Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Dialogické jednání jako metoda komunikace
2,0 (3 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Od devadesátých let minulého století se v pedagogických teoriích, ale i v jejich praktických aplikacích stále více klade důraz na komunikativní chápání výchovy a vzdělávání, na humánní vztah k dětem, na přístupy, v nichž empatie výrazně převažuje nad manipulací. Do centra pozornosti se dostává dialog a odhalují se stále nové možnosti formativního působení hry. V této situaci začíná na Akademii múzických umění v Praze v Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví prof. Ivan Vyskočil pěstovat tzv. dialogické jednání. Cílem příspěvku je představit základní principy tohoto přístupu.
V současných pedagogických teoriích a v jejich praktických aplikacích je kladen důraz na komunikativní chápání výchovy a vzdělávání, na humánní vztah k dětem, na přístupy, v nichž empatie výrazně převažuje nad manipulací. Do centra pozornosti se v této souvislosti dostává dialog a formativní působení hry. Metodou, která je spojuje, je dialogické jednání (dále jen DJ), jehož autorem je prof. Ivan Vyskočil.
Dialogické jednání je založeno na principu samomluvy, jíž se např. zabýváme, když jsme osamotě, kdy dochází k dialogu mezi dvěma i více vnitřními partnery. Tato samomluva se v DJ dostává z konverzační roviny do stavu fyzického jednání přes hlas do těla. Podstatné je, aby účastníci nic vědomě nekonstruovali, nepředstírali, nevymýšleli odpovědi, aby si hráli se vším, co je kolem nich a v nich, aby přijímali impulzy světelné, pohybové, zvukové, aby vycházeli z prostoru, v němž se nacházejí, aby přiznávali své pocity, včetně těch elementárních (mě nic nenapadá, já nevím, co mám dělat, je mi trapně aj.). Tyto pocity jsou iniciovány vnitřním partnerem, se kterým můžeme polemizovat nebo ho naopak chválit. Tento dialog se děje prostřednictvím silného výrazu, který je vzdálen civilnímu, konvenčnímu. Takový výraz nám umožní, abychom se sami sebe lekli, sami sebe překvapili, potěšili, nadchli, aby docházelo k situaci, pro niž volí prof. Vyskočil výstižné Werichovo: aby se hlava divila, co ta huba mluví a sám dodává: a co tělo dělá. Jestli je účastník v dobré kondici, dochází k úžasné spontaneitě, hravosti a tvořivosti. Ostatní účastníci neplní funkci publika v klasickém slova smyslu. Nejsou pasivní, ale svou pozorností, soustředěností a hlavně dobrou vůlí spoluvytvářejí atmosféru.
Většinou, když jsou účastníci DJ vyzváni k tomu, aby vysvětlili nebo písemně popsali, jak tyto semináře probíhají, co během nich zažívají, upadají do rozpaků. Asi výstižnou odpovědí je titul jedné reflexe: Malý pokus o popsání nepopsatelného, o sepsání nesepsatelného. Přesto jsme se pokusili abstrahovat několik reflexí účastníků DJ, které jsou, podle našeho mínění, pro vlastní DJ typické.
Na počátku je každý účastník nepopsaným listem (tabula rasa), sám se začíná objevovat a ztrácet, dlouho tápe, což ho významně zasáhne. Učí se nemyslet, ale poslouchat a odpovídat. Je mu neustále zdůrazňováno, aby se nesnažil promýšlet své následující jednání, ale aby čekal, co se bude dít, aby myslel na to, jak spolu vše souvisí.
Když jednající nemá z DJ potěšení, nemůže ho mít ani divák - to je zásadní poznání, které má velký význam pro různé profese (pedagogickou profesi nevyjímaje). Takto DJ přesahuje i do běžných životních situací.
Člověk by se neměl trápit, ale měl by si hrát (ne hrát). Měl by být na sebe hodný. Oprášení přirozené hravosti je velmi namáhavé, léta je v nás totiž potlačována. DJ učí nebrat se moc vážně. Učí se hrát si, učí se tedy znovu být dětmi.
Každý účastník by se měl snažit pochopit své jednání i jednání druhých, ale neměl by napodobovat. To je v protikladu k obecně lidské tendenci, jíž je opakovat se, pohybovat se po vyježděných kolejích, podléhat stereotypům.
Během DJ účastníci většinou zjišťují, že mají nedostatečnou slovní zásobu, aby vyjádřili, jak vnímají svět. Z toho vyplývá, že bychom se měli učit hře se slovy, že bychom se neměli slov bát. Pro všechny účastníky je asi velkým překvapením, že nedostávají žádné pokyny, jak mají co dělat a co vykonali špatně. Častá tréma je překonána radostí z DJ, účastníci se postupně nebojí riskovat.
DJ je studiem; studium představuje velmi nesnadnou cestu, která vyžaduje mnoho trpělivosti a vytrvalosti, na níž není zapotřebí se znepokojovat, pokud se úspěchy dostaví až za dlouho.
S vnitřním hlasem mluvíme bez potíží, ale nechceme ho "zvnějšnit", začínáme se na to připravovat. Z autentického jednání se vyvíjí vnitřní dialog.
