... Konečně shoda mezi zvířaty je přirozená, shoda mezi lidmi je založena jen na dohodě, a ta je umělá. Není tedy divu, je-li vedle smluv třeba ještě něčeho jiného, co by jejich dohodu posílilo a trvale upevnilo. A to je společná moc, držící je na uzdě a řídící všechny jejich činy k společnému blahu.
Tato společná moc musí být s to chránit jich před vpádem vnějšího nepřítele i před vzájemnými křivdami uvnitř země. Musí je zároveň zabezpečiti do té míry, aby se při své píli mohli uživiti plody země, kterou vzdělávají a spokojeně žíti. Jediná cesta vedoucí k zřízení takové moci jest, aby všichni veškerou moc svou a sílu svěřili jedinému muži nebo jenom jednomu souboru mužů, který by svedl všecky jejich vůle většinou hlasů ve vůli jedinou. To jest, ustanovit jednoho muže nebo jeden soubor mužů, aby je zastupovali; a každý musí vyznati a uznati, že vše, co onen zástupce učiní nebo dá učiniti ve věcech týkajících se společného pokoje a bezpečnosti, bere za své, jako by jej byl k tomu zplnomocnil. Každý musí svou vůli v těchto věcech podříditi jeho vůli a své mínění jeho mínění. To je jednota jich všech, sjednocení v jedné a téže osobě smlouvou všech se všemi asi tak, jako kdyby každý řekl každému: „Vzdávám se svého práva vládnouti sobě a odevzdávám toto právo tomuto muži nebo tomuto souboru mužů, jestliže jim také ty odevzdáš své právo a stejně jako já je zplnomocníš ke všemu a uznáš jejich činy za své."
XIII. Lidská přirozenost se zřetelem k blahu a bídě lidské
Příroda opatřila lidi přednostmi tělesnými i duševními do té míry stejnými, že jsou si rovni. Ač jsou někdy někteří lidi zřejmě tělesně silnější než druzí nebo i duševně bystřejší, přece, když se vše shrne dohromady, není rozdíl mezi lidmi tak povážlivý, že by si někdo mohl osobovat nějakou výhodu, o kterou by někdo jiný neměl stejné právo se ucházet. Neboť jde-li o tělesnou sílu, i nejslabší má dosti sil zabít nejsilnějšího buď tajnými úklady, nebo ve spojení s jinými, kteří jsou ve stejném nebezpečí jako on.
A pokud jde o schopnosti duševní (nepřihlížíme-li k umění založenému na užívání slov, a zejména k obratnému postupu podle obecných a neomylných pravidel, kterým říkáme věda - neboť tu má velmi málo lidí a jen ve velmi málo věcech, jelikož to není ani schopnost vrozená, s kterou bychom již přicházeli na svět, ani získaná jako moudrost), shledávám mezi lidmi ještě větší rovnost, než pokud jde o tělesnou sílu...
Z této rovnosti schopností pramení i rovnost nadějí v dosažení cíle. Jestliže ale dva lidé zatouží po téže věci, poněvadž ji nemohou oba zároveň mít, nemohou se z ní těšit, znepřátelí se; a na cestě za svým cílem (bývá to zpravidla pro sebezáchovu, ale někdy i jen pro potěšení), snaží se druh druha pokořit nebo zničit. Odtud se stává, že ten, kdo sám sází, seje, staví nebo má vhodné sídlo, může očekávat, že jiní sdruží své síly a přijdou, aby ho připravili o majetek a obrali nejen o ovoce jeho práce, nýbrž i o život nebo svobodu. Ale i ti jsou v obdobném nebezpečí sami...
V lidské přirozenosti shledáváme tedy tři hlavní příčiny sporů. První je soutěžení, druhá nedůvěra a třetí touha po slávě. První žene lidi, aby se napadali pro zisk, druhá pro bezpečnost a třetí pro čest a vážnost. První užívá násilí, aby lidé pobrali jiným lidem muže, ženy, děti i stáda. Druhá, aby se bránili, třetí, aby ztrestali maličkost, jako je slovo, úsměv, jiné mínění nebo nějaký jiný projev podceňování, namířený buď přímo proti nim samým, nebo nepřímo proti příbuzenstvu, přátelům, národu, zaměstnání nebo jménu.
