Doporučení evropského ICT clusteru

Když byla minulý týden publikována zpráva Evropské komise nazvaná Key Lessons learned by the ICT cluster (Hlavní zjištění ICT clusteru) a Česká škola ji jako významný dokument nasdílela (viz ElearningEuropa.info: Vzdělání, inovace a ICT), ukázalo se, že u nás skoro nikdo neví, co to evropský ICT Cluster vlastně je. Toto nedopatření je rozhodně třeba napravit. Jsme součástí EU, a, ať se nám to líbí nebo ne, měli bychom vědět, co se na nejvyšší úrovni děje. Jedná se i o naše peníze a výsledky rozhodování či pouhá nezávazná doporučení se nás přímo dotýkají.

V politice EU mělo školství vždy významné postavení, i když se jedná o oblast, jejíž řízení spadá do svrchované pravomoci vlád jednotlivých států. Všichni si dosud dobře pamatujeme program Socrates, do něhož jsme se začali zapojovat po přidružení k EU již koncem 90. let minulého století (ZŠ a SŠ typicky účastí v projektech Comenius, které v téměř stejné podobě v rámci současného programu LLP existují dodnes). Hlavním cílem těchto programů je vzájemné poznávání a postupné zvyšování kompatibility školských systémů umožňující v budoucnosti volný pohyb studentů a posléze i pracovních sil mezi různými státy EU.

Na jaře roku 2000 přijala Evropská rada tzv. lisabonskou strategii (pozor, to není totéž, co Lisabonská smlouva). Hlavní záměr této komplexní strategie, která byla rozvržena na celé desetiletí 2000-2010, byl formulován takto: Unie se má stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“. Lisabonská strategie měla nakonec celkem 9 prvků, na prvním místě Informační společnost pro všechny.

Z cílů je celkem zřejmé, že při realizaci lisabonské strategie muselo mít školství jednu z nejvyšších priorit. Hlavním nástrojem jejího řízení se stala tzv. „nová otevřená metoda koordinace“. Spočívá v tom, že se shrnují, hodnotí a šíří nejlepší zkušenosti na základě dohodnutých ukazatelů. Tyto zkušenosti jsou pak základem pro vypracování vlastní politiky členských států.

Pro realizaci evropské vzdělávací politiky v rámci lisabonské strategie byl přijat program zvaný Education & Training 2010 (ET 2010). V rámci tohoto programu a v duchu otevřené metody koordinace vzniklo 8 Peer Learning Clusterů (vzájemně se učících seskupení), jejichž úkolem je pomáhat evropským státům na úrovni vlád a ministerstev stanovit nejvhodnější školskou politiku. ČR má zastoupení v několika, v ICT clusteru však ne.

Na práci ICT clusteru se podílí 18 zemí (Rakousko, Bulharsko, Kypr, Německo, Estonsko, Řecko, Finsko, Francie, Maďarsko, Lucembursko, Malta, Polsko, Slovinsko, Slovensko, Velká Británie, Island, Norsko, Turecko) a tři organizace - CEDEFOP (European Centre for the Development of Vocational Training), European Training Foundation (ETF) a Institute for Prospective Technological Studies (IPTS-JRC).

Aktuální zpráva ICT clusteru shrnující hlavní závěry je vlastně určitým završením několikaleté práce této skupiny v rámci programu ET 2010, který je v současné době modifikován v rámci nejnovější strategie (Europe 2020) a bude pokračovat jako ET 2020.

Členy ICT clusteru jsou odborníci delegovaní jednotlivými ministerstvy školství a experti členských organizací. Ti se v pravidelných intervalech setkávají pokaždé v jiné členské zemi, vzájemně se seznamují s vývojem, informují se o zajímavých případech implementace vzdělávacích technologií, studují výsledky relevantních projektů a výzkumů, zvou si nejlepší specialisty na řešenou problematiku a o problémech diskutují. Aby bylo možno danou problematiku blíže zkoumat, byla rozdělena do 4 samostatných a 2 mezipředmětových tématických celků.

ICT Cluster structure

Tématická struktura problematiky řešené ICT clusterem

Zpráva zpracovává vývoj vyvolávaný různými organizačními a pedagogickými inovacemi v oblasti daných tématických celků na třech úrovních – Problémy a výzvy, Rozbor a Klíčová zjištění. V tomto článku není na detailní popis prostor. Seznámíme se proto alespoň s přehledem hlavních doporučení, která byla na základě všech zjištění ICT clusterem definována s cílem koordinovat státní informační politiku ve vzdělávání evropských zemí.