V dialogu se říkají věci nepřipravené. Posluchači, kteří aktéra sledují, vidí, co si jednající neuvědomuje. Jednající může být ostatním cennou inspirací (nejedná se o pouhou nápodobu). Když sledujeme jednání ostatních účastníků, často víme, co bychom na jejich místě dělali. Tím, že se učíme porozumět jiným, dostáváme se k momentům, které jsou klíčové z hlediska DJ.
Většinou před posluchače přistupujeme s tím, že musíme něco říci divákům. To je z hlediska DJ považováno za předsudek. Nabízí se nám možnost, že své pocity zveřejníme slovy nebo tělem.
Z hlediska lingvistiky je nepochybně zajímavá i formální stránka našich výpovědí, to, jak pracujeme s jazykovým systémem. Někteří z účastníků přímo hovoří o problémech, které souvisejí s gramatikou. Např. z jedné reflexe se dovídáme, že přímé oslovení sebe sama v 2. os. singuláru aktérce činí problémy, zatímco 1. os. plurálu považuje za přirozenější. Pociťuje větší bezpečí, necítí se tak osamocena.
Z reflexí účastníků vyplývá:
Pokud člověk dokáže vést dialog se sebou samým, je na nejlepší cestě, aby ho dokázal vést i s druhými. Neumí-li člověk rozmlouvat se sebou, neumí rozmlouvat s druhými.
Pro DJ je důležitá míra vnímavosti jednotlivých smyslů. To, jak využíváme jednotlivé smysly, se promítá i do našeho jednání, vnímání světa i do našeho mateřského jazyka a do způsobů, jak komunikujeme se svými partnery. Tuto situaci akcentuje Stanislavskij, jehož citaci přejímáme v úpravě V. Martince: Slovo může probudit i všech našich pět smyslů. A opravdu, stačí připomenout si názvy hudebních skladeb, jméno umělce, názvy jídel a oblíbených vůní a podobně a v mysli se vám vybaví sluchové a zrakové vjemy, chutě, vůně, či hmatové pocity objektu, o němž slovo mluví. (Martinec, 2003, s. 134.)
Našimi smysly proudí do nitra organismu zprávy z vnějšího světa, dostáváme informace o nás samých, ale i o partnerech. Dostáváme tedy informace, které jsou důležité pro vznik emocí a reakcí na partnerovo jednání.
Jednou z nejvýznamnějších reakcí je oslovení, v případě DJ oslovení vnitřního partnera (srov. reflexe výše). Martinec (2003) připomíná jedno z pravidel pekingské opery: Tělo následuje ducha. Našemu kulturnímu zázemí určitě budou blízké verše z Erbenovy Kytice:
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodi.
Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
Jasnou hvězdu strhne s nebe
slovo mocné zhojí tebe.
V RVP ZV je velice důležité, aby učitel dokázal vést dialog a aby tuto schopnost přirozenou cestou rozvíjel v žácích. Účinným pomocníkem je odhalování formativního působení hry. Právě pro tyto praktické situace může DJ přinést cenné impulzy. Reflexe sebe sama a její "zvnějšnění" v pohybu, v hlase či v řeči, které se koná za přítomnosti veřejnosti a které přináší jednajícímu radost z objevování možných způsobů sdělování, může významně přispívat k pozitivní komunikaci v pedagogické, ale i každodenní situaci. Proto by bylo vhodné, kdyby DJ našlo své příznivce mezi pedagogy, zejména mezi češtináři. Pak by se z hodin mateřského jazyka mohly stávat, slovy Finka, oázy štěstí. Tato proměna však vyžaduje velmi mnoho trpělivosti, tvořivosti, flexibility a zejména schopnosti naslouchat sobě a svým studentům, kteří jsou v jednání partnery. Samozřejmě DJ nelze považovat za jedinou možnou cestu, která by vedla k radostným prožitkům v průběhu pedagogického procesu. Dnes se již můžeme inspirovat řadou směrů, které jiným způsobem směřují k obdobnému cíli (srov. o této tematice např. Mareš - Křivohlavý, 1995, Švec a kol., 2002). Tak tedy nebojme se zkoušet!
BERNE, E. Jak si lidé hrají. Liberec: Dialog, 1992.
ČECHOVÁ, M. Komunikační a slohová výchova. Praha: ISV nakladatelství, 1998.
FINK, E. Hra jako symbol světa. Praha: Československý spisovatel, 1993.
MAREŠ, J. - KŘIVOHLAVÝ,J. Komunikace ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
MARTINEC, V. Herecké techniky a zdroje autorské tvorby. Příručka pro adepty a studenty herectví. Praha: Pražská scéna, 2003.
ŠVEC, V. a kol. Cesty k učitelské profesi: utváření a rozvíjení pedagogických dovedností. Brno: Paido, 2002.
VYSKOČILOVÁ, E. (ed.) Dialogické jednání jako otevřená otázka. Sborník z konference 13. a 14. 11. 1997. Praha: Akademie múzických umění, 1997.
VYSKOČILOVÁ, E. - SLAVÍKOVÁ, E. (eds.) Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum. Sborník z konference 14. a 15. 10. 1999. Praha: Akademie múzických umění, 1999.
MARTINEC, V. Herecké techniky a zdroje autorské tvorby. Příručka pro adepty a studenty herectví. Praha: Pražská scéna, 2003.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.