Z toho je zjevné, že tehdy, když lidi žijí nemajíce nad sebou společné moci, která by je všecky držela na uzdě, jsou mezi sebou v tom stavu, kterému říkáme válka. Je to válka všech proti všem. Neboť válka nejsou jen boje ani násilné projevy vůle rozhodnout bojem. V podstatě války je tedy třeba mít na mysli pojem času, jako je tomu v podstatě povětrnosti, neboť jako podstata vlhkého počasí nezáleží v jednom nebo několika lijácích, nýbrž v tom, že se k dešti schyluje již mnoho dní napřed, tak k válce dělají přípravy, a trvá po celý ten čas, kdy není jistoty o opaku. Všechen ostatní čas se pak nazývá mír.
Vše tedy, cokoli souvisí s časem válečným, kdy je každý nepřítelem každého, stejně se děje v době, kdy lidé žijí bez jistoty kromě té, kterou jim může zjednat jejich síla a vlastní vynalézavost vůbec. Za toho stavu není místa ani pro přičinlivost, ani píli, poněvadž je jejich ovoce nejisté. A proto není ani vzdělávání půdy, ani plavba, ani doprava zboží přes moře a jeho spotřeba. Nestavějí se pohodlné domy ani prostředky pro dopravu příliš těžkých předmětů. Nepěstuje se věda o tvářnosti země, nepočítá se čas, nekvete umění ani písemnictví, hyne společnost, a co je ze všeho nejhorší, stálý strach a nebezpečí hrozí násilnou smrtí. Lidé žijí osaměle, nuzně, stísněně, jako zvířata; a jejich život je jen krátký.
Tomu, kdo náležitě tohle vše neuvážil, bude se snad zdát podivné, že by příroda mohla takhle rozdvojit lidi a mít je k tomu, aby se napadali a ničili se. On by tedy, nevěře tomuto zásahu vášní, přál si snad mít to potvrzeno zkušeností. Ať tedy sám uvažuje. Chystá-li se na cestu, ozbrojuje se a hledá spolehlivé průvodce. Jda spát, zamyká dům a ještě v domě skříně. Dělá to vše, ač ví, že jsou zákony a veřejní strážci ozbrojení, aby mohli pomstít každou křivdu, kterou by někdo na něm spáchal. Jaké pak mínění má o svých bližních, když jede na koni ozbrojen? O svých spoluobčanech, když zamyká dům? A o svých vlastních dětech a služebnictvu, když zamyká skříně? Zda stejně nežaluje na lidstvo on svými činy jako já slovy? Ale ani on, ani já neviníme přírodu ani lidskou přirozenost. Žádostí a jiné lidské vášně nejsou samy o sobě hřích. Nejsou hřích ani samy činy, vycházející z těchto vášní, dokud nebyl vydán zákon je zakazující. Před vydáním takového zákona lidé nemohou vědět, co je nesprávné. Ale žádný zákon nemůže se vydat, dokud se lidé neshodli na tom, kdo jej má udělat.
Snad si někdo bezděky pomyslí, že nikdy nebyl takový čas ani takový stav války všech proti všem. I já věřím, že tomu obecně nikdy tak nebylo po celém světě. Je však mnoho míst, kde lidé tak nyní skutečně žijí. Neboť divoši na mnoha místech v Americe nemají vlády vůbec, kromě snad vlády malých rodin, jejichž svornost závisí zcela na jejich přírodním pudu po rozkoši. A ještě dnes žijí v tom zvířeckém stavu, který jsem právě vylíčil. Kromě toho, jak by asi lidé žili tam, kde by nebyla žádná společná moc držící je v strachu, můžeme dobře vidět z toho, jak zvrhle žijí za občanské války tam, kde do té chvíle žili pod vládou pokojnou.
