Dějepis ve školních vzdělávacích programech konzervatoří

Tímto článkem chceme upozornit na jeden z problémů, který vzniká při transformaci rámcových vzdělávacích programů (dále jen RVP) do školních vzdělávacích programů (dále jen ŠVP).

V současné době tvoří konzervatoře své ŠVP, protože RVP pro jejich obory vzdělání – Hudba, Zpěv, Dramatické umění, Tanec – byly schváleny a vydány MŠMT až v poslední vlně vydávání těchto dokumentů, tedy v roce 2010. Nyní se konzervatoře připravují na tvorbu a realizaci školního kurikula dalším vzděláváním pedagogických pracovníků a uskutečňují první aktivity pro celý pedagogický sbor, aby mohla reforma kurikula probíhat. Pedagogický sbor bývá v tomto specifickém typu středního a vyššího odborného vzdělávání obvykle hodně početný. Během seminářů v konzervatořích, zvláště v Teplicích a Brně, jsme společně poznali, že může vzniknout problém: Co s dějepisem? Dějepis je v RVP zahrnut do kurikulárního rámce Společenskovědní vzdělávání a má charakter propedeutiky pro výchovu k demokratickému občanství. To znamená, že má i rysy politické výchovy, jak ji chápou školské vzdělávací systémy ve vyspělých demokraciích. Tento dějepis preferuje dějiny moderní doby, zvláště 20. století.[1] Jeho obecným cílem je, aby žáci pomocí poznatků o minulosti lépe a hlouběji porozuměli své současnosti a dokázali se v ní správně orientovat a jednat.

V konzervatořích, a často i v jiném typu uměleckých škol, se dějepis v této podobě vlastně dříve nevyučoval, snad protože v učebním plánu byly dějiny kultury, nebo dějiny umění, dějiny hudby a podobné vyučovací předměty. Jejich vzdělávací cíle, včetně cíle obecného, se však téměř úplně míjejí s cílovou strukturou všeobecně vzdělávacího dějepisu, jak je koncipován ve formě obsahového okruhu Člověk v dějinách v RVP. Pokud tedy všeobecně vzdělávací dějepis integrujeme s jiným předmětem typu dějin kultury, umění, …, vlastně jej likvidujeme. Nemůže nijak pomoci občanské nauce (ZSV nebo jinému předmětu, jímž realizujeme výchovu k demokratickému občanství), i když se o to pro dějepis neaprobovaný vyučující do určité míry snaží (dějiny kultury 20. století se totiž vyučují až v posledních ročnících). Můžeme uzavřít – integrace všeobecně vzdělávacího dějepisu s dějinami kultury nebo určitého druhu umění není vhodná.[2]

Zvažovali jsme, jak tento problém řešit. Samozřejmě jsme vycházeli ze situace každé konzervatoře, zejména z personálních možností zajištění kompetentní výuky. Řešení bude dvojí:

1. Než začneme s výukou výchovy k demokratickému občanství (občanská nauka, ZSV), zavedeme do prvního ročníku všeobecně vzdělávací dějepis, vycházející z obsahového okruhu RVP Člověk v dějinách.
2. Druhou možností je nezavádět dějepis jako samostatný předmět, ale integrovat jej do výchovy k demokratickému občanství. Takový předmět by se mohl nazývat např. nauka o společnosti a kromě dějepisu by obsahoval učivo sociologického a politologického charakteru včetně učiva o soudobém světě, jak je vymezuje RVP. Kultivaci právního vědomí a filozofickou etiku by mohl převzít např. předmět praktická etika.

Pokud bychom všeobecně vzdělávací dějepis nevhodnou integrací s odbornými předměty dějepisného charakteru v kurikulu eliminovali, hrozí naprosto zjevný nesoulad RVP a ŠVP, což by jistě zjistila kontrola Českou školní inspekcí. Kromě toho bychom ztížili výuku výchovy k demokratickému občanství a naplňování jejích cílových struktur, a v neposlední řadě ohrozili přípravu žáků na společnou část maturitní zkoušky.

Tvorba ŠVP je odpovědná a na pedagogické i odborně předmětové kompetence tvůrců školního kurikula velmi náročná činnost. Věříme, že konzervatoře se s ní dobře vyrovnají, neboť - jak ukazuje dosavadní zkušenost - konzervatoře k tvorbě svého kurikula přistupují velmi uvážlivě a většinou mají dlouholetou zkušenost ve vzdělávání svých žáků.

[1] Moderními dějinami označujeme „dlouhé“ 19. století (1789–1914) a „krátké“ 20. století (1914–1989). V odborném školství 19. století jen stručně žákům připomínáme zopakováním jeho hlavních historických procesů: velké občanské revoluce, vznik národních států a nacionalismus, modernizace společnosti, evropská koloniální expanze a soupeření velmocí. Podrobněji se věnujeme 20. století. V konzervatořích z dějepisu vyčleníme dějiny studovaného oboru, neboť se jim věnují velmi podrobně odborné vyučovací předměty.

[2] Na tomto místě připomínáme, že výuka dějin 20. století klade na učitele zvláště vysoké nároky. Mnohá témata v nejnovějších dějinách jsou totiž kontroverzní, nebo alespoň citlivá, a variabilita jejich výkladů žádá sečtělého učitele s hlubším zájmem právě o tuto historickou problematiku.