ČŠI o ICT ve školách: Zajištění nedostatečné, počítače zastaralé, připojení omezené, situace kritická
Odborný článek
ČŠI o ICT ve školách: Zajištění nedostatečné, počítače zastaralé, připojení omezené, situace kritická
3,0 (3 hodnocení)
Česká školní inspekce zveřejnila na začátku nového školního roku výsledky šetření o podmínkách pro využívání digitálních technologií ve školách. Nadpis článku dává tušit, k čemu inspekce dospěla.
Tematickou zprávu věnovanou využívání digitálních technologií v mateřských, základních, středních a vyšších odborných školách zveřejnila Česká školní inspekce začátkem září 2017, sběr dat se uskutečnil v předchozím školním roce 2016/17. Dokument ČŠI se věnuje pouze podmínkám pro využití digitálních technologií ve vzdělávání, nikoli průběhu a výsledkům vzdělávání. Vzhledem ke způsobu zjišťování, které probíhalo především prostřednictvím elektronického online dotazníku vyplněného 8 413 řediteli mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol, je toto zúžení problematiky pochopitelné.
Hustone (se sídlem v Karmelitské), máme problém
Netřeba složitě vymýšlet nějaké shrnující konstatování, jak zpráva vyznívá. Stačí si přečíst nadpisy kapitol samostatného čtyřstránkového shrnutí hlavních zjištění, aby byl čtenář v obraze: koncepce a financování jsou neefektivní, personální zajištění je nedostatečné, počítače jsou zastaralé a připojení je omezené, situace je kritická.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Ondřej Neumajer11. 12. 2017
Jednota školských informatiků zpracovala k některý závěrům tematické zprávy samostatnou infografiku (https://drive.google.com/file/d/0B3x8X77RaMBPUG9XSGpiQkJZUVE/view).
Miroslav Melichar11. 12. 2017
Taková zpráva je zajisté potřebná. Měla by lae být dotažena do důsledku: Kolik to bude stát korun, aby se stav dostal na přijatelnou úroveň.
Myslím, že školy jsou si aspoň zhruba vědomy stávajících nedostatků, ale nemají finance na to, aby situaci výrazně změnily. Mám dojem, že financování školství po léta rostlo zhruba s inflací. Klasicky vybavené školy (tabule, křída, klasické pomůcky, knihy) byly provozně levnější než dnešní technicky vybavené školy. Tento rozpor roste, neboť požadavky na techniku a její údržbu se rychle stupňují.
Bořivoj Brdička11. 12. 2017
Pane Melichare, to jste udeřil hřebík přímo na hlavičku. Připomněl jste mi rok starý článek, v němž jsme informovali o výzkumné zprávě amerického ústavu CRPE (Obnova veřejného školství aneb personalizované vzdělávání do škol (https://spomocnik.rvp.cz/clanek/21133/)), kde se jasně říká, že implementaci technologií (tam tomu teď říkají "zavádění personalizovaného vzdělávání") nelze dělat bez dodatečných nákladů. Bohužel z toho vyplývá, že (i tam) se o to mohou úspěšně pokoušet pouze školy disponující nadstandardními zdroji - typicky soukromými.
E Kocourek12. 12. 2017
Pozoruhodná a rozporuplná zpráva ČŠI!
Pokud mohu soudit, jde o první oficiální kritiku interaktivních tabulí, byť kritiku nedotaženou. Prý "bez podpory vzdělávání pedagogů", a to je omyl. ITab prostě jsou předražený nesmysl, a žádné vzdělávání to nezachrání.
Na rozdíl od ČŠI se mi spoléhání na cloudová řešení jeví podobně nešťastným jako nasazování ITab. Vidím dvě úskalí: Zdá se, že i ČŠI vidí riziko přetížení školního připojení na venkovní síť. A přitom škola pro svůj provoz (včetně vyučování) potřebuje vysoce propustnou vnitřní datovou síť (intranet), zatímco připojení "ven" žádnou mimořádnou kapacitu nepotřebuje. Druhé úskalí je personální - o školní servery a o školní síť se musí starat někdo, kdo to opravdu umí (a zda to opravdu umí se snadno pozná!), zatímco cloudová řešení si vystačí s diletantem.
Školní inspekcí požadovanou obnovu zařízení nejpozději po 7 letech stáří považuji za velice spornou. Že by ČŠI skočila na špek "komplotu Intelu a Microsoftu"? Údajnou potřebu připojovat školní zařízení na vysokorychlostní internet považuji za módní a nesmyslnou. IMO zařízení určená (např.) pro LM nemusí být ani extrémně rychlá, ani připojená na Internet. Samozřejmě, pokud škola neví, co vlastně chce, a pokud školní správce ICT netuší, jak má požadovanou funkčnost docílit, pak musí žehrat na zastaralost zařízení.
