Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Rozhovor se Zdeňkem Pšenicou, předsedou Folklorního sdružení České republiky
Folklorní sdružení České republiky (FOS) je největší kulturní spolek v ČR, jedna z největších dětských a mládežnických organizací u nás: zastřešuje na 400 souborů, 62 folklorních festivalů a 16 regionálních sdružení. V současné době má kolem 14 000 členů a je vedle hasičů asi jedním z mála sdružení, kde roste členská základna. S čím má FOS problémy, to jsou vedoucí, ale to je prý jiná kapitola. Těmito základními informacemi mě na uvítanou zahrnul předseda sdružení Zdeněk Pšenica. V hovoru jsme pak pokračovali v útulné kanceláři zahrnuté nepřeberným množstvím suvenýrů z celého folklorního světa.
Když se řekne folklor, představím si nějaký velký přírodní amfiteátr, festival, spoustu diváků a soustu účinkujících v nádherných krojích. V době mého dětství to ale byly akce spíš pro dospělé. Jak to vypadá s festivaly dnes?
Činnost FOS je možné představit v několika oblastech. Oblast festivalů a akcí, na kterou se ptáte, je nejviditelnější a nejznámější. Tady velký důraz klademe na děti. V roce 1990 jsme naskočili do systému dětských přehlídek, které v tehdejším Československu byly, a začali jsme jej rozšiřovat. Vytvořili jsme zemské přehlídky, moravskou a českou, dále třeba celostátní soutěž Zpěváček, kterou prochází 6000 talentovaných dětí a vyvrcholení bývá pravidelně ve Velkých Losinách v polovině května. Před jedenácti lety jsme se Slováky, kteří mají podobnou soutěž pod názvem Slávik, zrealizovali první společný galakoncert, který proběhl 20. září v roce 2001 v Bratislavě pod názvem Slávik – Zpěváček, a od té doby spolupráce pokračuje. Před devatenácti lety jsme vytvořili festival písní a tanců Luhačovice. Je to nejprestižnější dětský festival ve střední Evropě, v jehož rámci se vyhlašuje vesnice roku, bývají tam také sympózia, kongresy, U všech větších akcí je typické, že mají záštitu nejvyšších ústavních činitelů. Pro vaši představu v loňském roce na našich festivalech bylo zhruba 1 600 000 návštěvníků, z nichž velký počet tvořili mladí lidé a rodiny s dětmi.
Jak je to s dalšími oblastmi, kterými se FOS zabývá?
Velmi důležitá je oblast komunikace, spolupráce se státem, s neziskovými organizacemi, s odbornými institucemi, se samosprávnými celky a s komunální sférou. Další oblastí je ediční a vydavatelská činnost. Naší chloubou je třeba měsíčník Folklor nebo tradiční Kalendář akcí. Za více než dvacet let jsme vydali v ediční řadě 50 publikací, ve spolupráci s námi jich vyšlo dalších 29. K tomu připočtěte obrovské množství drobných tisků. No a v posledních letech vydáváme třeba i produkty k cestovnímu ruchu.
Samozřejmě také své lidi vzděláváme. Tato oblast má dvě části: odbornou, která se odehrává převážně v regionech, a legislativně právní více na republikové nebo zemské úrovni. Do odborné oblasti patří velké projekty, kongresy, konference, škola lidového umění, což je čtyřsemestrální studium končící certifikací MŠMT, a podobné věci. V odborné rovině děláme semináře na autorské právo, na podvojné účetnictví, na projekty, zahraniční školení - za těch 21 let toho je obrovské množství, ani bych to všechno nevyjmenoval.
Dnešní svět se neobejde bez médií, bez předávání informací a bez patřičné propagace a komunikace. Jak jste na tom ve vašem sdružení v této oblasti?
