Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Dokáže Pepa učinit město šťastnějším?
O hře, jejímž cílem je získat a správně použít dostupné informace.
V řadě nejrůznějších tradičních i moderních výukových prostředků se objevuje zcela nový fenomén – digitální hra. Své místo si digitální hry získávají ve školní výuce. Na portálech, které se nějakým způsobem věnují formálnímu vzdělávání (např. www.rvp.cz, www.spomocník.cz), o nich vycházejí články a rozproudily se živé diskuse. Zdá se, že pokud je možné praktické využití digitálních her ve škole, tím spíše najdou tyto hry uplatnění v prostředí neformálního a zájmového vzdělávání, ve střediscích volného času, školních družinách a školních klubech a snad i v NNO, které pracují s dětmi a mládeží, i když základ jejich činnosti by měl být někde jinde – v přírodě, na výpravách a táborech, pokud možno bez techniky, která nás zahlcuje téměř všude a každý den k tomu.
Poněkud zvláštním případem je hra Informátor, která vznikla jako výstup aktivity Podpora informačního systému pro mládež, a to v rámci národního projektu Klíče pro život. Je určena pro teenagery a zdá se, že instituce, která by jim hru nějak organizovaně či v rámci výchovně-vzdělávacího programu nabízela, není nutná. Jako účelná by se ale jevila distribuce hry prostřednictvím škol. V této chvíli si mladý člověk může Informátora najít sám na stránkách NIDM a pak už zbývá jen jediné – dát se do hry. Autoři sami v instruktážním úvodu říkají, že cílem hry je získat a správně použít dostupné informace.
Hlavním hrdinou je teenager Pepa, který prochází městem, seznamuje se s lidmi, zjišťuje, co si kdo přeje, vyhledává informace a pomáhá najít řešení. Tím přispívá ke spokojenosti obyvatel města. Je jasné, že v hlavní roli informátora Pepy se ocitá samotný hráč. Podstatnou úlohu hraje i to, že se hráč v průběhu svého putování městem seznamuje také s existencí a účelem Informačního centra pro mládež (ICM). V návodu ke hře se zájemce dozvídá, že během hry musí přemýšlet nad tím, co dělá a jak tím ovlivňuje druhé a je jen na něm, kam bude sám sebe i ostatní směrovat. Má si uvědomit, že je nutné získávat a využívat informace proto, aby se celá společnost mohla posunovat dál.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Mira Friedrichová29. 3. 2012
Mám několik poznámek, vzhledem k tomu, že mne citujete:
a/ jmenuji se Mira, nikoli Míla
b/ poznámka není na vás, ale k portálu RVP - citovanou stať jsem psala 18.3. večer, jak to, že tento článek vyjde do 10 dnů a článek, který jsem napsala před 2 měsíci stále visí v systému?
c/ argument, že se něco líbí 2 studentům neznamená, že je to dobré, kdybych chtěla použít stejný kalibr, mohu vás ujistit, že jsem to jednomu teenegerovi, kterého mám doma, taky ukázala a nudilo ho to tak, že jsem to musela odehrát sama, abych se ke hře mohla vyjádřit
d/ pokud jste si tuto hru objednali (a patrně zaplatili) a někdo to schválil, předpokládám že jste se chtěli touto formou prezentovat je to vaše volba a nezbývá mi, než popřát vám hodně štěstí, podle mého názoru ho budete potřebovat.
Seznamte se spolu s Pepou s dalšími hrdiny hry Informátor. Na náměstíčku se setkáte s pracovnicí ICM, byznysmenem, který sežene cokoliv, policistou, který řeší nepravosti, politikem, který má o sobě to nejlepší mínění, a reportérem, který touží být vynesen do reportérského nebe, a to za každou cenu. Na nádraží se Pepa seznamuje s dalšími obyvateli: s cizincem Bobem, který by rád prodával dobrou exotickou kávu, s výpravčím, který bojuje se stromem v kolejišti, s cestujícím, který ztratil zavazadlo a nemůže bez něj odjet, s paní v pokladně, tedy s „výdejní lístků“, které došel inkoust v tiskárně, a tak je prodej lístků vážně ohrožen, s opilým bezdomovcem, který vzpomíná na svou kariéru závodníka, a konečně s chuligánem, který je nejen rasistický xenofob, ale navíc se chystá udělat melu na fotbalovém zápase. Před místní školou si dává špeka pořádně zhulený student – potřebuje nutně nějakou dobrou trávu, no a už se ocitáme ve škole, kde se navršila celá řada problémů: kuchařka má v jídelně krysy, školník neví, jak se hlodavců zbavit, knihovnici se poztrácely knihy, ředitel vypadá jako neschopný dobrák, učitelka píše s dětmi test o ICM, je nekompromisní a žákům dává tento test o ICM skutečně zabrat. Dalším místem ve městě je sport-klub, kde největším problémem hráčů jsou růžové dresy a trenér potřebuje ukázat Pepovi svoji sílu. Přejděme do Obchodní ulice. Kavárník zde shání exotickou kávu, krejčí nemá do čeho píchnout, zmrzlinářka by se ráda seznámila se silným chlapem, brigádnice by ráda odjela pracovat do zahraničí a obchodníkovi s ovocem se zkazilo všechno zboží, je zadlužený a chce si vzít život. S Obchodní ulicí sousedí basketbalové hřiště – je ohrožen školní turnaj, protože koše na hřišti jsou rozbité. Ještě není všemu konec, zbývá nám nebezpečná čtvrť: opilec se zde upíjí ze žalu po nenalezeném bratru – dvojčeti, dealer drog nemůže sehnat prvotřídní zboží, šéf kasina shání nového řidiče a prostitutka se nad sebou zamyslela, chce změnit povolání., ale brání jí v tom nedokončená základní škola. Uff!
