Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Rozhovor s paralympionikem Janem Povýšilem, patronem fotografické soutěže NIDM Život kolem nás.</p>
Fotografická soutěže Život kolem nás je opět tady! Po úspěšném prvním ročníku, ve kterém bylo hodnoceno téměř 350 fotografií a jehož slavností vyhlášení se uskutečnilo loni na konci listopadu v atriu Poslanecké sněmovny ČR (viz článek Děti vystavily své fotografie ve sněmovně), je zde ročník druhý, plný zajímavých témat. Klikněte a seznamte se – zde najdete propozice soutěže. Pak nezbývá než chopit se fotoaparátu, přičemž na jeho značce a ceně opravdu nezáleží, a ve správném okamžiku zmáčknout spoušť. Do uzávěrky 5. listopadu máte ještě spoustu času.
V loňském roce podpořilo naši soutěž několik velmi zajímavých osobností a ani letos tomu nebude jinak. Jako první zveřejňujeme rozhovor s člověkem, který si jako patnáctiletý kluk přivodil při nevinných hrátkách v akvaparku těžký úraz páteře. Že osud „vozíčkáře“ neznamená zůstat sedět v koutě a skuhrat nad nespravedlností tohoto světa, to dokazuje Jan Povýšil svým neobyčejně zajímavým a aktivním životem sportovce a fotografa, o jehož obrázcích pro jejich nespornou kvalitu už dnes těžko můžeme hovořit jako o amatérských. I přes intenzívní přípravu na Letní paralympijské hry v Londýně si náš úspěšný plavec udělal čas a nejenže rád souhlasil a stal se patronem soutěže, ale ochotně nám poskytl také zajímavý rozhovor.
Vy jste přijal patronát nad naší fotografickou soutěží, tak také začneme vaším fotografováním. Co vás na fotografování nejvíc přitahuje?
Moje neschopnost cokoli namalovat. Vždy jsem chtěl být jedním z těch, co mají výtvarný talent a dokáží namalovat alespon domeček se zahrádkou. Fotografie mi umožňuje zachytit moment v realitě, který chci, a to i tak jak chci (i když to, jak chci, se občas samozřejmě nepovede). Takže to, co mě nejvíce přitahuje, je schopnost fotografie zachytit jeden konkrétní okamžik.
Řada našich soutěžících jsou začátečníci. Máte pro ně do jejich startu nějakou radu?
V tomhle případě používám oblíbený citát mého kamaráda Jana Motyčky (mimochodem výborného fotografa). Původně je z čínského filmu o kung-fu: „Changu musíš trénovat. Aby tvé kung-fu bylo dobré.“ A Jan ho parafrázuje: „Changu, musíš fotit. Aby tvá fotografie byla dobrá“. A k tomu si já osobně přidávám citát jednoho z největších fotografů 20. století Roberta Cappy: „Pokud tvoje fotografie není dostatečně dobrá, nejsi dostatečně blízko.“ A co pomohlo mně? Koukejte se na cizí fotky, koukejte se na to, co se vám na těch fotkách líbí. A snažte se to napodobit. Poslouchejte rady zkušenějších, jsou i tací, kteří to s vámi myslí dobře. Vnímejte a přijímejte kritiku. A to bude snad stačit :-)
Vy sám sebe charakterizujete jako samouka, který „jen mačká spoušť“. Pozorujete přesto u sebe nějaký vývoj, co se týče fotografování?
To by asi musel říct někdo jiný. Možná, že jsem se tématicky posunul od krajinek, kytiček a podobných, k trochu závažnějším tématům. A snažím se nedělat takové chyby jako kdysi. Přestal jsem se tolik zabývat technickým vybavením, kterým fotím, a daleko víc se soustředím na samotný námět. A rozhodně jsem se nechal zásadně ovlivnit tvorbou českého portrétního a reportážního fotografa Antonína Kratochvíla. Nicméně samouk jsem stále.
Úraz, který vás v patnácti letech upoutal na invalidní vozík, z vás neudělal člověka, který nad životem zlomil hůl nebo se utápí v sebelítosti. Když se na to díváte s odstupem dalších patnácti let, co v tomto vašem přístupu k životu hrálo hlavní roli?
Rodina. Rodiče s bráchou. Spolužáci ze základní školy, kteří mě hned po úraze vzali normálně mezi sebe. Totéž spoluhráči z pozemního hokeje. Měl jsem se o koho opřít a to si myslím, že bylo nejdůležitější. A rok po úraze to byly další spolužáci. Tentokrát ze střední školy. Vzali mě jako normálního studenta. Včetně pedagogů, přestože jsem chodil na obyčejnou Dopravní průmyslovku, která rozhodně nebyla bezbariérová a kde jsem neměl žádné studijní úlevy. Tedy až na to, že jsem mohl pravidelně trénovat, ale ne na úkor školy.
Plavání je sport značně náročný i pro lidi úplně zdravé; pokud člověk v něm chce uspět, vyžaduje to tvrdý prakticky každodenní trénink. Musíte se do toho hodně nutit?
Strašlivě. Jsem od přírody líný tvor. Abych vstal na ranní trénink, tak to stojí spoustu přemlouvání. I když naštěstí teď už to pro mě není tak náročné. A podobně odpolední tréninky. Ale jsou dny, kdy se člověk vysloveně těší na tu dřinu. Jak bude unavenej a padne do postele. A takový dny mám rád. A pak jsou dny, kdy jsem horší než línej kocour.
Co vám vůbec plavání dává?
Pár let zpátky jsem v jednom rozhovoru uvedl, že je to svoboda pohybu. A pořád na tom trvám. Nepotřebujete žádné pomůcky, nemusíte mít speciální vybavení. Stačí plavky a dostat se do vody.
Co byste chtěl ve světě, který vidíte kolem sebe změnit a proč? A co se vám na něm nejvíc líbí?
Osobně si myslím, že momentálně žijeme v jednom z nejlepších časových údobí lidské historie. Budoucnost je možná nejistá, přijdou krize atd., ale to, co prožíváme teď, je úžasné. Co se týká pohledu na dění u nás: rozhodně bych chtěl, aby se v České republice změnilo financování sportu a kultury. Na sport dává Česká republika nejmenší část rozpočtu v EU. Totéž platí pro financování sdružení pracujících s dětmi a mládeží – i tam by se měla celková částka rozhodně navýšit. Řešením by bylo jednak lepší hospodaření s veřejnými prostředky (typickým případem je navýšení prostředků na tunel Blanka o 10 miliard, z čehož by bylo možné podporovat oblast sportu, kultury i dětí a mládeže roky), jednak aby se Češi naučili, že sponzoring, donátorství a další druhy podpory jsou (stejně jako třeba ve Velké Británii a v USA) naprosto normální. Systematická podpora dětí a mládeže by se měla odehrávat na všech úrovních. Od skautů, přes folklorní a kulturní spolky, Sokol až k "vrcholovému" sportu.
Děkuji vám za rozhovor a nashledanou při slavnostním vyhlášení soutěže.
Svatava Šimková, NIDM
Foto: archív Jana Povýšila
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.