Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Devítky, na které se zapomíná
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek připomíná významná „devítková“ výročí starších českých i obecných dějin a poukazuje na jejich přesah do současnosti.
Známá pravda říká, že v dějinné paměti zůstávají především relativně nedávné události, které člověk sám prožil, nebo mu o nich na základě vlastní zkušenosti vyprávěli jeho rodiče a prarodiče. Není to ovšem zdaleka jediný důvod, proč si tak často připomínáme přelomová data posledního století. Vědomě v nich hledáme a nalézáme příčiny naší dnešní situace a zamyšlení nad nimi v sobě téměř vždy obsahuje otázku, zda se tehdy dalo udělat něco jinak, a hlavně lépe. Dění starší sta let společnost tolik neoslovuje a zpravidla ani nevyvolává (pomineme-li husitství a bělohorské období) hlubší názorové rozepře. Téměř plasticky se platnost těchto postřehů potvrdila při loňských „osmičkových“ výročích (poměrně stranou zůstal například rok 1278 a větší pozornosti se nedočkalo ani 550. jubileum korunovace Jiřího Poděbradského) i v letošním „devítkovém“ roce. V médiích i v materiálech určených učitelům a školské veřejnosti dominují léta 1919, 1939, 1969 a zvláště 1989, na většinu starších dat se pozapomnělo. Příspěvek, který tu předkládám, se snaží upozornit na několik neprávem opomíjených jubilejních „devítek“ v českých dějinách. Začínáme v dějinném přítmí.
V roce 1869 to byla velká sláva. Převážně katolická Morava i již poměrně liberální jazykově česká společnost si připomínaly 1000 let, která 14. února uplynula od smrti „věrozvěsta“ Konstantina – Cyrila, jenž spolu s bratrem Metodějem přeložil do staroslověnštiny (snad s výjimkou Knih makabejských) celou Bibli a zásadním způsobem přispěl ke christianizaci takzvané Velkomoravské říše. V roce 2019 zajímá Konstantinův osud už jen málokoho. Přitom jeho skon byl pro Řím, kde soluňští bratři od přelomu let 867–868 pobývali, bez nadsázky mimořádnou událostí. Papež Hadrián II., který schválil slovanskou liturgii i překlad Písma do slovanského jazyka, si řeckého filologa a misionáře velice vážil a rozhodl, že dá Konstantinovy tělesné ostatky pohřbít v bazilice svatého Petra. Metoděj, zprvu uvažující o převozu bratrova těla do Byzance, však prosadil jeho uložení v římském chrámu sv. Klimenta. Bylo to symbolické, logické i příznačné. Klimentovy kosti přenesli z Chersonésů na Krymu obloukem přes Konstantinopol a Velkou Moravu do Říma právě Konstantin s Metodějem. Vraceli je tak do míst, v nichž Kliment jako biskup a přímý nástupce sv. Petra působil. Při funerálních obřadech se Konstantinovi, který v předtuše brzké smrti vstoupil do kláštera a přijal řádové jméno Kyrillos (Cyrillus), dostalo poct hodných papeže. Vzpomeňme si na to v Římě při návštěvě památného kostela sv. Klimenta.
Zásluhou zesnulých historiků Zdeňka Fialy a Dušana Třeštíka se ve vědecké a populárně naučné literatuře i v učebnicích dějepisu prosadil rok 935 jako datum zabití knížete Václava na staroboleslavském hradišti. Ačkoliv o dnu, kdy se tak stalo (pondělí 28. září), neexistovaly nikdy pochybnosti, okolo vročení se vedly polemiky, byť ve středověku i v raném novověku jednoznačně převážil rok 929. Jeho výsadní pozici ještě umocnilo svatováclavské milénium, mohutně oslavované v roce 1929 spolu s ukončením dostavby Svatovítské katedrály. Seznámíme-li se důkladně s Fialovými a Třeštíkovými názory, zjistíme, že se opírají o nepřímé argumenty, sestavené do logicky vyhlížející struktury. Stoprocentní důkaz, jenž by přesvědčivě doložil, v kterém roce svatý kníže zahynul, ale nemáme. Není proto důvod vylučovat z dějin tradiční datum 28. září 929.
Přeskočíme nyní léta 1189 (vyhlášení Statut knížete Konráda Oty, nejstaršího dochovaného zákoníku z českých zemí), 1249 (potlačení odboje kralevice Přemysla jeho otcem Václavem I.), 1349 (26. prosince udělil král Karel IV. Moravské markrabství jako léno svému mladšímu bratru Janu Jindřichovi), 1369 (smrt oblíbeného kazatele Konrada Waldhausera, tepajícího zlořády v životě církve a také laiků) i 1399 (tehdy na Moravě propukly nové vnitřní boje mezi mladším moravským markrabětem Prokopem a jeho protivníky) a vpadneme rovnou do 15. století, v českých dějinách neodlučitelně spjatého s husitstvím.