Na portálu RVP se kolem Informátora rozvinula krátká, ale zajímavá diskuse. Původně se týkala digitálních her obecně a brzy se kdosi z diskutujících zmínil i o naší hře. Pohled zúčastněných byl spíše kritický, v jednom případě kritický tak, že by od autorů hry pomyslný pes nevzal ani tu příslovečnou kůrku. Je třeba říci, že v diskusní skupině šlo s největší pravděpodobností o pedagogy, o dospělé, kterým hra rozhodně není určena. Jejich názory byly spíše nelichotivé a u jedné z diskutujících hra naprosto propadla.
Mám rozporuplné pocity, asi bych to nenechal hrát děti samotné, výroky některých postav jsou zvláštní, ale po odehrání celé hry to pak dává jakžtakž smysl. Je dle mého ale potřeba reflexe s dětmi po odehrání hry, samotné je to jen polovičaté. Cílová skupina - tipuji devítka a výše, píše Petr. Míla je daleko nekompromisnější: Tak jsem to odehrála celé - uf. Upřímně řečeno mi to připadá poněkud na hlavu! Má-li ten hlavní hrdiny takové úkoly, jako popovídat si s prostitutkou o její nové kariéře, sehnat slečně brigádnici práci v modelingu, mafiánovi sehnat řidiče, umožnit silákovi, aby odvalil strom, vdavekchtivé slečně, aby dostala siláka a dohodit dealerovi drog zákazníka z řad studentů školy (byť ho mezitím ohlásí policii)- tak mě prostě může jen těšit, že konečně máme instituci, která si s takovými jevy ví rady a ví, co nebohému hrdinovi poradit. Myslím, že by se v těch střediscích mládeže podivili, kdybych za nimi zašla s problémem, že v nebezpečné čtvrti pláče opilec, protože ztratil dvojče a fotbalisté jsou zoufalí ze svých růžových dresů. Jo ještě jsem zapomněla na problém školní jídelny plné krys, kde děti za zdí píší zaškrtávácí test z těch informačních středisek. Mám obavu, že se to skutečně nepovedlo, zpracování je hloupé, nevěrohodné a celá hra nudná a už vůbec si nedovedu představit, že by na základě toho nějaký mladý člověk nabyl dojmu, že ta informační střediska mládeže jsou výborná věc. Nikomu bych to nezakazovala - takový nesmysl stejně děti bavit nebude. Podobně to vidí Miloš: Na zmiňované hře INFORMÁTOR se mi líbí grafické zpracování a několik rozhovorů či úkolů. Na konci hry jsem si ale snad správně všiml věty, že je město zase šťastnější. Nevím, jak se na to mám dívat, když jsem pomohl pokryteckému politikovi do křesla. Také pomáhání při testu mi přijde trochu mimo dobré mravy. Škoda, že hra neumožňuje VOLBU. Rozhodnout se, jestli jim pomůžu při testu nebo ne. Navíc tam sedí učitelka, která by mě asi měla zastavit, když už ne ty krysy. S mladšími žáky bych hru nehrál, protože prezentuje bez možnosti volby špatné mravy. Se staršími žáky bych hru nehrál, protože neumožňuje VOLBU svých skutků. Prostě jenom klikám, hra běží a nic z toho.
