Odborný článek
Informační chudoba jako edukační výzva I
5,0 (1 hodnocení)
Článek seznamuje čtenáře s problematikou informační chudoby. Upozorňuje na skutečnost, že informační chudobou je ohroženo velké množství osob a že dopady této informační chudoby mohou být stejně negativní jako u jiných forem chudoby. Současně naznačuje, že škola může být místem pro efektivní minimalizaci tohoto sociálně patologického fenoménu.
V současné době můžeme ve veřejném prostoru slyšet o chudobě poměrně často – nejčastěji o chudobě bez přívlastku, ale objevuje se chudoba energetická či informační. Právě na ni se chceme v našem článku zaměřit. Chudoba obecně označuje stav člověka, který pociťuje určitý nedostatek. Může být buď absolutní, tedy taková, která je spojená s konkrétním objektivně měřitelným parametrem – například 2 USD na den, nebo subjektivní (dělení ale existuje více). Subjektivní znamená, že je vztažena ke konkrétnímu prostředí, protože například 2 USD na den například ve Švýcarsku a v Kongu budou znamenat zásadně odlišný komfort nebo možnosti objektivně chudého člověka.
Typické pro chudobu jako takovou je, že si ji člověk dobře uvědomuje. Být chudý znamená jednak pociťovat určitý diskomfort osobní, ale také disponovat určitým negativním sociálním statutem, který je poměrně jasně ohraničený a společností chápaný. Sociální pedagog na škole, pokud je zde přítomný, má mimo jiné na starosti práci se žáky, kteří jsou z chudých poměrů, a usiluje o jejich integraci a další rozvoj. Jak totiž ukázal Pierre Bourdieu, ekonomická chudoba je spojena s kulturní chudobou. To znamená, že žáci z horších ekonomických poměrů mají omezený přístup ke kulturním statkům, a pokud se jim škola speciálně nevěnuje, jejich životní pozice se příliš nezlepší a bude se (v průměru) konstruovat podobně jako u jejich rodičů.
Obecně ale s chudobou jako takovou u žáků škola může dělat na všech svých stupních jen málo. Všechny intervence směřují k tomu, že jsou snižovány nerovnosti plynoucí z chudoby, ale nikoliv chudoba samotná. Pravděpodobně jedinou formou chudoby, se kterou může škola skutečně efektivně bojovat, je chudoba informační, která se v mnohém od běžné chudoby odlišuje tím, že si ji většina chudých neuvědomuje. Informační chudoba je něčím, čeho si jsou informačně chudí málo vědomi, ale o to více ovlivňuje jejich životy.
Britz ji definuje jako „situaci, ve které jednotlivci a společenství v určitém kontextu nemají potřebné dovednosti, schopnosti nebo materiální prostředky k získání účinného přístupu k informacím, jejich interpretaci a vhodnému použití“.
K této definici se ještě později vrátíme, ale rádi bychom zdůraznili několik důležitých prvků. Tím prvním je, že informační chudoba je skutečně neviditelnou formou chudoby, lidé, kteří jsou jí ohroženi nebo jsou přímo chudí, většinou o tomto svém stavu nevědí, takže je velice náročné jim poskytnout efektivní činnost například formou sociálních služeb. Je proto zcela zásadní, aby se na tomto poli angažovala škola, která disponuje dvěma důležitými nástroji, které sociální pracovník pracující s dospělou populací nemá dostatečně k dispozici. Učitel je schopen kontinuální a komplexní diagnostiky, ví, kdo je informačně chudý, a dokáže sledovat jeho změny v této oblasti. Tento benefit je zcela zásadní.
Tím, že jde o formu chudoby, která na první pohled není tak vidět jako běžná ekonomická chudoba, je často náročné cílovou skupinu přesvědčit ke změně, která by její stav změnila. Škola má k takovému přesvědčení jedinců mimořádně kvalitní prostředky, ať již formální (prostřednictvím kurikula), neformální (v rámci zájmového vzdělávání), nebo v rovině motivace, osobního vztahu učitele a žáka. Zdá se, že škola je pravděpodobně nejlepším místem, které může pomoci s odstraňováním informační chudoby.
