Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek je součástí diskusního fóra k problematice filmové výchovy a jejího zařazení do systému všeobecného vzděláván.
Idea filmové výchovy do škol je v tuzemsku stará dobře půl století. Ve své první vlně v šedesátých letech ji hnala víra jejích příznivců, že film jako umění je třeba zrovnoprávnit s tradičními uměleckými druhy, ve školní výuce již zastoupenými. Prosadit film do škol jako učební předmět, nikoliv jen jako učební pomůcku, se zdálo být v časech Bergmana, Felliniho či Antonioniho jako triumf média, jako finální třešnička na dortu dlouhého procesu společenské akceptace filmu jako nového, skutečně samostatného uměleckého druhu.
Druhou vlnu snah o systémové řešení filmové výchovy v Československu odstartovala individuální iniciativa Dr. Bocy Abrhámové, pracovnice Čs. filmového ústavu, které se pro tento projekt podařilo získat podporu vedení Čs. filmu. Několik let trvající projekt přerušil pád komunistického režimu. Ideová východiska této druhé vlny se od té první příliš nelišila, jenom princip byl diametrálně odlišný – nešlo bezprostředně o výuku na základních a středních školách, nýbrž o přípravu pedagogů, kteří by v budoucnu mohli film na školách učit. Skupina odborníků – autor těchto řádků mezi ně patřil – tak uskutečňovala v průběhu asi čtyř nebo pěti akademických let dvousemestrální přednášky na pedagogických, resp. filozofických fakultách (Praha, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Plzeň, České Budějovice, Olomouc).
Třetí vlna se vzedmula někdy na sklonku století jako iniciativa filmových klubů, resp. organizátora transformovaného klubového hnutí v ČR ing. Jiřího Králíka. Ani v tomto případě neprodělala ideová východiska nějakých zásadnějších změn, jenom se na celý projekt nabalily další sekundární cíle – podpora oblastních kin, podpora návštěvnosti etc.
Takže tři vlny téhož bez jakékoliv změny ideových východisek. A to v časové periodě, v níž se kolem tématu i uvnitř tématu změnilo úplně všechno. Měli bychom tedy v přípravné diskusi dalšího podobného záměru nejprve rozkolísat otazníky kolem všeho, z čeho tento záměr vychází.
Film jako fotochemický nosič užívaný audiovizuálním průmyslem nejspíš končí, do budoucna zůstane asi jen médiem archivačním, případně záležitostí cinefilských komunit. Užíváme-li tedy pojmy „film“, „filmový“, máme na mysli audiovizuální dílo pracující s pohyblivým obrazem. Pro naše účely bych dal přednost pojmu „audiovizuální výchova“, otevře se tak prostor k fenoménu televize, k stále dominantnějšímu vnímání filmu prostřednictvím televizní obrazovky či počítačového monitoru, k videoartu, k obrazové kultuře nových médií atd. Jde zkrátka o daleko komplexnější pojem nežli „film“, který je prudkým vývojem techniky stále rychleji antikvován. Zde se tak již rýsují tematické okruhy, které by měly součástí oné „filmové“ výchovy být, ačkoliv pod „film“ přímo nespadají.
Obloukem se vyhnu uchopení tohoto pojmu v intencích oboru pedagogiky a položím si otázku po smyslu přítomnosti audiovizuální výchovy na školách. Sdílím přesvědčení, že by takový předmět v nabídce škol být měl, nikoliv povinný, ale jako jedna z více alternativ. Zcela zavrhuji myšlenku, že by měl být na školách realizován na bázi nějakého jednotného učebního plánu.
Stanovit konkrétní cíle audiovizuální výchovy, od nichž by se artikulace takového učebního plánu mohla odvinout, není totiž vůbec jednoduché – audiovizuální kultura je fenomén rozbíhající se do všech stran a každá z nich je něčím relevantní. V nejobecnější rovině spočívá pro mě smysl audiovizuální výchovy na školách ve vedení dětí a mladistvých ke kvalifikované reflexi kultury audiovizuálních médií, jež nás celoživotně a každodenně obklopuje, vstupuje do našeho života a podstatným způsobem jej spoluutváří (ve smyslu etickém, estetickém, emocionálním, stylovém, behaviorálním apod.). Pod pojmem reflexe si v žádném případě nepředstavuji přesvědčování dětí, že i kinematografie má po sto letech existence své Beethoveny a Mozarty. Pokud by se dalo najít nějaké opravdu společné průřezové téma, jež je přítomno v kterémkoli tematickém okruhu audiovizuální kultury, pak je to fenomén diváka. Všichni v této roli od nejútlejšího věku figurujeme, takže jedna z nezpochybnitelných linií audiovizuální výchovy by měla vést tímto směrem. Rozvíjet schopnost reflektovat svou vlastní pozici – tváří v tvář audiovizuálnímu dílu i tváří v tvář audiovizuálnímu průmyslu, který jej vyprodukoval. Vše ostatní se mi v tuto chvíli zdá být variabilní.
Protože jsem vůči myšlence, že lze vypracovat nějaké jednotné osnovy, jež by postihovaly audiovizuální kulturu v její komplexnosti, velmi skeptický, zdá se perspektivnější rozpracovat trs tematických modulů. Každý z nich by nasvěcoval audiovizuální kulturu z nějaké jiné perspektivy (umělecko-historické, kulturně politické, kulturně průmyslové, kulturně historické apod.). A bylo by na onom konkrétním pedagogovi, který z nich zvolí nebo které z nich zkombinuje. Celé by to vlastně mohlo být koncipováno jako jakási skládačka, ale zároveň by měla existovat možnost vzít něco hotového (včetně ukázek z filmů či třeba sestavených filmových cyklů na bázi DVD). Projekt musí provázet budování webového portálu jako základní výchozí pomůcky pro každého učitele kdekoliv v republice.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.