Generace Me

Dnešní doba je v mnoha směrech ovládána počítači. Přístup lidí k této technice se velice různí, a lze vypozorovat, že do značné míry souvisí s věkem. Sociologové rozdělují lidi podle generací a toto dělení bylo přeneseno i na vztah k ICT. Generace jsou rozlišovány na několik poválečných generací X (příslušníci těchto generací jsou dnes – v roce 2015 – minimálně 40letí), generaci Y (20 až 40letí) a generaci Z, která se na praktický život připravuje ve školách. Je ovšem třeba konstatovat, že pro to, co někdy zjednodušeně nazýváme též síťovou generací (Síťová generace podle Tapscotta), existuje více různých názvů.

Každá generace se vymezuje vůči předchozí (rodičům) a později i následující (potomkům). Již od dob Sokratových, pravděpodobně však od počátku civilizace, existují stesky nad zkažeností mládeže. Zároveň každá generace sebe sama považuje za vzor, co se chování a způsobů týče. Přechod z dětství do dospělosti bývá provázen přirozenou snahou identifikovat se právě s generací svých vrstevníků, považovat ji za „svou generaci“ a být na ni pyšný.

Elspeth Reeve ve svém zamyšlení nad titulní stranou časopisu Times (květen 2013) [1], věnovaném současné generaci dospívajících rozebírá, proč současní mladí lidé užívají s přemírou slovo „já“ – anglicky „me“. Díky tomu se generace Z občas označuje termínem „Me Generation“.

Autorka v uvedeném článku zkoumá vysokou míru narcismu současných dospívajících, která je podle průzkumů uveřejněných v Times u dvacetiletých téměř trojnásobná ve srovnání s lidmi staršími 65 let. Poukazuje na to, že průzkum Timesů porovnává sebezahleděnost a aroganci současných seniorů se současnou mládeží. Je jasné, že takto získané výsledky nelze zevšeobecnit. Pokud bychom totiž chtěli tvrdit, že současná mládež je sobečtější, museli bychom porovnávat její současný stav s tím, jací byli senioři ve stejném věku, tedy před 50 lety. Dostupná data naznačují, že by v tomto srovnání naše „Me generace“ tak špatně nedopadla.

Totéž ukazuje i následující příklad.

Projekt Video Selfie

Ben Rimes ve svém příspěvku [2] popisuje projekt „Video Selfie“. V tomto projektu byl skupině středoškoláků zadán úkol vytvořit svůj vlastní minutový video-portrét, který by mohli využít pro představení své osobnosti (viz ukázka). Počáteční předpoklad, že studenti začnou živelně natáčet a budou se snažit se zviditelnit, se splnil jen částečně. Většina studentů měla i po půlhodině svá zařízení vypnutá, případně nahrávali krátké části, prohlíželi je, mazali a natáčeli znovu. Místo očekávaných projevů egoismu nastalo spíše přemýšlení nad tím, co o sobě studenti zveřejní. Ben Rimes se zmiňuje o možnosti, že by se studenti možná jinak chovali na uzavřeném komunikačním kanálu, na kterém by své ego prezentovali výrazněji.

Tento projekt ukazuje potěšitelnou skutečnost, a sice že mládež nad tím, co o sobě zveřejní na sociálních sítích, přeci jen přemýšlí mnohem víc, než bychom očekávali. Sociální sítě jsou digitálním rozšířením veřejného prostoru v tom smyslu, jak ho znaly předchozí generace. Stejně jako příslušníci předchozích generací se i dnešní dospívající vyjadřují jinak v relativně uzavřené společnosti vrstevníků a jinak na veřejnosti. Přesto Ben Rimes připomíná nutnost věnovat pozornost tomu, co děti dělají a jakým způsobem využívají výpočetní techniku.

Pozornost by měla být tím větší, čím mladší dítě je. Z průzkumu společnosti Research Now [3], který se zabýval dětmi předškolního a mladšího školního věku, vyplývá, že mnoho rodičů podceňuje schopnosti svých dětí ve využití počítače, tabletu nebo chytrého telefonu. Dětem sice někdy chybějí základní dovednosti, jako je jízda na kole, plavání nebo zavazování tkaniček, ale zvládají ovládání počítačových her a internetových prohlížečů. Naštěstí si rodiče většinou udržují právo kontrolovat počítač svého dítěte nebo mají přímo instalovaný systém rodičovské kontroly.

Závěr

Dnešní generace Me je v pubertálním věku. U každého jedince je toto období přirozeně spojeno s touhou dokázat světu svoji důležitost. Současní mladí lidé k prokázání či zdůraznění svého „já“ využívají technické prostředky, které možnosti vlastní propagace značně posilují. Mnoho dospělých odsuzuje využívání výpočetní techniky k zábavě i ke komunikaci. Mluví se o patologickém hráčství, narušování sociálních vazeb elektronickou komunikací a mnohých dalších škodlivých jevech. A tato rizika jsou nepochybně reálná.

Přes historické rozdíly nám asi nakonec nezbude než konstatovat, že naše generace Me je v mnohém podobná generacím předchozím, to znamená, že je asi relativně normální. Stejně jako v předchozích generacích jsou v ní různí jedinci, někteří společensky nepoužitelní až škodliví. Většina však konstruktivně přispívá ke vzniku hodnot. Dva tisíce let starý Cicerův nářek „O tempora, o mores!“ je dnes pořád stejně zbytečný. Není nutné nad našimi potomky lámat hůl jen proto, že počítače považují za naprosto běžnou součást života. Umožňují jim posunout poznání zase o kus dál. Špatné návyky přitom nepramení z příslušnosti k jakékoli generaci, ale z nevhodného chování, které lze eliminovat.