Druhý prvek souvisí s tím, že informační chudoba není nějaký izolovaný problém. Různé studie upozorňují, že informačně chudí mají nižší zdravotní gramotnost, což se projeví pravděpodobně statisticky kratším a méně kvalitním (z hlediska zdraví) životem. Existuje korelace mezi informační chudobou a ekonomickou a sociální adaptabilitou nebo občanskou angažovaností. Lze tedy říci, že informační chudoba má velice podobné účinky jako chudoba ekonomická a že zasahuje do všech oblastí lidského života.
V kontextu digitálních technologií se často hovoří o fenoménu digitální propasti. Existují lidé, kteří s technikou dokáží pracovat efektivně a s její pomocí zvládají nejrůznější úkony rychleji a efektivněji než druzí. A vedle nich existuje nemálo těch, kteří techniku buď vůbec používat neumí, nebo nedokáží ve svém životním stylu pro ni vytvořit adekvátní místo. Často se zde uvádí příklad seniora, který místo internetu pro získávání informací bude využívat teletext. Množství informací, jejich hloubka i struktura je ale řádově nižší a současně rozvíjí kompetenci práce s teletextem, která je jen omezeně přenositelná kamkoliv jinam. Nebude tedy disponovat dovednostmi proto, aby se online například objednal k zubaři, na obecní úřad nebo mohl zjistit informace o své nemoci.
Na dně digitální propasti může být člověk z více důvodů – základním může být to, že nevlastní techniku, která by mu přístup k digitálním službám umožnila, což bylo patrné při zavádění distanční výuky během pandemie covidu-19. Může jít buď o absenci koncového zařízení (chytrý telefon, počítač, tablet), nebo připojení. Pro část lidí může být problematický i přístup k elektrické energii.
Specifickým důvodem, proč je část světové populace na dně informační propasti a nemůže se z ní dostat, jsou také politické režimy, které mohou přístup k počítačovým sítím, technice, informacím záměrně omezovat – za příklady je možné uvést Severní Koreu a Kubu v extrémních případech, ale také Turecko, Čínu, Írán nebo Rusko v odstupňovaných méně viditelných formách.
Z tohoto výčtu důvodů, proč se určité skupiny osob nemohou dostat z dna digitální propasti, jsou také patrné základní intervenční směry – je třeba vytvořit vhodné materiální podmínky pro využívání techniky ve škole i mimo ni (zápůjčka techniky se nutně nemusí omezovat na distanční výuku) a především přemýšlet o integraci digitálních technologií do jednotlivých předmětů, což je směr, který chce sledovat i revize Rámcových vzdělávacích programů. Je třeba hledat takové přístupy, které povedou k tomu, že žák či student bude schopen získané dovednosti přenášet do dalších oblastí svého života. Právě přenositelnost kompetencí je v tomto ohledu zásadní.
Norris zdůrazňuje, že informační chudoba nebude problémem primárně ekonomickým, ale sociálním. Lidé informačně chudí budou odkázání na stále méně relevantní zdroje, které se stanou součástí konstrukce jejich „malého světa“. Teorie malých světů poměrně jasně ukazuje, o co v oblasti informační chudoby jde – na základě mála informací ze špatných zdrojů si vytváříme model světa, který je dostatečně jednoduchý a bezrozporný.
Informační chudoba je tak jedním z důvodů, proč je současná společnost tak polarizovaná a rozdělená. Každý má přístup k jinému okrsku informací a lidé, kteří jsou informačně bohatí a chudí, spolu nevedou spor jen v rovině ekonomického statutu, ale především ve zcela jiném náhledu na to, v jakém světě žijeme a jaké hodnoty je výhodné a smysluplné v něm vyznávat.
