Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Materiál vznikl v rámci projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem (ESF).
O mistrovských zkouškách a reformě v ukončování středoškolského vzdělávání jsme hovořili s Bohumilem Janyšem, bývalým ředitelem NÚOV a nyní poradcem ministra školství, který považuje společnou maturitní zkoušku v dnešní podobě za diskriminační.
S tím nápadem přišel asi před rokem senátor Marcel Chládek, dnešní ministr školství. Při slyšení v Senátu řekl, že by měly existovat dva typy maturity – jeden pro všeobecně vzdělávací školy a druhý pro odborné školy. A pro čtyřleté učební obory kategorie L, které dneska končí maturitou, by místo toho měla být zavedena mistrovská zkouška.
Tato představa zřejmě souzněla s kritikou, kterou jste už delší dobu vyslovoval na adresu společných maturit.
Samozřejmě, obrovským způsobem mě to inspirovalo. Jako ředitel VÚOŠ (později NÚOV) jsem už skoro před dvaceti lety předkládal MŠMT projekt na zavedení mistrovské zkoušky. Ten návrh měl velkou podporu v Hospodářské komoře, na MŠMT prošel vnitřním i vnějším připomínkovým řízením a vypadalo to, že bude realizován. Na to už ale nedošlo, protože v té době bylo zrušeno povinné členství v komorách, tím se jejich vliv oslabil a myšlenka na mistrovskou zkoušku postupně vyhasínala, až se ztratila. Takže jsem byl rád, že ji senátor Chládek zase vzkřísil.
Ten systém je naprosto v pořádku, měnit by se měly jen výstupy a jejich hodnocení. Myslím, že je skoro zločin, když se vyžaduje totéž od žáků učebních oborů s maturitou jako od gymnazistů. Výsledkem potom je, že tisíce žáků, kteří jsou dobře připraveni na výkon svého povolání, což prokázali v profilové části maturity, odcházejí po čtyřech letech studia úplně bez kvalifikace, jejich posledním dosaženým vzděláním je základní škola. Takže impulzem ke změně je to, že se srovnává nesrovnatelné. V gymnáziích představuje všeobecná složka vzdělávání téměř 100 %, zatímco u maturitních oborů kategorie M to je kolem 50 % a u čtyřletých učebních oborů s maturitou kategorie L jen 40 %. Jde o tak obrovský rozdíl, že tomu musí odpovídat i rozdílný výstup. Není možné chtít po absolventech jedno a totéž.
Existují dva návrhy. Jeden říká, že by všichni žáci maturitních oborů měli skládat ve 3. ročníku zkoušku, která by představovala středoškolské minimum. Na konci studia by pak maturovali, maturita by ale byla různá pro gymnázia a odborné školy. Druhý návrh, o kterém se teď nejvíc jedná, středoškolskou zkoušku neobsahuje a předpokládá, že by existovaly dva typy maturit – ten první by byl určen pro gymnázia a lycea a úroveň by měla být nastavena tak, aby odpovídala velkému podílu všeobecného vzdělávání na těchto školách.
Druhá varianta by byla pro odborné školy a její úroveň by se odvozovala od toho, že všeobecně vzdělávací předměty tady představují cca 50 %. Přitom zavedení mistrovských zkoušek pro žáky oborů kategorie L obsahují oba návrhy.
Myslím, že by bylo lepší, kdyby existovala středoškolská zkouška. Všem žákům studujícím maturitní obory by dávala možnost získat certifikát, že dosáhli středoškolské úrovně. Středoškolské minimum by se ale muselo odvozovat od nejslabšího článku, zatím tedy od oborů kategorie L, a pokud bude pro ně zavedena mistrovská zkouška, pak podle oborů kategorie M.
Samozřejmě tu je riziko, že se nepodaří dobře nastavit úroveň těchto zkoušek. Kdyby jejich příprava probíhala stejně, jako je tomu u maturit, hrozí nebezpečí, že bude středoškolské minimum trpět stejnými neduhy jako společná maturita a mohlo by se stát pro některé žáky také nepřekročitelnou hrozbou. Kdyby se to ale podařilo udělat dobře, tak by to mohlo být pro žáky výhodné, protože pokud by neuspěli u maturity, neodcházeli by ze školy úplně bez kvalifikace a dostali by aspoň stejné zařazení jako vyučení, což dneska není.
Absolventi těchto oborů by odešli ze školy s výučním listem s tím, že po určité době praxe by mohli skládat mistrovskou zkoušku, která by nahradila maturitu a současně jim dávala možnost jít také na vysokou školu. Musí se ale najít takové řešení, při kterém čtyřleté učební obory nezaniknou. Jsou potřebné, žáci se v nich připravují na náročná povolání, pro něž by tříletá příprava nestačila. Získávají také rozsáhlejší všeobecné vzdělání. V současnosti vycházejí ze školy s maturitním vysvědčením, ale nedostávají výuční list. Ten by ale podle této nové představy měli získat a je třeba pro ně postavit cestu k mistrovské zkoušce. Tu cestu je napřed nutné vydláždit schůdnou legislativou, vyzkoušet ji, zapracovat do NSK a ukázat, že je průchozí, že mistrovské zkoušky přinášejí efekt. Teprve potom je možné ve čtyřletých učebních oborech škrtnout maturitu. Jestli ten škrt proběhne dřív, tak by je to mohlo zahubit.
