Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Duchovní život dětí a mládeže u nás
4,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p>Autoři v tomto souhrnném článku vycházejí ze dvou nedávných výzkumů, které se týkaly postojů dětí a mladých lidí k oblasti duchovního života (jeden z nich byl proveden v rámci projektu <b><i>Klíče pro život</i></b>) - a ukazují, že skutečnost je tu mnohem pestřejší, než ji běžně prazentují média.</p>
Co je to vlastně duchovní život? Jestliže jsme země, o které se mluví jako o nejsekularizovanější, má vůbec smysl mluvit o duchovním životě našich dětí? Říkáme běžně: pane bože, ježíšmarjá a kristepane, ale tato slova bereme jako citoslovce a mnozí z těch, které nazýváme ateisty, se často vysmívají či v lepším případě nechápou ty, kteří věří v Boha. Vše nasvědčuje tomu, že jsme společností konzumu, děti jsou od nejútlejšího věku zahrnovány spoustou věcí, od nejrůznějších a často zbytečných hraček přes mobily, které jsou dnes nutností už na prvním stupni základní školy, až po značkové oblečení a super počítače, čtečky a jinou techniku. Jen ten čas rodičů, ten opravdově projevovaný zájem jako by chyběl. Přemýšlejí tedy dnešní děti nad tím, co by se dalo nazvat duchovním životem, tedy životem, který sice není odtržený od života hmotného, ale směřuje k jakýmsi vyšším principům a hodnotám, z nichž těmi nejdůležitějšími by měly být dobro, pravda, láska, naděje a v konečném součtu lepší svět?
Nejprve bude užitečné si ujasnit, co vůbec rozumíme duchovním životem. A proč je oprávněné přesvědčení, že v nějaké podobě se duchovní život týká každého člověka. Protože duchovní život zdaleka nelze redukovat na příslušnost k nějaké náboženské skupině, ani na deklaraci „věřím v Boha“. Základem duchovního života člověka je fakt, běžně přijímaný (a v evropské tradici dokonce pokládaný za určující charakteristiku člověka), že každý člověk je nadán svobodou. Tu však je nutné kultivovat. A k tomu je člověk vybaven dispozicí pro rozlišování dobra od zla – svědomím, touhou po lásce a potřebou hledat smysl. Duchovní život je tak výchovou svobody skrze svědomí, lásku a vztahování se ke smyslu.
Co ukázaly výzkumy
Duchovním životem dětí a mládeže se až do nedávna zabývaly systematičtěji pouze práce Petra Saka věnované středoškolákům. Proto zvláštní význam mají dva výzkumy z poslední doby. Ten první probíhal v rámci šetření Hodnotové orientace dětí od 6 do 15 let jako nejvýznamnější výzkumná práce projektu Klíče pro život (jehož nositelem je MŠMT a realizátorem jeho odborné pracoviště Národní institut dětí a mládeže). Při tzv. focus groups (tedy debatě 6 až 10členné skupinky moderované výzkumníkem) 13 až 15leté děti odpovídaly na otázku, zda je pro ně důležitá víra v Boha a co si vůbec o takové víře myslí. Téměř bez rozdílu – a byly to děti z Prahy, Prostějova a Chýnova (malé vesničky v okrese Tábor) – konstatovaly, že pro ně důležitá vůbec není. Příkladně 14letý Luboš z Prahy: Myslím si, že ne, že to pro mě není důležitý, či stejně stará Katka z Prostějova: Jde to mimo mne. Výjimečně se objevily diferencovanější názory, jako u 15letého Amara z Chýnova: Já myslím, že rodiče, když jejich děti nevěří, by neměli k tomu děti nutit, to nesnáším. Náboženství doporučit, ale nenutit. Řada dětí hned spojovala víru v Boha s fanatismem a terorismem: Ale ty teroristi, co věří v Aláha jsou schopní zabíjet. To je strašný. To je fanatismus (Radim 14 let, Chýnov). A také se nejednou vyskytla kritika sekt: A ty sekty to je taky super, jak blbnou ty lidi (Bára 15 let, Praha).
Pokud se ovšem duchovní život nezužuje jen na otázku víry v Boha, ukáže se, že se pod slupkou nezájmu odehrává mnohem zajímavější dění. Na to – u dospělých – od roku 1997 poukazovaly zejména některé výzkumy Dany Hamplové ze Sociologického ústavu ČAV. A pro dnešní středoškoláky je v celé pestrosti představil letošní výzkum Křesťanské akademie mladých (KAM 2011) ve spolupráci s agenturou Focus a právě Danou Hamplovou. Rozsah tohoto článku neumožňuje víc než souhrn těch nejdůležitějších zjištění. A ta rozhodně stojí za promýšlení.
Předně se ukázalo, že víra v nemateriální svět i zájem o duchovní záležitosti jsou mezi českou mládeží rozšířené, i když křesťanská víra je v menšině: 63% děvčat a 55% chlapců uvedlo, že věří, že existuje něco víc než jen viditelný materiální svět. Téměř čtvrtina dotazované mládeže sice nebyla o existenci nemateriálního světa přesvědčena, ale neodmítala ji. Zatímco jasné přesvědčení o existenci Boha není mezi mladými lidmi příliš rozšířené (ve shodě s výzkumem NIDM) – pouze 11% procent dotazovaných studentů uvedlo, že věří, že existuje Bůh a že je Bůh zajímá, celých 56% lze označit za hledající (věří v Boha a zajímají se o něj, nebo alespoň věří v něco nad námi). Přibližně tři čtvrtiny studentů lze zařadit mezi „spirituální jedince nekřesťanského zaměření“ se zájmem o duchovní a spirituální otázky či neodmítající možnost nemateriálních jevů, 17% lze označit za „ateisty“ a 7% za „věřící křesťany“ Náboženské a spirituální postoje české mládeže jsou často mlhavé a vnitřně rozporné. Například pětina z těch, kdo odmítli existenci něčeho víc než jen viditelného materiálního světa, odpověděla, že „nad námi něco je“ nebo „že existuje Bůh“. Nebo jen polovina z těch, kdo zaškrtli, že „Ježíš je Boží Syn“, uvedla, že věří, že Bůh existuje.