Informační chudoba je často zasazena do konceptu Augustina či Tomáše Akvinského. Lidé se rozhodují špatně, protože pro své rozhodování nemají dostatek informací nebo je nedokáží dobře zpracovat. To, co tito teologové označují jako hřích, bychom mohli chápat šířeji, prostě jako chybná rozhodnutí. Lidé, kteří jsou informačně chudí, se v mnoha oblastech svého života rozhodují špatně. A tato špatná rozhodnutí jejich životní situaci stále zhoršují.
Být informačně chudým v tomto kontextu znamená nejen propadání se do stále horší životní situace, ale také závažný problém sociální. Pokud v kurikulu vnímáme jako pozitivní hodnotu schopnost jedince samostatně se rozhodovat, ovlivňovat svůj život, volit vhodné strategie k řešení problému, pak je jasné, že bez dostatečného přístupu ke kvalitním informacím (a schopnosti s nimi pracovat) nic takového není možné.
Současně musíme mít na paměti to, co uvádí Sternberg ve své Kognitivní psychologii – zdá se, že schopnost pracovat s informacemi a inteligence jako schopnost řešit problémy s sebou velice těsně souvisejí. Boj proti informační chudobě je tedy současně cestou za schopnost jednotlivců lépe myslet. Zde přitom nemáme na mysli nějaký vrozený potenciál, ale soubor dovedností, zkušeností, postupů a nástrojů pro práci s informacemi.
Tím se vracíme k Britzově definici informační chudoby. Pokud ji máme odstraňovat, je třeba pečlivě analyzovat všechny její body. Tím prvním je schopnost pracovat s informacemi, tedy disponovat informační gramotností – jakým způsobem chápat informační gramotnost jako nástroj odstraňování informační chudoby bude předmětem druhého dílu tohoto článku. Zde jen podtrhněme, že 1) informační gramotnost je nástrojem, kterým lze informační chudobu skutečně systematicky vymýtit; 2) toto odstraňování informační chudoby má silné sociální konotace.
Dostupnost informací je vedle informační gramotnosti jako takové druhým významným bodem, který stojí za úvahu – škola by se měla snažit vytvářet prostředí, ve kterém jsou žáci schopni získávat dostatečné množství informací. Ve skutečnosti je ale problém v dnešní době opačný – nikoliv v tom, že by zde nebyly informace dostupné, ale je problematické získat přístup k těm kvalitním.
Zde je opět významná role pedagoga jako kurátora vzdělávacího obsahu. Žáci od něj mohou získat představu, jaké zdroje považuje za relevantní, kde a jak je vyhledává, jakým způsobem s nimi pracuje. Tvorba sbírek s odkazy na zajímavé zdroje k jednotlivým tématům tedy netvoří jen určitý rozšiřující studijní materiál pro konkrétní předměty nebo vzdělávací obsahy, ale rozhodující je právě explikace určité tacitní informační gramotnosti, spojené s autoritou učitele.
V prvním článku jsme se pokusili vymezit téma informační chudoby jako chudoby, která se do velké míry překrývá s chudobou ekonomickou, kulturní, intelektuální. A současně ukázat, že její dopady na fungování společnosti mohou být zásadní. Na příkladu digitální propasti jakožto určité podčásti informační gramotnosti jsme se snažili ukázat, že nejde o jednoduchý problém s jediným projevem, ale o fenomén komplexní a mnohovrstevnatý.
Domníváme se, že je to právě škola, která může v procesu odstraňování informační chudoby sehrát významnou roli, a že jde o její prvořadou společenskou úlohu. Zdá se, že nejpřímějším způsobem, jak s informační chudobou bojovat, je rozvoj informační gramotnosti. A právě na to, jak tato gramotnost zasahuje do různých oblastí života a jakým způsobem ji chápat jako sociálně intervenční aktivitu, se zaměříme v druhém článku o tom, co praktického můžeme s informační chudobou dělat.
Klíčová literatura k tématu:
Článek vznikl jako součást řešení projektu Platforma pro transfer znalostí: informační gramotnost pro středoškoláky v otevřeném mash-up virtuálním učebním prostředí (TIGUP) podpořeného TA ČR – kód projektu TL02000040. Web: https://kisk.phil.muni.cz/onlife.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.