Ačkoli však nikdy nebylo, aby lidé žili neustále ve válečném stavu proti sobě, přece po všechny časy králové a muži mající svrchovanou moc právě pro svoji samostatnost trvale na sebe žárlí a stojí proti sobě stále jako zápasníci, připravení dát se do sebe: zbraně mají napřaženy a stojí ve střehu: to jest, mají své pevnosti, posádky a děla na hranicích svých království. V sousedních zemích stále pracují jejich zvědové. Co je to jiného než válečný stav? Poněvadž se však při tom ještě zachovává přičinlivost a píle jejich poddaných, nedoléhá na ně ještě bída a to utrpení, které provází stav obecné svobody všech jednotlivců.
Další důsledek této války všech proti všem je ten, že nemůže být nic „nespravedlivé". Pojem práva a křivdy, spravedlnosti a nespravedlnosti nemá tam místa. Kde není společné vlády, tam není ani zákona, kde není zákona, tam není ani spravedlnosti. Podvod a násilí jsou za války dvě základní ctnosti. Spravedlnost a nespravedlnost nejsou vlastnosti ani ducha, ani těla lidského. Kdyby byly, musily by býti i v člověku zcela osaměle žijícím na světě jako jsou v něm jeho smysly a vášně. Jsou to vlastnosti, které platí jen v společnosti, nikoli v samotě. S tím se také shoduje, že v tom stavu není pojem majetku, panství, není rozdíl mezi „mým" a „tvým". Platí jen to, že každému náleží to, co si může vzít, a to tak dlouho, dokud si to udrží.
Tolik o tomto neblahém stavu, do kterého člověka vsadí jeho čistá přirozenost. Je však možné se z něho vyprostiti jednak rozumem, jednak i citem. City, které člověka vedou k pokoji a míru, jsou strach před smrtí, touha po všem tom, čeho je třeba k pohodlnému životu, a naděje, že toho přičinlivý člověk může dosáhnout. Rozum pak navádí člověka, dávaje mu vhodné zásady míru, na kterých se lidé mohou shodnout. Jsou to pravidla, kterým se jinak říká též přirozené zákony...
XIV. O prvním a druhém zákonu přirozeném a o smlouvě
... Stav, v kterém lidstvo žije, je, jak bylo vyloženo v předcházející kapitole, válka všech proti všem, přičemž se každý řídí svým rozumem a může užívat všeho, co mu pomáhá k zachování života proti nepříteli. Z toho plyne, že za těch okolností má každý právo dělat vše, i sáhnout druhému na tělo. Proto tedy, pokud trvá toto přirozené právo každého na vše, není nikomu, ať je sebesilnější a moudřejší, zajištěna bezpečnost, že prožije ten věk, který je zpravidla člověku popřáno prožít. A podle toho je příkaz nebo obecné pravidlo rozumu, že si má každý přáti míru, dokud je naděje, že je možné mír zachovati. Nemůže-li však toho dosáhnout, že smí hledat a užívat všech pomůcek i výhod války. První část tohoto pravidla obsahuje první a základní zákon přirozený, to jest: „vyhledávej a zachovávej mír". Druhá souhrn práva přirozeného, to jest: „bránit se vším, čím se bránit můžete".
Z tohoto základního zákona přirozeného, kterým se lidem ukládá přát si mír, vyvozuje se tento druhý zákon: Každý má být ochoten, jsou-li ovšem zároveň ochotni ostatní, do té míry, jak uzná za potřebné pro svůj klid a bezpečnost, vzdát se tohoto práva na vše a spokojit se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě. Dokud si někdo zachovává právo dělat, co je mu libo, jsou všichni lidé ve stavu válečném. Ale jestliže druzí nechtějí se zříci svého práva tak jako on, není žádný důvod k tomu, aby se on zbavoval svého. Vždyť by se tím spíše sám vydával napospas a za kořist, a k tomu není nikdo povinen, než aby se připravoval na mír. To je zákon evangelia: co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ani ty jim, a to je zákon všech lidí: Cokoli žádáš od jiných, aby tobě činili, to čiň i ty jim!