Dospělý tedy mů
že snadno propadnout skepsi – hra mu zřejmě bude připadat velmi zdlouhavá, hlučná, postavičky zbytečně agresívní a některé dialogy nepříliš chytré. Také většina situací se usedlejšímu hráči může zdát zvláštní. Ve skutečnosti je ale třeba najít skutečného adresáta, kterého nebude od Pepy dělit dlouhých dvacet či čtyřicet let. Student Patrik dokončuje kvartu osmiletého gymnázia, je mu patnáct let, je inteligentní a přímý. Ochotně vyhověl žádosti hru si vyzkoušet a brzy zformuloval své názory. Vyzvedl především klady hry a konstatoval, že hodnotí možnost výběru - jakým úkolem hráč začne a že si může vybírat informace v dialogu dle vlastního uvážení. Patrikovi se líbí, že hra ukazuje různé druhy lidských příběhů a že v ní hráč pomáhá různým lidem (od starosty až po bezdomovce). Když si hráč není jistý, je dobré, že mu v ICM poradí. Za příjemné oživení Patrik pokládá, že si hráč musí všímat drobných věcí, které má najít a vzít (např. knížky). Je zajímavé, že jediný zápor, který Patrik uvádí, je, že hra ukazuje politiky jako ty, kteří dělají věci jen kvůli titulkům v médiích (což nechápe jako nedostatek hry, ale spíš za nedostatek reality, ve které žijeme). Celkové hodnocení nevyznívá špatně: hra se sice Patrikovi zpočátku jevila jako chaotická, ale poměrně rychle objevil její provázanost. Hra podle něj plní svůj účel – propagaci informačních center mládeže. Patrik následně ještě poslal další komentář:
Nevím přesně, jak dlouho jsem Informátora hrál. ale asi něco kolem deseti minut...bylo tam totiž dost úkolů, ale dalo se to řešit rychle .. no možná to bylo patnáct minut, ale dlouho to opravdu nebylo. Slovník lidí se mi líbí - nemluví moc spisovně, ale mluví jak normální lidi (tím netvrdím, že ten, kdo mluví spisovně je nenormální :D ) Graficky mi to připadá pěkně zpracované… věřím, že se to možná některým dospělým, nelíbí,ale to bude asi tím, že je to určené hlavně pro děti…
Tou, která si hru také vyzkoušela, byla sedmnáctiletá studentka gymnázia Terezka. Do hry vstupovala se zvědavostí. Nejdřív si
přečetla instrukce, i když to většinou u her nedělá, v tomto případě učinila výjimku, ale stejně nejlépe pochopila hru v jejím průběhu. Terezka říká: Co se mi nelíbilo? Postavy by mohly samy mluvit, člověk si už po několikáté nechce číst co říkají, ale když nad tím přemýšlím, zase by to bylo příliš zdlouhavé. Několikrát se mi také podařilo při rozhovoru překliknout, tudíž jsem rozhovor nepřečetla celý - mohla by tam být šipka zpět. Nelíbily se mi zvuky města: žádné projíždějící auto, žádné zvířata, až na tu kočku. Některé postavy byly moc drsné, ale taková je realita. Možná i velké laškování, takové přímo na věc, ale ono to tak vlastně chodí. Co se mi líbilo? Šťastný konec! Hra se nedá ukončit do té doby, než se splní všechny úkoly a město je šťastné. Postavy dávaly rady i přesto, že nemusely. Charakter postav byl přesně vyjádřen. Dobré byly informace na ICM, nenápadné zakomponování ICM do testu ve škole, kde odpovědi byly tak jasné, že se trefil i ten, kdo o ICM nikdy neslyšel. Zaujal mě příběh Pepy a jeho marné námluvy. Čím by bylo možné hru vylepšit? Možná by se tam hodil i park, možná i nějaké děti. Dále by tam mohlo být vypínání zvuku. Celkový dojem? Informátora jsem hrála bezmála půl hodiny, dozvěděla jsem se o určitých profesích, nenudila jsem se, bála jsem se spíše, abych stihla město zachránit, přestože chyběl časový limit. Škoda jen, že ve skutečnosti si tak lidé většinou nepomáhají. Ale tato hra slouží především k vyzdvihnutí ICM, tam jsou všechny informace!!!
Co tedy říci nakonec? Je předčasné dělat definitivní závěry. Dospělí kritici jistě snadno najdou na této hře řadu nedostatků. Jak je ale vidět z vyjádření dvou teenagerů, tedy těch, kterým je hra určena, Informátor může plnit účel, pro který byl vytvořen. Poskytne základní povědomí o tom, že vůbec existují informační centra pro mládež, ale také může mladé lidi inspirovat k většímu zájmu o okolní dění a někdy i k tomu, aby do něj aktivně zasáhli a pomohli druhým.
.jpg)
