Historické kořeny a definice pojmu informační válka

Pojem informační války se v posledních letech stal mezi sociology a experty na mediální a komunikační teorie hojně diskutovaným. Důvodem je silný rozmach moderních počítačových technologií, které se do značné míry staly prostředkem i cílem válečného úsilí armád 21. století. Následující text by rád čtenáře dostupně a srozumitelně seznámil s historickými kořeny konceptu a jeho definicí.

1) Historické kořeny konceptu

První znaky informační války experti zachytili v souvislosti s konfliktem ve Vietnamu, který probíhal mezi lety 1964–1975. Odborná literatura zde hovoří o tzv. „vietnamském syndromu“ nebo „vietnamském ponaučení“. Během střetu se totiž poprvé zřetelně demonstroval vliv médií na reálný výsledek konfliktu. Většina vojenských stratégů se shoduje, že neomezené mediální pokrytí daného konfliktu ovlivnilo neúspěch celé akce.

Tzv. „vietnamský syndrom“ široce ovlivnil vztahy mezi médii a armádou nejen ve Spojených státech, ale v celém západním světě – zejména tak, že se v dalších konfliktech ukázala důležitost kontroly informačního prostředí. Za uvedenými skutečnostmi lze vidět klíčovou roli televize, která se stala v té době hlavním zdrojem informací a která měla (a stále má) silný emocionální dopad na diváky.

Emocionální síla vysílaných záběrů (samozřejmě spolu s mediálním obsahem, který do značné míry charakterizovali mrtví američtí vojáci a zvěrstva, kterých se ozbrojenci USA dopouštěli na obyvatelích Vietnamu) vedla u americké veřejnosti ke ztrátě podpory konfliktu, a následně dokonce až ke stažení amerických vojsk ze země. Roli sehrál ale i nízký věk novinářů, kteří reportovali konflikt. Jako první investigativní žurnalisté se totiž snažili ukázat, jak by měl svět vypadat na úkor toho, jaký doopravdy byl. 

Během války ve Vietnamu tak do popředí vstoupil vliv, který od té doby začali mít novináři na veřejné mínění. Ukázalo se, že válku, kterou každou noc přenáší televize, není možné vyhrát, a také, že nelze už dál počítat s vlastenectvím novinářů, a naopak že je třeba všechny informace pečlivě selektovat.

O prvním reálném projevu „nového“ přístupu k médiím v časech války lze hovořit sedm let po konfliktu ve Vietnamu – když se rozhořela válka o Falklandy, začalo se s oficiálním rozšiřováním tiskových zpráv a novináři měli jen velmi omezený přístup ke komunikačním prostředkům.

Armáda tehdy navíc poprvé uplatnila i důslednou kontrolu informačního prostředí. Ukazuje se, že veškeré zprávy z bojiště kontrolovalo britské ministerstvo obrany, které navíc novinářům (resp. mediálnímu pokrytí) postavilo do cesty logistické překážky proto, aby se nemohla opakovat zkušenost z vietnamské války. Oficiální činitelé doslova drželi média na uzdě.

Poprvé po válce ve Vietnamu se zmíněná armádní kontrola nejvýrazněji projevila v roce 1991 při válce v Perském zálivu a konfliktu v Iráku roku 2003. To je však předmětem jiného shrnujícího textu, který se nevěnuje historii a definici konceptu informační války, nýbrž problému kontroly informačního prostředí konkrétně.  

2) Definice informační války

Jak bylo naznačeno výše, nástup informační války je spojen s rozmachem moderních počítačových technologií, které od té doby do značné míry stojí za skutečností, že dnešní války jsou čím dál tím více válkami mediálními. K definici pojmu lze na základě analýzy dostupné literatury přistoupit pomocí čtyř důsledků, které rozmach moderních technologií válce přináší. Dochází především ke: 

a) kontrole informační sféry, což v zásadě znamená i kontrolu samotných zdrojů a také kontrolu rozšiřování informací. Kontrolu vykonávají ti, kteří jsou zapojeni do této informační sféry, a tak lze říci, že informace musí být vytvářeny tak, aby sloužily zájmu dominantních (vládnoucích) skupin.

b) rozšíření symbolického prostoru a tedy souběžně i rozšíření pravidelného zpravodajství, zvýšení přítomnosti novinářů ve válečné zóně a další internetové komunikace – od e-mailů po blogy. To ve svém důsledku vede až k přesycování mediálního pokrytí. Hlavním médiem přitom zůstává televize, která může nabízet čím dál tím větší pestrost zpráv, což ale na druhou stranu ve vztahu k válčení znamená větší množství cenzury.

c) změně povahy samotného válčení – zde je možno čím dál častěji hovořit o demobilizaci a snaze rozvinout velmi přesné zbraně, jejichž cílem je napadnout nepřítelova nervová centra – velitelská stanoviště a počítačové sítě, které řídí válečný stroj. Samozřejmě je rozvíjena i specifická válečná špionáž a válečná taktika.

d) změně vnímání války u recipientů, která se děje spolu s tím, že se konflikt (díky modernímu přenosu) vyvazuje z prostorových a časových kontextů (lidé sledují válku daleko od místa jejího vzniku a v „jiném“ čase). To znamená, že novináři se z pozorovatelů mění v protagonisty a média se stávají víc než jen zprostředkovateli. V informační válce se novináři chtě nechtě mění v bojovníky.

Literatura a použité zdroje

HUTCHINSON, Willam. Information Warfare and Deception in Informing Science. Santa Rosa: Informing Science Institute, 2006.

PICKERILL, Jenny. The Anti-War/Peace Movement in Britain and the conditions of Information War. in International Relations, 2006.

IGNATIEFF, Michael. Virtuální válka. Praha: Themis, 2001.

VOLEK, Jaromír. Média v omezené válce: Simulovaný konflikt v Perském zálivu. Brno: Katedra mediálních studií a žurnalistiky FSS, 2002.

CARRUTHERS, S. The Media at War. London: Macmillan Press, 2000.

ROACH, Colleen. Information and Culture in War and Peace: Overview. London: Sage, 1993.