Podle ČŠI (na téma školního správce ICT) je ideální stav, "kdy je učitelům k dispozici odborník, který jim při využití ICT asistuje a řeší případné technické problémy, a to v rámci celého období probíhající výuky. Jeho absence výrazně umenšuje motivaci (a často i odvahu) pedagogů využívat již alespoň zavedené technologie." -- Avšak je mi znám případ, kdy na škole je v roli správce přítomen rádoby-odborník, který učitelům při využívání ICT hází klacky pod nohy, technické problémy ani ne tak řeší jako vytváří, a právě jeho přítomnost výrazně umenšuje motivaci a odhodlání pedagogů využívat již alespoň zavedené technologie. Jelikož materiál ČŠI zmiňuje rozšíření funkčního studia ředitelů škol o problematiku ICT, zajímalo by mě, jaké studium by musel absolvovat ředitel školy, aby dokázal rozpoznat, že jeho školní správce ICTje namyšlený diletant. Nebylo by lepší, kdyby se ten ředitel zeptal libovolného ze svých učitelů ICT?
"Za optimální je třeba považovat stav, kdy každý učitel má k dispozici pro svou práci (i mimo vzdělávací proces) počítač, notebook nebo tablet." Bravo ČŠI! Ano, tak to má být! Jenže na mnoha školách "nemá k dispozici počítač (nebo obdobné zařízení) ani každý druhý učitel". Toto tvrzení považuji za neuvěřitelné! Není to ve skutečnosti tak, že všichni ti učitelé takové "obdobné zařízení" samozřejmě mají (proboha, vždyť Bakaláře lze ovládat z tabletu za tisícovku), ale škola jim brání je používat z jakýchsi nesmyslných důvodů?
Připomeňme, že poslední tematická zpráva, ve které se ČŠI tématu ICT (tehdy jen v základních školách) věnovala, byla zveřejněna v roce 2009 a byla obdobně kritická. A situace se nezlepšila, spíše naopak. Soudě podle slova „nedostatečné“, které se v různých formách v letošní zprávě objevuje šestadvacetkrát, v předchozí zprávě to bylo „pouze“ čtrnáctkrát.
Jako reakci na kritický stav zjištěný v roce 2009 pověřilo MŠMT v roce 2010 Výzkumný ústav pedagogický návrhem a realizací opatření, která měla situaci řešit. VÚP ovšem v roce 2011 ministr Josef Dobeš zrušil. Navíc byl VÚP pověřen pouze opatřeními krátkodobými, zejména metodického charakteru. Jedním z hmatatelných výsledků, které se uskutečnily, je například v některých ohledech stále aktuální příručka Informační a komunikační technologie ve škole [1].
V dalším textu se nebudu věnovat jednotlivostem samotných zjištění inspekce, byť jsou důležitá a mnohdy i zajímavá. Celkem jich je ale tolik, že komentovat je přesahuje možnosti tohoto článku. Hlubším zájemcům doporučuji se s třiadvacetistránkovou zprávou seznámit [2], všem ostatním si alespoň přečíst čtyřstránkové shrnutí hlavních zjištění. Oboje je dostupné z webu ČŠI.
V rámci objektivity musím dodat, že na přípravě dotazníkového šetření, které následně uskutečnila ČŠI, jsem měl možnost se společně se zástupci ČŠI a MŠMT podílet. Obdobná zjišťování stanovuje jako jedno z důležitých opatření Strategie digitálního vzdělávání. Protože o tom, jak jsou školy technologiemi vybavené, jak je využívají a jakých dosahují výsledků, toho víme velmi málo. Nyní tedy máme k dispozici alespoň část věnovanou podmínkám.
Nový minimální ICT standard školy
ČŠI jde ve zprávě nad rámec konstatování dílčích nedostatků v jednotlivých oblastech (a že jich není zrovna málo) a pojmenovává indikátory, které „nejsilněji ovlivňují kvalitu podmínek pro zapojení digitálních technologií do výuky a celkový rozvoj této oblasti ve vzdělávacích procesech“. Dokonce z těchto indikátorů stanovuje jakýsi minimální standard, ve kterém určuje jejich požadované úrovně:
Škola má formulovánu ICT strategii (v libovolné formě), kterou v posledním roce aktualizovala.
Škola má vlastního správce ICT, a to na hlavní pracovní poměr nebo prostřednictvím DPP/DPČ.
Více než 50 % učitelů má k dispozici vlastní počítač nebo jiné zařízení.
