Dopis Františka Palackého do Frankfurtu

Příspěvek vznikl v rámci projektů pořádaných o.s. Aisis.

V roce 1848 usilovalo německé národní hnutí o vytvoření velkoněmeckého státu, do něhož chtělo začlenit i české země v rozsahu středověké Svaté říše římské národa německého. Na přípravné jednání sněmu byl pozván i František Palacký jako reprezentant českého politického života. Dokument ukazuje, jaký byl jeho postoj. Text lze použít k diskusi o austroslavismu, který Palacký považoval za nejlepší možnou variantu pro zajištění rozvoje českého národa. Dopis obsahuje i Palackého památný výrok, který v parafrázi zní „Kdyby nebylo Rakouska, musili bychom si ho vymyslit."

Dopis dne 6. dubna l. r., kterýmžto ste mi, vysoce vážení pánové, prokázali čest, že ste mne pozvali do Frankfurtu, abych se oučastnil jednání Vašich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament - nyní právě mne poštou došel. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše Německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sněmu „německých vlastencův", propouštění mne sami z obviňování, rovněž tak nespravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německému národu. S upřímným citem vděčnosti v tom uznávaje vznešenou vlídnost i spravedlnost výtečného shromáždění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen, odpovědíti jemu s otevřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání. Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence". Dovolte, abych Vám nyní co možná krátce přednesl své toho důvody.

Účel Vašeho shromáždění jest na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvést ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu říše Německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právem proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím - a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění, ani vůle, nechtěli ste mne zajisté k sobě povolati. Přičemž musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo když by k tomu přišlo, hlasitě odporovati. K prvnímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný. Nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž pokládám za utěšenou a žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.