Folklorní sdružení garantuje celostátní a mezinárodní propagaci, a to nejenom tím, že jsme vytvořili specifický propagační systém a naše tiskové zprávy dopadají na 2500 médií, že děláme na klíč internetové stránky festivalů, že dáváme padesátiprocentní slevy multimediálním projektům, garantujeme slevy tiskovin, ale velmi výraznou roli sehrávají naši smluvní partneři, a to jsou: Český rozhlas, Mediatel Zlaté stránky, Dětská tisková agentura, Rádio Proglas, TV Noe, Literární noviny a další. V neposlední řadě zajišťujeme organizační a odbornou pomoc, a to je u každého festivalu jiné. Někde pomáháme s technikou, někde s programem. To, co zajišťujeme téměř všude, jsou záštity významných činitelů politického a kulturního života. Garantujeme rovněž zahraniční pomoc, takže ty soubory ze vzdálených míst jako Čína, Ekvádor, Kolumbie, Indie, Nový Zéland a další do ČR jezdí z 96% přes nás. Dále pomáháme s překladateli, řešíme víza, protože máme dobré vztahy jak s cizineckou policií, tak s ministerstvem zahraničních věcí, pak materiální pomoc, finance, to jsou prostředky z odboru pro mládež, no a v posledních letech se více soustředíme také na cestovní ruch. V tuhletu chvíli komunikujeme se 127 zeměmi světa, se 41 ambasádami a s dalšími - v rámci světa je to asi tak 400 subjektů. Jsme členy všech organizací, které v té naší branži jsou.
Připadá mi, že na to všechno potřebuje FOS opravdu hodně peněz, takže na to tady žijete v docela skromných podmínkách, s malým počtem stálých zaměstnanců. Máte tedy široký okruh externích spolupracovníků?
Profesionálních pracovníků je tu opravdu málo, protože to všechno stojí na amatérské bázi. Většina festivalů a ředitelů festivalů jsou dobrovolníci. Předsedové regionů a jejich týmy jsou dobrovolníci. Vezměte si, že zde, v centru Prahy, máme 50 externistů. Takže profesionálních pracovníků je tu do desíti a bez externistů by to nešlo.
Čím to je, že máte takovou podporu všech možných institucí?
Je to o komunikaci a spolupráci. Na začátku 90. let nás nechtělo ani školství, ani kultura. Spojovali nás se starým režimem, i když jsme byli úplně nová organizace, a já si vzpomínám na slova jednoho náměstka: „Co vy tu chcete, vy jste byli spojeni se starou dobou!“ Tehdejší předseda vlády mu oponoval: „Ale pane náměstku, je tu deklarace Unesco.“ A tehdejší porevoluční náměstek exceloval: „Tss, Unesco, to je postkomunistická organizace.“ Tak mluvili někteří funkcionáři začátkem 90. let. A protože v komunikaci je obrovská síla, nezbývalo nám nic jiného než začít víc komunikovat napříč politickým spektrem a mezi organizacemi. Také jsme museli dostat lidi na akce, aby viděli, co ty děcka dělají, a zapojovat víc obce. Dnes jsme v oblasti lidové kultury opravdu světovou velmocí. Naše filosofie je: vůči našim členům je to služba, vůči státu, státním institucím, firmám, samosprávám je to důstojné partnerství no a vůči subjektům komerčním se snažíme chovat tak, aby to byl oboustranně výhodný obchod.
Vím, že tancovat v národopisném souboru je pěkná dřina. Co jsou to za pracovité děti, které se zkoušek nebojí?
Je rozdíl mezi prostředím českým a moravským: v českém prostředí je to víceméně hobby - rodiče do souboru své dítě nechci říct odloží, přihlásí je tam. Kdežto v některých moravských regionech jako jsou části Valašska, Slovácka, Slezska, Hané, je folklor součást života: to jsou ty fašanky, to jsou ty masopustní obchůzky a některé další zvyky. Členství v souboru ovšem dává všem dětem určité naplnění: dítě se tam rozvíjí pohybově, muzikálně, učí se soutěživosti, a v té naší oblasti je ještě jedna zajímavá věc, uplatníte jak velmi talentované dítě, tak netalentované dítě. Každé dítě navíc získává vztah ke konkrétnímu místu, regionu, získává národní povědomí. A to je prostě obrovská věc. Když vidím nárůst naší členské základny, myslím si, že to dává i určitou životní filosofii. Je to také obrovská propagace i státu, což ještě není úplně doceněno, ale zas musím upřímně říct, že situace je lepší, než tomu bylo před patnácti nebo dvaceti lety. Navíc pak je tu ještě další velmi důležitý aspekt, soubor není pro rodiče dětí tak nákladný jako třeba tenis nebo hokej.