Počítače (nebo jiná odpovídající zařízení) pro žáky jsou obnovovány nejpozději po 7 letech stáří.
Škola je dostatečně pokryta (alespoň 60 % učeben) vnitřní sítí pro připojení počítačů nebo jiných zařízení (podpora BYOD).
Samozřejmě, že by bylo možné vést diskuzi o tom, proč je vhodné za minimální standard považovat, že má například školní počítač zrovna 50 % učitelů, nikoli 40 % nebo 60 %, nebo zda není možné správu ICT delegovat na servisní firmu. Uvedené indikátory a jejich hodnoty lze považovat za málo ambiciózní, ale při zohlednění stávající kritické situace ve školách za relativně rozumné. Právě sestavení takovéhoto souboru indikátorů a zjištění stavu, jak jej školy naplňují, považuji za jeden z nejdůležitějších přínosů zprávy ČŠI a vklad do diskuze o dalším vývoji v ČR. Jedná se o tolik potřebné nepřekročitelné „manažerské shrnutí“, o které by se všichni ředitelé škol měli zajímat.
A jak české školy tento minimální standard aktuálně naplňují? To výstižně přibližuje tato věta „… indikace značně vysokých podílů škol vykazujících zásadní nedostatky v dílčích parametrech ve skutečnosti signalizuje daleko hlubší a komplexnější problém zcela systémového charakteru.“ Podíl škol naplňujících kritéria pro jednotlivé kraje zachycuje tabulka.
Podíl škol (v % po krajích) naplňujících kritéria ICT standardu stanoveného ČŠI.
Z malých základních škol (do 150 žáků) splňuje stanovený standard pouhých 4,8 %, z velkých 9,5 % škol. Ze středních a vyšších odborných škol se jedná o 21,6 %, v naplňování standardu panují mezi těmito školami ale velké regionální rozdíly, nejextrémnější je rozdíl mezi školami v karlovarském (10,5 %) a zlínském kraji (33,3 %). Je evidentní, že kraje uplatňují různé přístupy s různými strategickými prioritami. Což je ovšem paradoxně přístup, který současný systém nejen umožňuje, ale de facto i podporuje.
Pokud se má tento standard více uplatnit, bude potřeba s ním ještě na různých úrovních pracovat. Například standard konektivity škol, který pro potřeby výzev Integrovaného regionálního operačního programu (IROP) stanovilo Ministerstvo pro místní rozvoj, obsahuje čtyři stránky přísných technických specifikací, desetistránkový návod, jak má kontrola naplnění standardu probíhat, a online aplikaci (https://www.standardkonektivity.cz/), která za tímto účelem byla vytvořena a je provozována sdružením CZ.NIC.
Zpráva ČŠI shrnuje i několik pozitivních zjištění (školní informační systémy, datové schránky, e‑learningové a cloudové nástroje). Jejich význam pro vzdělávání žáků je ale ve srovnání s indikátory vybranými do standardu bohužel spíše dílčí.
Závěrečná doporučení od ČŠI
Na posledních dvou stranách zprávy inspekce formuluje svá doporučení. Ačkoli to není nikde uvedeno, nejedná se o doporučení pro samotné školy, ale předpokládám, že pro řízení vzdělávacího systému, tedy pro zřizovatele škol, kraje a především MŠMT.
Formulace a uspořádání těchto doporučení je pro mne těžko pochopitelné. Hned jako první zde zaznívá doporučení na vytvoření centrálního státního informačního systému pro administraci školních agend, který by měl zahrnovat funkce stávajících produktů a dalších relevantních. To vnímám jako kontroverzní téma: kromě toho, že v oblasti tvorby IS rezort MŠMT dlouhodobě rozhodně nevyniká (hodně eufemistická formulace), je toto doporučení v konfliktu s jedním ze základních předpokladů realizace formulovaných ve Strategii digitálního vzdělávání ČŘ: „Při realizaci strategie jsou respektovány kompetence ředitelů škol a školských zařízení při řízení pedagogického procesu, centralizovaná řešení shora nejsou preferována.“ Nový centrální IS (který by do značné míry zasahoval do oblasti stávajících, dlouhodobě školami využívaných komerčních systémů) je možná téma k diskuzi, ale uvést jej jako první doporučení celé zprávy považuji za minimálně nešťastné. Navíc jsem přesvědčen, že k popisovaným úsporám by takové řešení nevedlo.
Tento nápad asi zaskočil i samotnou inspekci, a tak hned druhé doporučení nabízí záložní variantu, nebude-li výše uvedená přijata: vytvoření otevřeného a zdokumentovaného integračního rozhraní pro automatizovanou výměnu dat s budovaným systémem MŠMT. To je nápad skvělý a MŠMT na něm již delší dobu pracuje.