Ani nové interpretace mapující okolnosti vydání Dekretu kutnohorského, datovaného 18. ledna 1409, nemohou zpochybnit jeho očividné důsledky. V reakci na zásadní změnu hlasovacího mechanismu na pražském vysokém učení (příslušníci českého národa obdrželi díky mandátu krále Václava IV. tři hlasy, členové takzvaných cizích národů hlas jediný; do té doby byl poměr obrácený), opustila většina učitelů a studentů bavorského, saského a polského (sem spadali hlavně Slezané) Prahu a zamířila na univerzity v sousedních zemích. Část z nich zakotvila na nově zřízeném učení v Lipsku. Ačkoliv do řad geograficky chápaného českého národa patřili i čeští Němci, uvolnilo panovníkovo rozhodnutí cestu k postupnému ovládnutí univerzity přívrženci formujícího se husitství. Pražské vysoké učení se tak ocitalo ve stále zjevnější mezinárodní izolaci, zato potvrdilo svou pověst ideové kolébky husitského hnutí.
Výbuch husitské revoluce, která začala první pražskou defenestrací 30. července 1419, však neiniciovala pražská univerzita, nýbrž radikální kazatel Jan Želivský v součinnosti s předními měšťany Nového Města pražského i s některými členy královského dvora, včetně Jana Žižky. Někdejší trocnovský zeman právě v tento den vstoupil na scénu velkých dějin. Jedenáct až čtrnáct obětí, svržených z oken Novoměstské radnice, leží na počátku sedmnáct let trvající krvavé bouře, v níž se úsilí o církevní reformu prolnulo se zásadní proměnou politického uspořádání. Pro tehdejší obyvatele českého státu byl 30. červenec 1419 stejně přelomovým i symbolickým mezníkem jako pro pozdější generace 8. listopad 1620, 28. říjen 1918, 15. březen 1939, 25. únor 1948, 21. srpen 1968 či 17. listopad 1989. Revoluční erupci po necelých třech týdnech umocnila smrt krále Václava IV., který novoměstský převrat zpětně legalizoval. Panovníkův organismus však nevydržel nápor překotného dění. Kulturně založený, leč politicky nepříliš úspěšný Lucemburk, vládnoucí od listopadu 1378, zemřel odpoledne 16. srpna 1419 na Novém Hradě u Kunratic ve věku osmapadesáti let.
Rok 1429 se zapsal do historie husitské revoluce vnitřními spory mezi husitskými svazy, především ale obratem ve vztahu k odmítanému králi Zikmundovi. V souvislosti s připravovaným konáním obecného koncilu, který byl posléze svolán do Basileje, se během dubna v Bratislavě uskutečnilo vůbec první oficiální jednání reprezentativní husitské delegace s římským a uherským panovníkem. Zikmund měl eminentní zájem, aby se koncilu zúčastnilo husitské poselstvo a aby si připravil cestu k vládě nad Českým královstvím. Leč husitští zástupci stále ještě trvali na podmínce, aby Zikmund přijal čtyři artikuly pražské, což bylo z hlediska světské hlavy křesťanstva naprosto vyloučené. Vynutit si mezinárodní rozhovory o závaznosti husitského programu bylo i jedním z cílů velké husitské vojenské výpravy, zahájené před vánočními svátky 1429 a směřující do německých oblastí. Pouze v souvislosti s ní se v pramenech objevuje označení spanilá jízda. S krásou však nemá toto sousloví nic společného. Vztahovalo se výhradně k vybírání mimořádně vysokého výpalného a výkupného, jež německá města ochotně skládala, jen aby unikla plenění a drancování.
Zapomenuté datum a zapomínaný český král. Asi tak lze charakterizovat zvolení uherského panovníka Matyáše Hunyadiho, řečeného Korvín, českým (vzdoro)králem 3. května 1469. Od události letos uplynulo 550 let. Volba, uskutečněná v olomoucké katedrále, proběhla v režii opoziční české katolické šlechty, nespokojené s vládou kališníka Jiřího z Poděbrad. Matyáše pak uznali za svého vládce Slezané, obojí Lužice a časem i Morava. Korvín tak kontroloval podstatně větší část teritoria Koruny české než Poděbrad a jeho nástupce Vladislav II. Jagellonský. Ve vlastním Českém království trvalo dvojvládí do 21. července 1479, kdy je v Olomouci ukončila ratifikace složitě sjednaného míru, v ostatních zemích České koruny pokračovalo až do Matyášovy smrti v dubnu 1490.
