Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Dyslexie, autismus, ADHD a teď… Králova řeč?
4,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Porucha řeči zvaná koktavost je problémem, se kterým se mnozí učitelé u svých žáků setkávají. Článek přináší základní informace o koktavosti a několik doporučení pro učitele, jak koktavost chápat a jak přistupovat k žákům, kteří „mají problém s tou zamotanou řečí“. Článek je doplněn přehledem literatury dostupné českému čtenáři.
Pěknou řádku let byly jedním z nejdiskutovanějších témat školských i poradenských zařízení specifické poruchy učení, jmenovitě dyslexie. Třídy českých škol se hemžily dyslektiky, skutečnými i těmi hypotetickými, různě zástupnými. K dyslexii se vyjadřoval kde kdo, samozřejmě učitelé, rodiče, staří, mladí, nebylo skoro novodobé celebrity, která by se neholedbala nějakou tou proklamovanou poruchou učení, aby si ještě více naklonila manipulovatelné davy. Postřehl někdo vůbec, jak ten zájem o dyslektiky poslední dobou utichl, takříkajíc vyšuměl? Po dyslekticích dnes není v médiích téměř vidu, slechu, jejich místo zaujaly děti s široce pojatou diagnózou hyperaktivity, odborně označovanou jako ADHD (přičemž do nepaměti odplynula diagnosticky tak oblíbená lehká mozková dysfunkce, LMD – u níž při nástupu zkratky ADHD již v polovině 90. let upozorňovala renomovaná Markéta Pazlarová na něco připomínající slova Shakespearova: „Co do jména, vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně.“ Avšak vedle dyslektiků a dětí s diagnózou ADHD jsou zde ještě autisté.
Někteří uvážlivější kompetentní specialisté se nebojí – s trochou opatrné nadsázky – hovořit až o epidemii zájmu věnovaného autismu. V oblíbeném černobílém vidění už zase známe pouze autisty a ne-autisty. Jako by se v lidském společenství nemohli zcela přirozeně vyskytovat také jedinci ne hned přímo autisté, ale s autistickými rysy, tu výraznějšími, tu přehlédnutelnějšími. Klasickým příkladem člověka se silnými autistickými rysy byl například Albert Einstein. Aniž by kdo popíral závažnost problematiky autismu, potřebu jeho řešení, pomoci, je na místě zauvažovat, jestli nebyl zájem o autisty motivačně nabuzen především vynikajícím Dustinem Hofmannem jako autisty ve filmu Rain man. Díky za ten film. Vyvolal skutečnou vlnu zájmu o opravdový problém, byť ho jako film – jak jinak – zprostředkoval v poněkud líbivější, na růžovo přibarvené realitě.
Aktuálně se ocitáme v obdobné situaci. Několika letošními Oskary ověnčený film Králova řeč (The King´s Speech) vynáší na světlo boží společensky tabuizovanou problematiku narušení plynulosti řeči – prostě koktavost (balbuties, čteno balbucies). Koktavost je pro neznalé věci neselhávajícím zdrojem veselí. Chcete někoho zkarikovat? Nechejte ho koktat! Jak mizí z povědomí národa Smetanova Prodaná nevěsta, lze se nadít, že podobně vyhasne vzpomínka na koktavého Vaška. Ten specificky u nás značně přispěl k dehonestujícímu pohledu na každého, kdo koktal – automaticky byl (už není?) v českých zemích považován za chudáka, za někoho mysli poněkud mdlé či zastřené.
Projevy koktavosti jsou velice variabilní. Paradoxně jen menší část těch, kdo koktavostí trpí, podle obecných představ jako připomínaný Vašek opakuje právě první slabiku slova, způsobem: ma-ma- ma matička, po-po-povídala… Balbutici, jak bývají ti, kteří koktají, odborně označováni (ve světě citlivěji zkratkou PWS = Person Who Stutters, osoba, která koktá), mohou ve třídě patřit spíše mezi ty tišší, nemluvné žáky, kteří se úzkostlivě snaží vyhýbat slovnímu kontaktu. Dítě mívá dny horší a dny lepší, jejich výskyt a proměny samo není absolutně schopné vlastní vůlí ovládat ani předvídat.
Kdo by se chtěl hlouběji seznámit s nesmírně složitou problematikou koktavosti, má jedinečnou možnost sáhnout po vynikající publikaci slovenského logopeda Viktora Lechty. Odborníkům z oblasti speciální pedagogiky netřeba pana profesora představovat. Jeho práce už dlouhodobě vycházejí v českých překladech péčí nakladatelství Portál. Že toto nakladatelství vypravilo do světa již druhé vydání publikace s názvem Koktavost (2004, 2010), svědčí o mimořádném zájmu odborníků více profesí.
Jako první pomoc učitelům, kteří se nespokojí se stále tradovanými, dávno přežitými „rádobypoznatky“ a předsudky o koktavosti, lze nabídnout překladový titul z produkce světově proslulé neziskové svépomocné organizace, od roku 1947 se zabývající pomocí těm, kteří „mají problém s tou zamotanou řečí“ - Stuttering Foundation of America (dále SFA). Koktavost více než jiné vady a poruchy řeči (odborně hovoříme raději o narušení komunikační schopnosti) vyžaduje striktní respekt k věku klienta (nemluvíme o pacientovi – ten, kdo koktá, není nemocný).