Přesto to asi nákladné bude, protože pořídit dítěti kroj není zrovna levná záležitost.
To je taky různé. Protože
třeba v některých moravských regionech se ty kroje šijí doma. A soubory se taky snaží získávat finance od měst, od obcí, od nás, takže my třeba přispíváme i na kroje. Ale samozřejmě je to region od regionu jiné, protože je rozdíl pořídit poměrně chudý kroj valašský, i když je krásný, a je něco jiného mít bohatý podlužácký kroj nebo bohatý kyjovský parádní sváteční kroj. Pak jde o investici v několika desítkách tisíc.
Vím o Vás, že jste ze Zubří. Jak vy jste se k folklóru dostal? Asi je to jasné, když jste z Valašska.
Budete se divit, ale já jsem začal velmi pozdě, v sedmnácti letech, a to ze zcela pragmatických důvodů. Měl jsem jít sestřenici na svatbu. Protože jsem ale nikdy nechodil do tanečních, tak jsem se do místního souboru Beskyd šel naučit polku a valčík. Ze začátku mi to hrozně nešlo, ale když jsem přišel z vojny, začalo mě to bavit a za pár let jsem dělal vedoucího souboru. Přišel rok 1990, byl jsem zvolen do revizní komise FOS, pak jsem byl jmenovaný ředitelem 1. světového festivalu dětského folklóru a v roce 1991 jsem byl kooptován do funkce výkonného tajemníka. V roce 1997 jsem byl zvolený předsedou a od té doby jsem několikrát svůj mandát obhájil. Je to více než 20 let práce. Náročné, ale krásné práce.
Před několika týdny proběhl Národní krojový ples věnovaný Hané. Ten příští bude věnován Praze, tak to ale bude vlastně celá republika v jednom.
No samozřejmě, protože na území hlavního města Prahy působí více než 30 souborů. Jsou to soubory, které zpracovávají různé regiony. Tak třeba Slovácký krúžek zpracovává jednotlivé oblasti Slovácka, soubor Rosénka zpracovává Uherskohradišťsko a folklór staré Prahy, ale jsou tu i další, třeba menšinové soubory, je tu soubor Šarvanci, který zpracovává slovenské regiony, je tu Valašský krúžek. Jsou tu také soubory ve středních Čechách, třeba Čtyřlístek, který zpracovává Rakovnicko, ale taky je schopný postavit cimbálovou muziku Valašska, která hraje velmi dobře. Takže v Praze je pestrost souborů velmi zajímavá, ale navíc málokdo ví, že i jejich úroveň je velmi vysoká, i ony získávají ocenění po celém světě.
Zatím jsme se bavili jen o vaší organizaci. Můžete mi na závěr říci, co se vám vybaví, když se řekne NIDM?
Já vaši organizace znám. Kromě konkrétní budovy a kromě konkrétního pana ředitele, protože vy jste jedna z těch státních organizací, se kterou spolupracujeme, se mi taky vybaví vaše informační středisko, které je teď Na Poříčí a které bývalo tady, na Senovážném náměstí. A protože se v mládežnickém hnutí pohybuju od začátku 90. let, tak vím, jakou historií NIDM prošel. Taky to neměl lehké. Taky samozřejmě vím, že pomáhá při podávání projektů, je to servisní organizace odboru pro mládež MŠMT, ale myslím si, že z hlediska spolupráce by některé věci mohly být ještě lepší. Je to třeba otázka vzájemné propagace, otázka většího využívání třeba našich i vašich zahraničních kontaktů. Těch styčných ploch je tam určitě ještě víc. Ale myslím si, že to spíš ani není téma pro tento rozhovor, ale téma pro povídání s vaším panem ředitelem.
Děkuji vám za rozhovor. Svatava Šimková, NIDM
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.