Gramatika - jazykový prostředek k ústní i písemné komunikaci na 1. stupni ZŠ

Ich lerne, du lernst, er lernt, ... Pokud z hodiny německého jazyka na I. stupni ZŠ zaznívají pravidelně tato monotónní slova, která jsou příležitostně obměněna neméně podnětným monologem žáka (1. pád: der Hund, 4. pád - den Hund ...), je zřejmé, že ve třídě vyučuje učitel, který zaměňuje nezaměnitelné pojmy. Gramatiku totiž považuje na základě svého vnitřního přesvědčení za základní cíl výuky. Jeho omyl je zřejmý. Gramatika patří do kategorie jazykových prostředků (Sprachmittel), což samo o sobě říká, že musí zákonitě sloužit nějakým dalším cílům. Těmito cíli jsou samozřejmě řečové dovednosti (Sprechfertigkeiten).

A tak zatímco učitel ve vyšších ročnících II. stupně ZŠ už může (a posléze i musí vést) žáky k třídění a systematizaci gramatických pravidel a vytváření paradigmat, protože by v té době mělo být dostatečně zažito jejich zapojení do řečových dovedností, učitel jazyka na I. stupni musí gramatiku žákům zprostředkovat velmi nenásilně, často formou lexikalizace a zejména v těsné souvislosti s poslechem, mluvením i psaním. Žáci od prvních vyučovacích hodin používají gramaticky správné tvary, aniž by byli seznámeni s pravidly, kterými se řídí. V důsledně promyšlených hodinách si pak osvojují např. slovesa v jednotlivých osobách (nácvik je postupný - nejdříve 1. os. č.j., následuje 2. os. č. j., 1. os. č. mn. atd.), užívání členu určitého a neurčitého, 1. a 4. pád podstatných jmen, frekventovaná podstatná jména v množném čísle a další. Toto osvojování má však daleko k tradiční výuce gramatiky. Žáci se s novými tvary nejdříve setkají v konkrétním jazykovém materiálu, opakují je a aktivně používají a teprve následně vyvodí s učitelem velmi jednoduché pravidlo (např. mluvíme-li o sobě - slovesa mají koncovku -e).

Pracujeme-li se cvičeními, jejichž úkolem je procvičení gramatického jevu, promýšlíme dopředu, jakým způsobem bude doplněný či obměněný text dále využit. Jestliže cvičení poslouží jako podnět k zahrání scénky, ke krátkému vyprávění nebo k napsání obdobného písemného projevu, stane se gramatika opravdu prostředkem k rozvoji mluvení či psaní. Žáci potom nebudou automaticky odříkávat suché gramatické tvary, aniž by uměli vytvořit rozumnou větu, odpovědět na otázku apod. Mluvení se pro ně stane samozřejmostí a gramatika přestane být hrozbou, ale účinným, i když ne všemocným, prostředníkem k tomu, aby vyjádřili to, co vyjádřit chtějí a potřebují.