Následující století sice neoplývá politicky osudovými „devítkovými“ roky, zato přineslo rok 1579, mimořádně významný v rámci kulturní historie. Uvedené datum čteme v prvním svazku slavné šestidílné Kralické bible. Kolektivní dílo překladatelů spjatých s Jednotou bratrskou bylo zkompletováno v létě 1594. Až do vydání českého ekumenického překladu ve druhé polovině 20. století plnila Kralická bible své poslání, a to nejen v nekatolických kruzích. Právníci mají zmíněný rok spojený s knižním vydáním Práv městských Království českého, spisu univerzitního profesora Pavla Kristiána z Koldína, který tak provedl unifikaci městského práva na českém území.
Zato počátek 17. věku dramatickými devítkami doslova hýří. Dne 7. července 1609 byl datován proslulý Rudolfův majestát, zaručující v Českém království svobodu náboženského vyznání i stoupencům nekatolické České konfese (tj. takzvaným staroutrakvistům, novoutrakvistům a členům Jednoty bratrské). V neděli 20. srpna téhož roku začal platit obdobný majestát pro Slezsko, na jehož území byla zrovnoprávněna augšpurská konfese (luterství) s katolickým vyznáním. Pro plány katolické Evropy, vedené španělskými Habsburky, bylo vydání obou listin těžkou ranou. Příležitost odčinit politickou porážku se katolické straně naskytla roku 1617, kdy český zemský sněm neprozřetelně zvolil jako budoucího českého krále štýrského arcivévodu a bigotního katolíka Ferdinanda (II.). Roku 1619, v době probíhajícího stavovského povstání, však své rozhodnutí negoval. Po smrti císaře Matyáše Habsburského (20. března 1619) schválilo sněmovní fórum 31. července novou ústavu (nazývanou Konfederační akta), kterou se český stát proměnil v konfederaci rovnoprávných zemí v čele s volitelným panovníkem. Následně byl Ferdinand II. Habsburský 19. srpna prohlášen za sesazeného z českého trůnu a na jeho místo byl již 26. srpna zvolen vůdce Protestantské unie v Říši Fridrich Falcký, korunovaný českým králem 4. listopadu. Třicetiletá válka nabírala na obrátkách a Fridrich si, jak známo, udržel moc v českém státě jeden jediný rok. O deset let později se Ferdinand II. cítil nejen vládcem Českého království, ale díky úspěchům svého vojevůdce Albrechta z Valdštejna rovněž pánem celé střední Evropy. Dne 6. března 1629 proto sebevědomě vydal restituční edikt, kterým náboženské poměry v Říši vracel do roku 1555. Dokument však nevstoupil nikdy plně v platnost a „dlouhá válka“ v Evropě pokračovala.
První velké selské povstání na území Českého království si tradičně spojujeme s rokem 1680, ale ve skutečnosti propuklo už v průběhu podzimu 1679 na královských statcích Kolín, Pardubice, Poděbrady a Zbiroh. Podnět k němu dal pobyt císaře Leopolda I., který se do Čech uchýlil před morovou nákazou. Císaři adresovaná petice proti robotním povinnostem se rychle šířila, takže ještě do konce roku zasáhla vzpoura podhůří Lužických a Jizerských hor. Ozbrojená fáze neúspěšného povstání a jeho potlačení spadá do následujícího roku, kdy mor tvrdě zasáhl i české teritorium.
Barokní období mělo jistě své stíny, ale také své oblíbené světce a velkolepé slavnosti, v nichž si libovalo. Vedle mariánského a svatováclavského kultu se velké popularitě těšil Jan Nepomucký, jehož papež 19. března 1729 oficiálně prohlásil za svatého. Mohutnými oslavami kanonizace, uskutečněnými v Praze 9.–16. října téhož roku, vstoupilo v Čechách baroko do svého zenitu. Sto let poté učinily nepomucenské slavnosti tečku za časy církevní pompy. O slovo se pozvolna hlásil nový svět, nesený ideály svobody, pokroku, rovnosti národů a občanské společnosti.
Dočasnou porážku utrpěly tyto snahy v roce 1849, který znamenal zmar nadějí spojených s „jarem národů“. Dne 4. března vydala rakouská vláda v tichosti a bez ohledu na probíhající zasedání ústavodárného sněmu v Kroměříži oktrojovanou ústavu, která nabyla platnosti 7. března, kdy byl sněm úředně rozpuštěn. K moci se dostával neoabsolutistický režim, formálně potvrzený posledního dne roku 1851 a fakticky zrušený 22. srpna 1859. Spolu s ministrem vnitra Alexandrem Bachem postupně opustili úřady i jeho přední spolupracovníci. V habsburské monarchii, a tím i v českomoravském prostoru, začaly vznikat příhodné podmínky pro demokratické reformy. Zde, na prahu moderní společnosti, si dovolíme letmou procházku polozapomenutými „devítkovými roky“ českých dějin ukončit.
Petr Čornej
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.