovaly možnost tzv. síťování, kdy na úrovni jednotlivých regionů vznikají sítě spolupracujících škol a dalších subjektů, jako jsou vzdělávací organizace, zřizovatelé škol apod.
Škola získá plán inkluzivního rozvoje
Na základě zmapování potřeb škol byly vybrány oblasti, v nichž potřebovaly pomoc. Pracovníci CPIV například školám pomáhají zlepšit poradenské služby, a to zejména při zavádění pozice školního speciálního pedagoga/ školního psychologa, asistenta pedagoga, případně kompetentních tutorských služeb. Projektoví manažeři CPIV pomáhají školám získávat také zdroje finančních prostředků, navýšit kapacitu DVPP a zlepšovat vybavenost škol vhodnými kompenzačními a didaktickými pomůckami, které jsou potřebné pro integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
V neposlední řadě měly školy možnost za podpory odborných pracovníků center vytvořit plán vlastního inkluzivního rozvoje neboli školní podpůrný program. Tyto programy vycházejí ze závěrů mapování potřeb a jejich cílem je naplňovat pravidla rovnosti v přístupu ke vzdělávání, zvláště pak u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Školní podpůrný program, který vytváří tým CPIV ve spolupráci s vedením školy, má napomoci nastavit podmínky pro realizaci inkluzivního vzdělávání v dané škole, včetně finančních nákladů spojených s případnými opatřeními.
O zkušenostech se zaváděním inkluze do škol jsme mluvili s analytikem projektu CPIV Matějem Bulantem.
Koho se vlastně týká inkluze?
Inkluze je založená na myšlence, že by péče o žáky ve školách měla být co nejvíc individualizována. Inkluze se netýká jen žáků se zdravotním postižením či jinými znevýhodněním, ale všech. Dnes se setkáváme spíše s přístupem, kdy jsou selhávající žáci označeni jako žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, kterým je třeba věnovat specializovanou péči. To však často vypadá tak, že tito žáci jsou odděleni od svých spolužáků a vzděláváni v rámci specializovaných tříd nebo škol. Inkluze znamená nevyčleňovat nikoho, nedávat mu „nálepku speciálních potřeb“, ale přijímat odlišnost jako přirozený stav. V rámci hlavního vzdělávacího proudu bychom se měli věnovat všem dětem, těm s mimořádným nadáním i těm tzv. hraničním, pohybujícím se v pásmu lehkého mentálního postižení. Učitelé by se proto měli naučit pracovat s dětmi individuálně.
Jak se k inkluzivnímu přístupu staví školy?
Myslím si, že školy často nedokážou dobře odlišit inkluzi od integrace. Rozdíl mezi těmito pojmy je nicméně zásadní. Například v případě integrace sice začleňujeme do běžných tříd žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a zajišťujeme, aby tito žáci mohli v této třídě být přítomni (např. osobním asistentem), ale již neřešíme, zda je toto dítě ve třídě i přijato. To znamená, zda není ve třídě pouze fyzicky přítomno vedle ostatních dětí, ale že je zde s nimi, jako přirozená součást třídního kolektivu.
Další problém je podle mého názoru v tom, že učitelé nevidí jednoznačnou a dlouhodobou vizi u nadřízeného orgánu, tedy u ministerstva školství. To by mělo dát jasně najevo, že inkluzi podporuje. Místo toho, řada aktuálních rozhodnutí jde proti smyslu dlouhodobé koncepce, např. plánované testování škol.
Učitelé také ne vždy přijímají myšlenku inkluze pozitivně. Jsou z minulosti zvyklí na to, že žáci, kteří měli zvláštní vzdělávací potřeby, byli přesouváni do praktických a speciálních škol. Tento přístup je pro ně pohodlnější, nebo se tak alespoň jeví, proto je prosazení inkluze tak těžké. Také se ukazuje, že prosadit myšlenku inkluze nelze bez motivovaného vedení škol.
Nejsou školy motivovány k přijímání žáků se speciálními potřebami zvýšeným normativem?
Navýšení normativu je u nás možné jen v případě žáků se zdravotním postižením. Mnohé děti, které také potřebují jistou míru „nadstandardní“ péče, ale nejsou zdravotně postižené. Jejich handicap je například to, že pocházejí ze sociálně znevýhodňujícího prostředí, takže „propadávají sítem“ a normativ se pro ně nenavyšuje. Školy tedy nejsou finančně motivovány je přijímat.
Můžete uvést nějaký příklad, jak vypadá pomoc CPIV?
Vybavuji si teď projekt „Přeskočme ten plot“, který uspořádalo jedno z našich center. Šlo o spolupráci běžné základní školy a základní školy speciální a praktické. Akce poukazovala na různorodost ve společnosti a měla přispět k toleranci vůči ní. Během projektu se žáci navzájem poznávali, společně prozkoumávali město a seznamovali se s jeho etnickými menšinami. Navštívili se také navzájem ve svých školách. Následně proběhla reflexe a zhodnocení celého projektu.