1.      Vedení a institucionální změny.
Kvalitní řízení na všech úrovních má zásadní význam pro zajištění optimálního využití technologií žáky. Úspěšná implementace ICT má tyto znaky:

·   Vývoj v oblasti ICT je silně podporován ze strany vedení škol i dalšími vedoucími představiteli školství a vlády.

·   Existuje ambiciózní avšak realistická vize využívání ICT v plánu vývoje jednotlivých škol propojená s politikou na místní, regionální i státní úrovni.

·   Řízení, koordinace a evaluace činností v rámci státní informační politiky ve vzdělávání je podepřena dostatečnou časovou dotací a alokací přiměřených zdrojů.

·   Je kladen důraz na spolupráci a propojování různých institucí s cílem zlepšit výsledky a zvyšovat kvalifikaci zaměstnanců.

·   Implementace plnohodnotného systému auto-evaluace vede k soustavnému zdokonalování integrace ICT (viz Difuze technologií ve škole 21. století).

2.      Digitální kompetence – dovednosti pro život.

·   Technologie musí být součástí výuky nepřetržitě od útlého mládí.

·   Je třeba podporovat výzkum v oblasti vlivu technologií na výuku.

·   Školství musí odstraňovat vznikající digitální rozdíly.

·   Školství musí reagovat na potřeby trhu pracovních sil.

3.      Individualizace vzdělávání.
Technologiemi podporované prostředí umožňuje individualizovat vzdělávací proces tak, že každý jednotlivec za něj může převzít osobní zodpovědnost. Každý může pracovat svým vlastním tempem podle svých schopností, aktuálního stádia vývoje poznání a situace, v níž se nachází. Proto je tento na studenta orientovaný model vhodný i pro ty skupiny obyvatelstva, pro něž je jinak vzdělání obtížně dostupné. Do vzdělávacích aktivit se prostřednictvím technologií může zapojit a vzájemně si pomáhat celá řada účastníků – autorů obsahu, učitelů, lektorů, komerčních subjektů ad.

·   Technologie musí být jako povinná součást integrovány téměř do všech předmětů. Pouhá výuka ovládání ICT nestačí.

·   Do přípravy učitelů i do jejich dalšího vzdělávání musí být integrováno seznámení s širokou škálou výukových metod, jež zapojením digitálních médií zvyšují efektivitu.

·   Technologie podporují využití kooperativních výukových metod. Spolupracovat mohou jak učitelé, tak žáci. Individualizace umožňuje každému účastníkovi získat vlastní výukovou zkušenost.

·   Internet umožňuje přístup k obrovskému množství výukového obsahu. Ten sám o sobě nemá bez vhodného předmětově a didakticky orientovaného přístupu význam. I nadále existuje potřeba vývoje specializovaných výukových aplikací, jež by měl být na národní úrovni podporován.

4.      Příprava učitelů.

·   Digitální kompetence musí být v oblasti přípravy učitelů považovány za klíčové (též viz Integrace technologií podle modelu TPCK). Jedná se o obtížně řešitelný problém mající zásadní vliv na další vývoj celého resortu školství.

·   Digitální kompetence učitelů musí obsahovat schopnost kritického přístupu ke vzdělávacím technologiím, tj. schopnost rozpoznat jejich výukový potenciál. Příprava učitelů musí obsahovat seznámení se zkušenostmi, s příklady dobré praxe a se zdroji vhodných materiálů. Učitelé všech předmětů a úrovní musí být schopni podnítit své žáky k tvořivému a kritickému využívání ICT při učení, např. při hledání vhodných informací a jejich vyhodnocení.

·   Je třeba podpořit inovativní výukové postupy. Ty jsou nezávislé na předmětech, orientují se na žáka, zapojují ho aktivně do výukových činností, podporují samostatné poznávání, experimentování, řešení problémů apod. Jejich aplikace není možná bez dovedností vyžadujících existenci dříve zmíněných digitálních kompetencí.

5.      Posílení výzkumu vlivu ICT na vzdělávací proces.
Výzkum by měl při zkoumání vlivu ICT na výuku využívat holistické přístupy. Neměl by jen hledat řešení současných problémů, ale též aktivně nacházet nové efektivní postupy. Měl by být propojen s praxí a podporován legislativou i rozpočtem.

6.      Vize budoucnosti
by měla být spojena s představou výkonnějšího, spravedlivějšího, inovativnějšího a smysluplnějšího vzdělávání, než jaké kdy existovalo.

Zdá se, že zpráva vysloveně „ťala do živého“. Místo závěru nechám čtenáře, aby si laskavě na základě vlastních zkušeností udělal sám obrázek, do jaké míry je evropská koordinace informační politiky ve vzdělávání v našem případě úspěšná!

zdroj:

Learning, Innovation and ICT: Lessons learned by the ICT cluster, Education & Training 2010, European Commission, 2010