Z řádky titulů SFA, které vyšly v češtině, vyberme pro učitele dětí mladšího školního věku opravdu vynikající zdroj informací – publikaci Koktavost u dětí školního věku. Časově vytížené paní učitelky příjemně potěší svým rozsahem (nějakých 80 stran textu). Ale především je překvapí svým obsahem – žádné obvyklé proklamace, co všechno „se musí“. Namísto toho naprosto konkrétní rady a příklady (třeba záznamy dialogů s dítětem, které koktá, a to podle závažnosti řečového problému, až šokující zařazení tzv. chtěné, úmyslné koktavosti, ani náznak v Čechách preferovaných a nezbytných dechových cvičení atd.). Autor Carl W. Dell píše na základě jednak prožitků vlastní koktavosti, jednak z pohledu školního logopeda. Ty my ještě ve školách – bohužel – stále nemáme. Neznamená to však, že by se učitelé neměli s problematikou koktavosti seznamovat, určitě se ve své praxi s takto postiženým dítětem setkají. Není jejich úkolem zasahovat způsobem, který označujeme jako logopedickou intervenci. Ale mohou – a měli by – být mezi prvními, kteří dětem pomohou správným přístupem, vyladěním atmosféry třídního kolektivu, případným nasměrováním rodičů.
Začtou-li se učitelé do stránek doporučované publikace, nahlédnou do netušené složitosti řečového problému. Zvlášť inspirující jsou řádky věnované spolupráci s rodiči, doplněné krátkými případovými studiemi, kazuistikami.
Podstatné je, že čtenář přestává nahlížet na rodiče jako na původce řečového problému dítěte. Nesetkáváme se rovněž v našich odborných tiskovinách zrovna často s následujícím přístupem: „Jedním z cílů schůzek s rodiči je získávání informací. Chceme vědět co nejvíce o dítěti i o jeho koktavosti. Jsou dva způsoby získávání těchto informací. Prvním je přímé dotazování, druhým – podle našich zkušeností mnohem lepším – je nedirektivní, nepřímý přístup. Je-li to možné, pokoušíme se klást všeobecné otázky v naději, že rodiče využijí této příležitosti a poskytnou nám sami bez dlouhého dotazování poznatky o svých, byť i potlačovaných pocitech a frustracích nebo o úzkosti pramenící z koktavosti jejich dítěte… Mnohdy se jedná o významné informace, které bychom nikdy nezískali, pokud by rozhovor probíhal formou otázka – odpověď… Rodiče potřebují mluvit, a to mluvit volně. My bychom měli rozhovor vést takovým způsobem, který jim to umožní“.[1]
Kapitola nadepsaná Spolupráce s učiteli je prodchnuta účinnou empatií, ne soucitem nebo lítostí, ale schopností vcítit se do problému jak dítěte, tak jeho učitele. V závěru této kapitoly autor píše: „Učitel si potřebuje s dítětem o jeho koktavosti promluvit. Má dát dítěti najevo, že si je vědom jeho řečových potíží a že chce dítěti zpříjemnit pobyt ve třídě, nakolik jen to je možné. Logoped, učitel a dítě se budou setkávat a spolupracovat jako tým. Taková přímá konfrontace pomáhá vyjasnit mnohá nedorozumění. Jsme přesvědčeni, že ohrožující a nebezpečná část koktavosti jako řečového problému se stejně jako u pověstného ledovce rozkládá pod povrchem. Čím větší díl problému jsme schopni přivést na světlo pochopení a porozumění, tím vyšší je šance, že dítě uspěje. V tom spatřujeme základ naší motivace i víry a předpoklad úspěchu.“[1]
Králova řeč je výborně natočený film. Bezpochyby nezískal všechna vysoká ocenění proto, že se dotýká koktavosti oblíbeného anglického panovníka, krále Jiřího VI. Věřit, doufat, že vedle svých nesporných uměleckých kvalit vyvolá také zvýšený zájem veřejnosti právě o koktavost, je trochu ošemetné. Film Rain man upozornil na celkem neznámý a ne příliš frekventovaný problém, nikdy otevřeně nezesměšňovaný a – přiznejme si to – do jisté míry zvláštním způsobem atraktivní. Také se v době jeho uvedení ještě víc a častěji chodilo do kina, film má v současnosti jinou pozici v nabídce zábav a radovánek.
Možná budeme dál chodit kolem koktavosti nevšímavě, občas se přihlouplým vtípkům na ni i zasmějeme nebo zpozorníme při poznámce, že koktavostí trpěl také národní buditel Josef Jungmann a Karlu Jaromíru Erbenovi tato vada řeči zabránila stát se učitelem. A ani pedagogům nedojde, že zase propásli příležitost chopit se tématu, které se tak bytostně dotýká – podle různých statistik – nejméně čtyř procent školáků. Chtělo by to alespoň začít klást otázky.
DELL, C. W. Koktavost u dětí školního věku. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-075-1.
LECHTA, V. Koktavost. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-867-8.
GEUS DE, E. Někdy koktám. Brno: Paido, 2002. ISBN 80-7315-018-2.
FRASER, M. Svépomocný program při koktavosti. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7367-183-2.
FRASER, J. Koktáš? Nezoufej!. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2330-3.
MURRAY, F. P. Příběh jednoho koktavého. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-116-2.
PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Mařenko, řekni Ř. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.
PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Logopedické poradenství. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.