Některá další doporučení pak směrují k propagaci ČŠI a jejích projektů, jako je doporučení k zajišťování průběžné propagace systému InspIS PORTÁL. To není výtka vůči tomuto portálu, ale na obdobné úrovni by bylo možné formulovat mnoho dalších doporučení, která ve zprávě ale nezaznívají. Například podpořit školy v užívání nástroje pro plánování a hodnocení integrace ICT do života školy Profil Škola21 (z dílny NÚV), který již dnes slouží 7,9 % SŠ a VOŠ pro vymezování priorit v oblasti ICT. Nebo doporučit vzdělávání ICT koordinátorů/metodiků (nabízené v některých krajích NIDV). V malých ZŠ jich je kvalifikovaných jen 29,3 %, ve velkých 56,9 %.
Většina ostatních doporučení vhodně míří na oblasti, které školský terén bez diskuzí potřebuje. Mnoho z těchto doporučení bylo již v roce 2014 formulováno a následně schváleno vládou ve Strategii digitálního vzdělávání ČR. Zpráva tak přináší konkrétní data ze škol, která opatření formulovaná v této strategii jednoznačně podporují a potvrzují jejich správnost, a přidává některá další mířená například na konkrétní využívání evropských fondů.
Ani změna nemusí znamenat trvalé zlepšení výsledku žáků
Odborník na ekonomii vzdělávání Daniel Münich trefně konstatuje [3], že většinu času musí čeští ředitelé věnovat technicko-hospodářsko-byrokratickým agendám. Minimum času jim zbývá na hlídání kvality vzdělávání, koordinaci reálného vzdělávacího obsahu a přístupů učitelů, na hledání nových učitelů, mentorování nových a nezkušených. Jak ale do těchto výzkumem potvrzených zjištění zapadá informace, že v oblasti zajišťování provozu ICT čeští ředitelé takto fatálně selhávají? Vždyť samotný provoz digitálních technologií má k pedagogice poměrně daleko, takže by to podle Münichových zjištění měla být jedna z dalších aktivit, které se ředitelé věnují (na úkor niterně pedagogických záležitostí). Odpověď je asi nasnadě: Oproti střeše, do které neteče, a ústřednímu topení, které hřeje, musí být vzdělávací technologie ve škole přímo provázány s pedagogickým procesem. Ředitelům chybí orientace v této problematice, metodické vedení a v neposlední řadě jim na to stát neposkytuje peníze, ani intenzivní podporu. A je evidentní, že bez pomoci ředitelům se situace zlepšit nemůže.
Mezinárodní akademie vzdělávání ve své publikaci Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému [4] od profesora Bena Levina správně uvádí, že způsobit změnu je jedna věc, daleko obtížnější je ale naplnit klíčovou výzvu vzdělávacích systémů po celém světě: umožnit většímu počtu žáků než kdykoli předtím dosáhnout lepších vzdělávacích výsledků než kdykoli předtím, a to v širší škále dovedností a dalších individuálních kvalit a zároveň s menší mírou nerovnosti ve výsledcích než kdykoliv předtím. To je cíl jednoznačně hodný vyspělosti naší civilizace na začátku 21. století. Bez účelného využívání jinak všudypřítomných digitálních technologií i ve vzdělávání, a tudíž zajištění jejich provozu na školách je to cíl nesplnitelný a nemůžeme jej nikdy dosáhnout. Zpráva ČŠI podává velmi pragmatickou informaci, jak se nám to v Česku daří.
Poznámka: Práce byla původně publikována jako – NEUMAJER, O. ČŠI o ICT ve školách: Zajištění nedostatečné, počítače zastaralé, připojení omezené, situace kritická. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2017, roč. 14, č. 11, s. 30–32. ISSN 1214-8679
Literatura a použité zdroje
Informační a komunikační technologie ve škole [online]. 2010. [cit. 2017-11-16]. Dostupné z: http://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=1947.
Tematická zpráva ČŠI. Využívání digitálních technologií v mateřských, základních, středních a vyšších odborných školách [online]. 2017. [cit. 2017-11-16]. Dostupné z: http://www.csicr.cz/cz/Dokumenty/Tematicke-zpravy/Tematicka-zprava-Vyuzivani-digitalnich-technologii.
MÜNICH, Daniel. Tři problémy českého školství [online]. 2017. [cit. 2017-11-16]. Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/daniel-munich.php?itemid=29830.
LEVIN, Ben. Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2014. ISBN 978-80-87404-51-5.
