Děti, které se rodí v srdci: Adam

V knize nakladatelství Portál, s. r. o. popisuje několik let rodinného života žena, která do náhradní rodinné péče spolu se svým manželem přijala postupně osm adoptivních dětí. Odkrývá příběhy dětí, "které se narodily v srdcích svých náhradních rodičů".

Kniha přináší zajímavé informace o oblasti náhradní rodinné péče, pedagogům zprostředkovává zajímavý rodičovský pohled na školu a překvapí zajímavými postřehy o  životě s handicapovaným dítětem.

Kdyby byla Petruška naše první přijaté dítě, asi bych prožívala velké trauma z toho, že jsem neschopná matka, a z některých Petruščiných reakcí i ztrácela odvahu dál pokračovat s její výchovou. Pravděpodobně bych ji vrátila zpět do ústavu a dál o sobě pochybovala, že asi na to nemám, abych vychovávala jakékoli dítě v pěstounské peči. A nevim, jestli bych potom sebrala odvahu přijmout další dítě do pěstounske péče. A vůbec se nedivím těm pěstounům, kterým se to tak opravdu stane. Říkávám, že výchova našich starších dětí byla pro mě „předehrou“, abych pak zvládla výchovu Petrušky.

Tu hlavní roli v „předehře“ hrál především náš Adam. Do naší rodiny přišel po čtyřech letech, která odmalinka trávil po různých ústavech. Byl vývojově opožděný, divoký, nesoustředěný, citově nevyrovnaný a vyprahlý. Moc toužil po vztahu. My jsme k jeho výchově od začátku přistupovali tak, jako bychom vychovávali dítě, které je o dva roky mladší. Ostatně tak působil svým fyzickým vzhledem. Ve srovnání se starším Radkem si neuměl hrát, špatně mluvil, nedokázal zopakovat delší větu, vyjádřit své pocity a přání. Hledal si náhradní uspokojení svých vlastních pocitů. Kolébal se ze strany na stranu na koberci a dumlal si prsty na rukách. Tak jsem si říkala, jak mu asi je a jak by asi bylo mně, kdybych se takhle ocitla v neznámém prostředí, kterému nerozumím, lidé mi říkají slova, která neznám, a chtějí po mně věci, které nechápu. Tady byl úkol pro mě poznat a naladit se na potřeby takového dítěte, ukázat mu, že ho chápu a přijímám právě takového, jaký je, a nesnažit se ho za každou cenu hned měnit. Už u Radka jsem se intuitivně snažila, aby si co nejsnadněji zvykl na svoji novou rodinu. Takovému dítěti se ze dne na den změní svět. Proto jsem se snažila, aby po příchodu k nám prožíval nejdříve co nejméně změn a abych ho na každou změnu náležitě připravila. I u Adama si brzy naši přátelé povšimli, že v mé přítomnosti se postupně začne chovat mnohem klidněji. Snažila jsem se ho v počátečním období nepřesycovat mnoha podněty a zážitky a soustředila se především na budování našeho vztahu. Až když jsem měla pocit, že základ našeho vztahu začíná být pevnější, že mi víc důvěřuje, teprve potom jsem na něj začala klást přiměřené požadavky. Ale další Adamův vývoj se neodehrával podle scénáře, který se u některých dětí v náhradní rodinné péči objevuje. Zatímco některé děti překonají počáteční problémy se sžíváním v náhradní rodině a jejich vývoj se upraví tak, že se už dál vyvíjejí jako ostatní zdravé děti, tak u Adama k tomu nedošlo. Ani dnes nemáme jistotu, nakolik bude v dospělosti samostatný.