Duchovní život „nevěřících“
Mladí lidé zjevně chtějí svůj duchovní život nějak aktivně rozvíjet a naplňovat, touží po něm a hledají cesty, jak tuto žízeň uhasit. Proto je dnes tolik mladých lidí, které můžeme nazvat hledajícími a kteří se často pokoušejí nalézt tu pravou duchovní cestu doslova všude možně – od buddhismu a jiných pro nás exotických náboženství přes pohanství k různým esoterikám – věštění, horoskopům, až k „úletům“ typu vesmírní lidé. Některým se snad podaří tu svou trvalejší duchovní cestu nalézt, jiní se v tom plácají a nezřídka nakonec na duchovní rozvoj rezignují. V této situaci je zvláštní příležitostí, jak si uvědomit vlastní duchovní život, skauting, který má ty nejvyšší duchovní hodnoty zahrnuty ve svém slibu a zákonu, ale současně nenutí jít své členy po žádné z tradičních duchovních cest. Za rozhodující duchovní hodnoty pokládá skauting nejvyšší Pravdu a Lásku, službu jim pak za vlastní náplň skautského života. Prvním krokem k objevení vlastního duchovního života může být možnost ztišení se, nahlédnutí do sebe sama a vyzkoušení toho, čemu se říká meditace. Dokumentuje to například výrok vysokoškolské studentky po absolvování duchovního skautského semináře pro „nevěřící“: Do dnešního dne jsem nevěděla, že existuje nějaký duchovní život a že se týká i mne.
Vhled do duchovního života nevěřících dětí a mladých lidí, které mají příležitost přemýšlet nad pojmem „služba nejvyšší Pravdě a Lásce“, poskytl průzkum z jednoho skautského střediska v malém moravském městečku. Pravda a láska jsou pro mne nejvyšší hodnoty (vyšší než materiální, jak se píše v příručkách). Jsem ráda, že je to tak, protože se ve skautu myslí i na nevěřící (ve smyslu nekřesťany). Určitě by mi tato slova ve slibu chyběla, protože si myslím, že každý člověk by měl o nejvyšších hodnotách a jejich smyslu ve svém životě přemýšlet (Hanka 23 let). Každý má určené nějaké svoje morální hodnoty, svoje zásady, které se snaží dodržet a neporušit je. Někdo je má předurčené svým náboženstvím a někdo, kdo se nehlásí žádnému náboženství (jako třeba já) si tvoří pravidla vlastní. Každopádně jsem rád, že tohle je ve slibu. (Paťa 15 let). Pod Pravdou a Láskou si představuji tu vyšší moc, která nám tím dokazuje, že je. Jsem ráda, že jsou v zákoně. Jsou tam jak bílé kopretiny na zelené louce, taky tak krásně „svítí“ a „voní“ (Terka 16 let).
Co křesťanská menšina?
Rozvíjet duchovní život u křesťanských dětí se může tzv. „nevěřícímu“ zdát mnohem jednodušší – vždyť křesťané mají svůj duchovní život poměrně jasně definovaný, mohou v něm navazovat na dlouhou a bohatou tradici a měli by jej cíleně rozvíjet. Jenomže situace je mnohem komplikovanější. To ostatně potvrdil výše uvedený výzkum KAM 2011: Specifickou skupinu představují mladí lidé, kteří věří v existenci Boha, ale uvádí, že je Bůh nezajímá. Nejčastěji se jedná o chlapce a děvčata z křesťanských rodin, kteří se formálně hlásí k nějakému náboženskému vyznání. Na své úrovni o tom svědčí i následující výpověď z jedné focus groups výzkumu NIDM: Moje kamarádka, je jí 14 let, ona má věřící rodinu. Já jsem to třeba nevěděla a to ji znám nějakých pět let. Ona každou neděli chodí do kostela na mši. Ale chodí tam vlastně jenom kvůli tý rodině, že to chtěj. A ona se za to hrozně styděla. Já jsem se to dozvěděla asi tak před 14 dněma. A ona říkala, že se za to styděla, přitom se nemá za co stydět. (Kačka, 14 let, Praha)
Děti z křesťanských rodin – a spolu s nimi i ti, kteří je chtějí na křesťanské duchovní cestě doprovázet – se ocitají v situaci, která vyžaduje kromě schopnosti unést postavení člena malé menšiny i dostatečně tvořivý, hledačský přístup otevřený dialogu s ostatními. To v prvé řadě znamená zbavit se strachu, umět těžit z vlastní zkušenosti a současně ji dokázat oplodňovat setkáním s „jinými“. Pokud v tom budou křesťané úspěšní, získají tím všichni.
Svatava Šimková, specialistka PR NIDM
Jiří Zajíc, zástupce ředitele NIDM
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.