Určitě by ji skládat mohli, ale je pravděpodobné, že se po nich bude požadovat o rok delší praxe. Ovšem cesta dál do terciárního vzdělání by pro ně byla trochu složitější, protože jejich všeobecné vzdělání není dostatečné. Pokud by chtěli dále studovat a úspěšně složili mistrovskou zkoušku, tak by se to dalo řešit podobně jako v Německu: tam musí absolvovat roční kurz všeobecného vzdělávání, který jim pomáhá tento hendikep překonat.
Nejsme zatím tak daleko, abychom to mohli říci přesně. Ale každopádně by tam muselo být prokázání vysoké profesní kvalifikace, někdy i s vytvořením mistrovského výrobku. Kromě toho by mistr měl ukázat, že je schopen samostatně vést a řídit živnost, měl by mít tedy znalost účetnictví a firemního managementu. Podle našich představ by se absolventi mistrovské zkoušky měli dostat do 5. stupně EQF. Je to v souladu i s tím, že Evropská komise začala mapovat mistrovské zkoušky v EU a zjistila, že většina zemí, které je mají, řadí tuto kvalifikaci do 5. třídy. Výjimkou je Slovinsko, které ji má ve 4. třídě, a také Německo a Rakousko, které zasazují mistry naopak do 6. třídy EQF. Také my uvažujeme o tom, že by část mistrů mohla spadat do 6. třídy. Šlo by o ty, kteří si složí navíc pedagogické minimum a pak by mohli působit na školách jako mistři odborného výcviku. (Rádi bychom se vrátili k tomuto pojmu, který měl v minulosti svou váhu.)
Ano. Jeden by byl mistr řemesel – to by byl absolvent tříletého nebo čtyřletého učebního oboru, který složí mistrovské zkoušky po několikaleté praxi a pak vykonává náročné povolání na mistrovské úrovni, zároveň by měl být schopen vést firmu. Druhý typ je zmíněný mistr odborného výcviku, dneska to je učitel odborného výcviku. Ten by připravoval žáky učebních oborů ve škole nebo v nadpodnikových centrech odborného vzdělávání (COP). Třetí by byl mistr provozní, směnový nebo dílenský – v tomto případě by se titul mistr odvozoval od jeho funkce v podniku, nejde tedy o kvalifikaci.
Zatím na to nelze úplně řádně odpovědět, protože není jasné, jak bude vypadat terciární vzdělávání. Chystají se změny, které by mohly přinést nový druh absolutoria, a to profesního bakaláře. O tom už se delší dobu mluví a bylo by to řešením nejen pro vyšší odborné školy, jejichž absolventi by dostávali tento titul, ale také pro bakalářské vysoké školy, které nemají magisterské studium. Vedle toho by existovaly klasické vysoké školy, ty by udělovaly bakalářské a magisterské tituly, ale tady by šlo o akademického bakaláře. Třetí skupinu by tvořily univerzity vědeckého typu, které mají doktorandské studium a potřebné vědecké zázemí. Pokud by se uvedla v život tato představa, tak by mistři měli mít možnost studovat na profesního bakaláře.
Samozřejmě by měla existovat taková možnost, ale také opačná – student akademického směru, který zjistí, že má spíš praktickou orientaci, by měl mít možnost dostudovat na profesního bakaláře. Představuji si to tak, že nepůjde jen o jednu cestu předepsanou pro všechny, ale těch cest bude mnohem víc. Ve vyspělých vzdělávacích systémech, jako je Finsko, Nizozemsko a další, dochází ve vzdělávání k ohromné individualizaci. Jde vlastně o určitou skládačku, díky níž si člověk může najít různé cesty k získání kvalifikace. Důležité je, aby měl možnost své výsledky prokázat, ať už je získal kdekoli. Jenže individualizace je drahá, Finové dávají na vzdělávání přes 7 %, zatímco u nás to není ani 5 %, a to nemluvím o tom, o kolik je ve Finsku vyšší HDP, ze kterého se to procento počítá. Takže je jasné, že naše prostředky jsou omezené a je nutné řešit problémy levně.
To je myslím jejich největší problém. Dostávají se pod neskutečný tlak: zaměstnavatelé kritizují, že absolventi nejsou dostatečně připraveni na praxi a chtěli by posílit odbornou složku, ale zároveň je nutné, aby odborné školy zvýšily úroveň všeobecného vzdělání, protože jinak nepřipraví dobře své žáky pro další studium. Přitom se na vysoké nebo vyšší odborné školy hlásí kolem 80 % absolventů SOŠ, takže jejich potřeby školy musí brát v potaz. K rozšíření všeobecného základu budou muset využít disponibilní hodiny, ale je otázka, jestli to bude stačit. Na druhou stranu určitá část absolventů SOŠ vysokou školu nedokončí a ti se pak vracejí k odborné praxi. Takže není možné, aby se u odborných škol slevilo cokoli z kvalifikačních požadavků, tyto školy nesou za kvalifikaci svých absolventů plnou odpovědnost. Kdyby se prokázalo, že nebyli dobře připraveni, a přesto získali kvalifikaci, tak to odnáší nejen dotyčný student, ale celý systém.
Možná, že by se to dalo řešit tím, že by školy nabízely víc lyceálních oborů. Ale je jasné, že tuto lyceizaci by si asi mohly dovolit jen větší školy. Žáci by dostali podstatně širší všeobecné vzdělání i odborný základ, takže by jim zůstala otevřená cesta vrátit se k odbornému vzdělání a doplnit si ho během krátké doby.
Ptala se Zoja Franklová
Článek vyšel v časopise VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 3, číslo 2/2014, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://www.nuv.cz/vystupy/vzdelavani-2-2014.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
